Tenhle příběh mi vyprávěl člověk, který považoval svůj život za marný, zpackaný a zavrženíhodný. Nebudu soudit, ale vyprávět to, co svěřil člověk člověku. V sedmdesátých a osmdesátých létech naslouchající člověk působil v redakci regionálního tisku. Byl součástí redakce a zažil nespočet rozhovorů a nepřeberných příběhů. Příběh sudetského kluka z česko-německé rodiny v období rozvracející se republiky ho zaujal nejvíce.
Sedím v kavárně. Kávu a práci na stolku. Do lokálu kavárny vchází člověk. Rozhlíží se. Studuje tváře jednotlivých hostů. Položím šálek s kávou a čekám, co bude následovat. Pozorování lidských tváří a jejich chování v určitých situacích se v mé profesi může hodit. Jeho zrak spočine... nemýlím se... u mne. Kývne a váhavě přistupuje.
A poté promluví:
“Dobrý den, redaktore. Mohu se posadit?“ Ukáži rukou.. Usedne proti mne a pokračuje: “Víte zaujal mne váš článek o starých časech v Krásném Březně. O čtvrti města, kde jsem se narodil a prožil část svého života. Část toho příjemnějšího. Dětství.“
Na můj udivený výraz pokračuje:
“Jmenuju se Neuman, Wenzell Neuman. Žili jsme v Růžové. Zde se narodil bratr Walter i má maličkost. Walter o pět let dřív. Mamka byla Němka. Otec Čech. V té době úplně normální. V Krásňáku bylo mraky smíšených rodin. Nikdo nic neřešil. Čech nebo Němec bylo úplně fuk. Ani mezi dětmi. Jo, kluci si občas dali do huby. To platí furt, ne? Všichni byli v pohodě až... až... do doby, kdy začali blbnout hnědý košile. Hnědý košile od jistý doby byly víc a víc agresivní, arogantní a začaly řešit národnostní otázku. ČEŠI NAJEDNOU BYLI VE VLASTNÍ ZEMI NEPŘÍTELEM.
Byl jsem vejrostek a ničemu nerozuměl. Táta pracoval v překladišti a dohlížel na nakládání šífů v přístavu. Jasně, že byl zapálený sociální demokrat, jako každý dělňas. Krásné Březno bylo čtvrtí dělnickou, čtvrtí přístavu a překladiště, šífáků, hospod a lehkejch holek. U většiny rodin byla na pořadu dne dřina, dřina, lopota, hospoda, chlast a holky. V hospodě se řešily i nové politické pořádky. Jak zdůrazňoval Walter. Po jedné politické provokaci hnědých košil, našli mého tátu zmlácenýho a tuhýho. Máma se zhroutila. Brácha zmizel. No, kam asi, žejo? To už se psal rok 1937. Mne bylo sotva patnáct. Ničemu jsem opět nerozuměl. Vybrečel jsem se mámě na rameni. Na toho cucáka toho bylo příliš. A mámě jsem slíbil, že budu pro ni oporou. Jak sám víte, vše bylo jinak.
Nestačil jsem ani dospět a byl tu posranej rok 1938. Třetí říše se rozrostla o naše pohraničí. Většina Čechů opustila svoje domovy. Brácha Walter se jako mávnutím proutku vrátil. Byl někdo. Na rukávě nosil hákovej kříž. Neumím popsat bolest, když po všem, co nás potkalo, tohle matka nezvládla a rok po tátovi odešla. Odešla nadobro. Mého smutku využil Walter. Vlákal mne do mládežnické organizace Hitlerjungend. Za krátkou dobu i přes můj smutek, jsem byl hrdej, že někam patřím. Oddíl vedl brácha. Pro něho velká čest. Pro mne měla být též. Ale bylo mi teprve šestnáct, tak jaká pak čest..
V okolních lesích jsme si hráli na vojáčky. U pasů nosili dýky, na krku šátky. Bubínky a píšťaly budily respekt, když jsme pochodovali. Čas her skončil. Nezadržitelně přišel rok 1941. Válka hořela po celé Evropě. Na německé vítězící a postupující armády byl německý lid i národ hrdý. Zapomněl jsem, že jsem Čech. Dnes vím své, ale tenkrát? Zvednuté pravice, pochody, hořící pochodně a hulákání: „Wir sind zu Hause!“ To bylo něco. Stydím se, ale v té době jsme se s hrdostí i s bráchou nechali naverbovat do řad Waffen-SS. Takřka roční výcvik se uskutečnil někde v Čechách ve vojenském prostoru. A pak?
