VAROVÁNÍ: V pruběhu čtení se u vás může vyskytnou nutkavá potřeba se podrbat. Jsem čistotná. Myslím. Alespoň podle obecných měřítek. Sprcha je moje kamarádka. Ovoce a zeleninu drhnu kartáčkem. Syrové vejce bych do úst nevzala. V tramvaji se přidržuji malíčkem, který následně dezinfikuji. Nádobí myji ihned po použití a v tekoucí vodě. (Již brzo v myčce, panebože!) Mám krátkosrstého psa, protože chlupatý se mi zdají tak trošku... schmuzig.
I přesto, nebo snad právě proto, se mi nevyhýbají nemoci ze špíny, jako jsou střevní chřipky, jiné střevní a žaludeční diskomforty, plísně, kvasinky a všechny další obvyklé i neobvyklé nechutnosti života běžných špindírů. S tím už jsem se tak trochu smířila, jako s další z mnoha nespravedlností života. To, co se u mě doma odehrálo v minulých třech týdnech, už ale považuji za vyloženou provokaci. Jednoho rána jsem se probudila a svrbělo mě celý tělo. Při bližším ohledání jsem rodinnému lékaři nahlásila 14 pupenů, pekelně svědících. "To je kopřivka, asi si něco snědla", pravil lékař a věc považoval za uzavřenou. Pupeny ale nemizely. Právě naopak. Bylo jich čím dál tím víc. Přestala jsem postupně jíst jablka, švestky, rajčata, zelí, čokoládu -velmi bolestné - sýry, pečivo atd. Na jídelníčku mi zbyla ovesná kaše s marmeládou a pupenů neubývalo.
Noci byly těžký. Pod peřinou pupeny svěděly jako sto čertů. Navíc jsem začala trpět vyloučením ze sociálního života, protože když se ve společnosti neustále drbete na rozličných částech těla, nikdo s váma nechce kamarádit. Poslední kamarád, který mi zbyl - alergolog Luboš, se na mě podíval a řekl: hele, to vypadá na svrab. Zatmělo se mi před očima. Viděla jsem sama sebe od hlavy po paty potřenou černou mastí, jak spím zavěšená na trámu, jako netopejr. Zkonzultujeme to s kožní dole, pravil a zatáhl mě k výřečné kolegyni kožařce, která zrovna dusila dusíkem nějakou bradavici.
"Ukaž princezno", řekla a zblízka zaostřila na hnízdo pupenů na boku. "To není svrab. To není ani kopřivka", řekla tajemně.
"Ne? A co to teda je" polkla jsem na sucho.
"To jsou štěnice, holčičko."
No... tak to bychom měli. To tu ještě nebylo. Já, která bych si nesedla na bezďáckou lavičku. Já, která bych radši umřela hlady, než bych sáhla neumytou rukou na rohlík... mám štěnice?! Ostuda. Hnus. Fuj. Kde je kanál?
Všechno hrálo této odvážné teorii do karet. Byla jsem pár dní před výsevem v hotelu? Byla. Mohla jsem si to zvíře přivézt s sebou domů? Mohla. Takže jsem dostala telefonní číslo a večer u nás zvonil štěnicobijec s cigárem v koutku úst. Jeho výstup by vydal na samostatný fejeton, možná divadelní hru. Ve zkratce - asi po pěti minutách mi začal tykat, obrátil mi byt naruby, košilatým fórem zhodnotil prasklou lamelu v posteli a - nic nenašel.
Nicméně mě oblažil několika nechutnými historkami o přemnožených štěnicích, o bytech, kde se všechno hejbe a řekl, že by to teda radši postříkal. Ty kaluže chemie, co jsem měla na podlaze, stěnách, prostě na všem, jste neviděli. Zinkasoval 5.500,- a u vrátek mi ještě řekl: "Kdyby se ty svině vrátily, volej kdykoli."
