Máma byla v domácnosti a její velikou zálibou byla zahrádka. Tam pěstovala snad všechno, co jen šlo a to všechno jsme museli konzumovat; a pokud to šlo, zavařovalo se. Kdyby šla zavařit i hlína ze záhonků, tak ji máme ve sklenicích.

A tak se blížil podzim, na zahrádce úroda hlávkového zelí. Táta vynesl ze sklepa sud, máma a já jsme ho musely rejžákem a horkou vodou pořádně vydrbat, a otec stál asi půl hodiny v horké vodě. On se totiž rozhodl, že to zelí ušlape sám a byl na to patřičně pyšný. S matkou jsme zelí strouhaly, nosily do škopku a otec v tom tancoval.

Najednou někdo zazvonil a otec mi vřele a nahlas zdůraznil, abych šla otevřít. No, za dveřma stáli vojáčci, byli vylekaní a byl na nich vidět takový malý strach. Ono navštěvovat velitele doma, to se jen tak nedělá. Já se na ně podívala pohledem 16tileté slečny, s dotazem, co jako potřebují. Prý mluvit s velitelem. Byla jsem slušná a vojáčky jsem pozvala dál... A to byla ta moje malá pomsta za to jeho komandování a křičení. Otec stál ve škopku, tepláky (červené vojenské) vykasané nad koleny a mezi dveřma na něj zírali čtyři vykulení kluci... Potřebovali podepsat vycházky.

       Co bylo dál, nemusím ani psát. Křičel, vztekal se, ale já si mnula ruce, že jsem se pomstila...

HANKA TULIPÁN