Začala nová éra života. Mašírující a zlo páchající hovado, voblečený do uniformy. Naše jednotka působila někde na Ukrajině či Bělorusku. Jména a dílčí podrobnosti byly z makovice vytěsnány hrůznými událostmi. Jinak bych se zbláznil. Už rok jsem s bráchou dupal po ruské nekonečné zemi. V naší oblasti působil pravděpodobně partyzánský oddíl. Neměli jsme nikdy klid ani v noci. Stále hrozilo přepadení. Po jednom našem „zásahu“ v malé vesnici, přišla v noci odplata. Napadli nás kolem čtvrté ráno. Probudil mne děsnej bengál, výbuchy, střelba, nadávky německý, ruský, řev raněnejch a světlo... světlo jako ve dne. Dál si nic nepamatuju. Fakt klika. Trefili mne do palice a zad. To se dovídám se později. V mžiku se rozprostřel klid. Klid a tma. Co bylo dál? Nic. V palici je vymeteno.. Jak dlouho mé vědomí bylo v limbu? Těžko říct. Jedné noci (asi) se probudím. Koukám, kde jsem - udusaná hlína, sláma, suché listí a trocha sena. Vše v nějaké díře. Možná proto ta tma.
Bolí mne celý člověk. Zafačovaná hlava. Ležím na břiše. Na zádech asi obvazy. Trhne to se mnou. Leknu se. Bolest projede celým tělem. S vrznutím se odklopí víko nebo poklop. V té tmě to nejde poznat. Díra? Později se dovídám, že je to zemjanka. Němci vypálili vesnici. Vše pochopil a bylo mi stydno... Odbočil jsem a tak pokračuji v příběhu muže, který neměl žít.
Do díry vkročila postava omotaná hadry. Sehne se a přiklekne. Člověče, zírám! Je to ženská. Docela mladá a pěkná. Lámanou němčinou s ruským přízvukem se dovídám, že přeživšího našla jen mne. Co je s ostatními neví. Mrtví nebo utekli. Myslím na Waltera. Dále se dovídám, že manžela má na frontě. O řádění mých soukmenovců taktně mlčí. Jsem ji vděčnej. Mám furt tu zatracenou uniformu.
Nemám ponětí, jak dlouho trvalo uzdravování. Ošetřovala a živila mě z toho mála, co sama měla. Pomalu se mi vracela síla, lepší nálada, a i bolest ustupovala. Dle situace jsem mohl na malé procházky kolem zemljanky. Poprvé mé oči poznaly, co to zemljanka je. Byla maskovaná drny a keříky. Vyhrabaná byla ve svahu. Musela to být makačka.
Říkám: “Chudák ruská holka“, ale ona zavrtěla hlavou a upřesňuje: „Nět Ruskája, ja němnoško Ukrajinskaja i němnoško Beloruskája“. Za mou ruštinu ruku do vohně nestrčím. Je to už řadu let a jejich řeč si dávno nepamatuji.
Vracela se mi kondice a nastala otázka, co bude dál.
Celý rébus jednoho večera vyřešili ozbrojení Rusáci. Asi ti partyzáni. Z ničeho nic se objevili. Právě jsme z hrnce baštili vařené brambory. Přišli, kopli do hrnce, tu rusandičku picli. Normálně ji přede mnou zastřelili. Chápete? Mne odtahli. Na má zranění žádnej ohled. Zavázali oči a davaj. Les neles, mokřina nemokřina, strouha nestrouha. Když rychlopřesun skončil, byly na nebi hvězdy. Dovlekli mne k chtrči a jako pytel hodili na hromadu slámy.. Obvazy prosakovaly, rány bolely, bolelo celé tělo. Můj údiv si vysloužili, když mi nechali rány ošetřit. Přišla holka v ruský uniformě. Na blůze se jí houpalo nějaký vyznamenání. Hotová byla einzwei. Zmizela jako duch v podobné díře, co už jsem měl čest poznat.
Pár dní se nedělo nic. Jen čas od času přišla ošetřovatelka a dvakrát za den šlichta s bramborem. Podřimování byla má jediná zábava. Jo a hbitá ošetřovatelka. Podřimuju, zrazu někdo kopne do dveří! No.... do dveří. Dva hromotluci se samopalama vrazej do chatrče. Popadnou tu hromadu hadrů, co byla dřív uniformou a v ní má maličkost.
Tělem projela bolest. Koušu se do rtu, abych neřval bolestí. Nedbali a táhli mne k jejich kamandírovi. Posadili, nabídli papirosku a v plecháčku nějakej špiritus. Kamandír, ousatej hromotluk, měl řeč. Nabídl mi spolupráci nebo kulku. Dobrý, ne? Mohl jsem si vybrat. Tak začala další éra mýho zprasenýho života.