Následující dva dny jsem díky promočeným matracím musela spát u rodičů. Pupeny nepřibývaly, všechno vypadalo nadějně. Po první noci ve své posteli jsem objevila na těle několik dalších pupenů. Tak to je konec. Pět litrů v hajzlu a já mám určitě nějakou strašivou nemoc. To je jasný. V depresích jsem se dopotácela k poslední naději - čínské lékařce. První návštěva 800,- Kč. Měření tepu. "Vy nemáte žádnej tep", povídá. Je to jasný. Už umírám.
"No.. víte, kožní věci, to je pro mě velká výzva. To je hrozně těžký léčit. Škoda, že nemáte něco snadno rozpoznatelnýho.. třeba lupénku, nebo tak něco", pravila ta dobrá žena a předepsala mi byliny za bratru 1.600,- . Začala jsem pochybovat, jestli mi na léčbu pupenců bude stačit výplata.
V sobotu ráno za mnou do ložnice přišla moje krátkosrstá láska s nejnevinějšíma očima na světě. "Tak pojď no"... řekla jsem a pes se uvelebil na kraji postele. Když je ta sobota. Celá rodina zdeptána možným výskytem parazitů na sobě střídavě nacházela vši, štěnice, sametky, roztoče. V koupelně se nám celá police zaplnila roztodivnými postřiky proti všemu, včetně šampónu proti vším, který k mému překvapení stál 450,-. Jednou se nám dokonce zdálo, že jsme viděli po koberci přeběhnout švába. Jediný, koho jsme nepodezírali z ničeho, byl právě pes.
"Dyť je čisťoučkej", pravila maminka, když jsem opatrně vznesla podezření, že původce potíží by mohl být právě jeho kožich.
"Podívej, jak se na tebe dívá! Že by ses nestyděla ho takhle obvinit!"
A jak tak ležím, vidím na horizontu peřiny malý, černý, skákající bod. Vystřelila jsem z postele, razatním hmatem smetla překvapeného psa na podlahu, zaměřila jsem a ... blecha. A druhá. Takže tak. Cena blechy je v mém případě 7.400,-, a to nepočítám anitihistaminika, masti na pupence a homeopatika.
Zítra plánujeme postřik psa no, a pak uvidíme. Nenapadá vás nějaká další možnost??? Ještě mi zbývá trocha peněz na stavebním spoření, kdyby se mi náhodou i po deratizaci psa udělaly nějaký další pupence.
Jinak tyhle mršky nejsou opravdu levný. Před rokem nám odešel do psího nebe náš nalezenec hrubosrstý jezevčík. A tím, že blechy přestaly mít hostitele, vrhly se na nás. (Ony totiž loni v suchém létě se doslova přemnožily jak jsem se později dozvěděla).
Už mám několik desítek let života za sebou, ale tohle byl opravdu horor. Propadávala jsem se hanbou a připadala si jako největší špindíra, když jsem šla do Zverimexu pro anti bleší přípravek. Paní byla evidentně zběhlá a sama znala situaci , kdy Vám na kotnících u nohou přistávají krvelačné mršky. Dala mi biokyll se slovy "Stříkejte všude". Láhev jsem vystříkala brzy, šla jsem pro další a pak ještě jednu, už raději do jiného obchodu, abych nevypadala trapně. K tomu přibyl parní čistič bratru z 2 litry korun českých. Savo a časté převlékání peřin taky něco stálo. Naštěstí jsem byla úspěšná a přišly mrazy, které jsem vnímala doslova jako dar z nebes, neboť se ty potvory už tak nemohly množit.
Největší strach jsem měla s příchodem jara , někde jsem si přečetla, že boj nemusí být vyhraný, že larvy vydrží v suchu sakra dlouho. No už se ty s..ě kousavý neukázaly. A to se říká, že blechy psí na člověka nejdou. I když se většinou tyhle situace líčí s humorem, je to humus a levná záležitost, jak je zmíněno v článku, určitě ne. Nikdy více.