Připomněli se výslechem. Kamandír a ošetřovatelka jako tlumočník. Němnoško rozuměla, němnoško pa německy sem tam něco řekla, ale německy neuměla. Pak takovej smolař jako já, pochopil, proč mne z fleku nezastřelili. Kamandír rukou naznačil - a německá uniforma začala vyprávět svůj příběh. Jasně, drobátko upravenej. Celá pravda o mém působení v Rusku by znamenala jediné ….. kulku. Nechali mne vykecat.
Rusandička překládala, no překládala, spíš to byla sranda a řeč rukama nohama. Kamandír pokyvoval. Vypadalo to, že je spokojenej. Poslední slovo měl on. Stručně vysvětlil mou spolupráci s nimi. Jedno je jistý. Budu s ošetřovatelkou přítomen při výslechu případných zběhů, zajatců a psaní propagačních letáků. Dostal jsem „novou“ šedozelenou uniformu, bez označení.
Dočkal jsem se. Konečně mne ubytovali v samostatné zemjance (stále hlídané). Čas běžel. Dověděl jsem se, že cirka tři kiláky od našeho ležení, v nedalekém městečku, se vystřídala německá posádka. Hromotluk usoudil, že je „nužna“ odchytit aficéra. Prý potřebují nové informace. Jaká je nálada v mužstvu, novinky vojenského charakteru, jejich počet, úkol zde, i doba jejich působení. Ošetřovatelka (říkali ji Ivuša) oznámila, že jsem „zdarov“ a na příští akci půjdu s nima. Bude se hodit... Němec. Podrobnosti? Až příjde čas.
Čas přišel. V noci jsme se stahli k městečku. Průzkum se vrátil s tím, že je čistej vzduch a u budovy bývalého úřadu Sovětu stojí osobní auto a nějakej oficír se v něm hrabe. Dva nebo tři Němčouři mu svítí baterkama. Celkem nás šlo pět plus má maličkost. Tma byla jako v p....., no víte kde. Osvětlený auto s vojákama byl dobrej terč. Ve snaze je obstoupit, se skupina trochu roztáhla do šířky a..... a... někdo v tý tmě o něco škobrtnul. To cinknutí dalo do pohybu děsnej mazec. Kromě těch vojáků u auta, začali ihned střílet i vojáci z tý budovy, o nich nevěděli (holt špatnej průzkum). Rozpoutalo se fakt peklo.
A opět znovu začínám - další část mého podělanýho života. Raněn, zatčen, ošetřen a předveden. Řečeno hodně v kostce. Vyslýchal mne sám Sturmbannfuhrer Ziegller. Protože jsem byl podezřelý z přečinu zrady, pracoval jsem pro nepřítele, měl jsem být zastřelen hned. Ale desertér Wenzell dostal novou šanci. Pověděl jsem majorovi své jméno a celý svůj příběh. Dověděl jsem se, že to byla jednotka, která se dostala do obklíčení a v týlu působila jako diversní oddíl o síle asi stopadesát mužů. Čučel jsem, jak jsou v obraze. To Rusáci věděli prd. Při přestřelce padl ten oficír, Hauptsturmuhrer Nowak se jmenoval, též ze Sudet. Když major slyšel mé jméno, zastřihal ušima.
Hned někam volal polním telefonem. Chvílku čekání... a pak... pak jsem se dozvěděl, že můj bratr byl vyznamenám Eisernes Kreuz za statečnost. Tak díky Waltrovi-hrdinovi nebudu zastřelen, ale pošlou mne do tábora pro vojenské delikventy, prý v Rakousích. Prostě pro německý vojenský průseráře, kteří mají či měli nějaký vroubek. Třeba znásilnění, prznění rasy, zběhnutí, dezerce, zrada vůdce nebo vojenské cti a další ptákoviny.
Po nějaké době, se uskutečnila hrozba velitele. Byl jsem letecky, jako vojenskej zběh, transportován do utajovanýho nápravnýho tábora, někde na jihu Rakouska. V lágru nás mohlo být něco kolem dvou stovek. Od oficírů, až po vobyčejný pucfleky. Byli zde i takový, co po úraze kebule byli mešuge. Nikdo o svém vlastním osudu moc nemluvil. Za to všichni jsme byli v očekávání, zda nás pošlou k soudu, ke kůlu nebo vosvobodí, hahaha vosvobodí, spíš veme do zajetí Amík či Rusák. Pár magorů se pokusilo vzít roha. Neměli šanci. Vobčas někoho někam odvezli a zase byl klid. Klid je nadnesenej výraz. Každej den to byl boj o dlabanec, lepší kavalec, pár loku šnapsu, i o chvilku štěstí s místní courou. Když to shrnu na jednu hromadu, osud nám byl nakloněnej. Rok s rokem se sešel, čumíme na kalendář, a je tu duben 45. Bránu prorazila s malým tankem americká hlídka. Krátká přestřelka se strážemi a byli jsme na to tata zajatci v prohraný válce.
Páni situace nám na to oznámili, že je šmytec. Kapitulace. Konec posraný války. Fakt úleva. Naše počáteční vochránce vystřídali nažehlený eMPíci. Dorazili taky chlápci od vojenské rozvědky a nějací paňáci ve vypulírovanech uniformách. Byl konec. Začali výslechy a škatulkování. Prý budeme přesunuti do zajateckého tábora v Německu. Kdy? nikdo nám nic neřek. Byl docela veget. Debatovali mezi sebou, kouřili camelky, usrkávali šnaps, poflakovali se po táboře a placama to bylo zpestřeno výslechama. Kolem podzimu jsme byli transportováni do zajateckýho lágru v Německu. Nuda, výslechy. Nuda a výslechy. Co bude dál nikdo nevěděl. Ovšem pozor, po Novým roce se to pohlo. Začali nás řešit a třídit.
Opět začala nová éra mého života. Po výslechu mi oznámili, že budu předán československejm vojenskejm úřadům. Vybavili mne nějakejma papírama s razítky a předali Čechoslovákům. Nebudu to protahovat. Vyfásnul jsem dva roky v uranovejch dolech. Stal ze mne mukl. Ty dva roky nebyla žádná selánka, fakt. V šedesátejch letech jsem makal u nás doma v přístavišti. Opět doma, doma v Krásném Březně.
Zranění z války mi za čas nedovolila pracovat. Tak mi dali invalidní důchod. Žádná sláva, ale nestěžuju si. Nemám proč, nechali toho mizeru člověka žít. Nezasloužim si to. Příležitostně vemu nějakej šolich, bydlím tam, kde jsem se narodil a snad jsem i spokojenej. To říká, dnes už zase s hrdostí, starej Wenzell.
-aja-
Doplnující fakta k příběhu, o kterým nevím, zda je pravdivý či drobátko upravený. Ale o pravdu či smyšlenku mi od samého začátku nešlo. Šlo o příběh toho kluka. Ten mne zaujal a já převyprávěl. A to „-aja-“ pod textem, to byla má redakční zkratka, redakční podpis. Příběh člověka však nebyl nikdy otištěn, nikdy v tisku publikován. Normalizační garnitura jej považovala za glorifikaci válečných zločinů. Říkám nesoudil jsem, neobhajoval, jen naslouchal.
Ze závěje zapomenutí jsem jej vyhrabal nedávno a dovoluji si ho předložit vám v Kudlance.
-doktor-
Za případné komentáře děkuji.
Podělanej život, protože podělanej rok 1938 a podělaná válka.
On už to říkal Borovský:" Nechoď Vašku s pány na led....."
Náš národ se z roku 1938 nepoučil a máme to tu zas. Pořád jsme pro "Západ" jenom jako případný kanonenfutter a naše území je budoucí potencionální nástupní prostor.
Ale špatní jsme my. Alespoň podle tendenčního hodinového pseudodokumentu odvysílaného na ČT2 dne 6.8. , který natočila BBC - Krvavý mír, o konci 2.světové války a ubližování nevinným Němcům,zlými východními slovanskými národy.
Oto Gürtler:
Dokument pěkný, zvěrstva vzorně zdokumentovaná, hezky sestříhané, záštita BBC. The savage peace -Divoký mír z britského originálu ale není Bloody peace - Krvavý mír v českém překladu. Dále - český překlad komentáře fakticky neodpovídá originálnímu komentáři, který je slyšet v pozadí. Result: Hra na city? 100%. Vypovídací hodnota? 50%? Jako bychom vysílali dokument o "nehumánních podmínkách věznění norského masového vraha, nacisty Breivika" (87 mrtvých), aniž bychom zmínili, že bombou zabil 8 lidí a 69 dalších postřílel v mládežnickém táboře na ostrově Utöya.
Nebo natočili dokument o perzekuci J. V. Stalina za carského Ruska a pominuli jeho další činy po VŘSR. Případně zdokumentovali Hitlerovo nesporné hrdinství a jeho vyznamenání za I. světové války a vynechali vše, co se dělo po jeho nástupu do funkce německého kancléře.
Vytrhování nezpochybnitelných historických skutečností ze souvislostí a současné zamlčování jiných skutečností není dokumentaristika, ale většinou jen propaganda.
Někdo namítne, že se v dokumentu opravdu objeví zmínka o tom, že se "chovali stejně jako Němci", či "rozzuřeni předchozím válečným utrpením se mstili na nevinných civilistech". V celém filmu ale tyto drobné zmínky skoro nelze vnímat, zvláště ne mladými lidmi, kteří o II. sv. válce a jejích příčinách dnes už nic neví.
A dal by se pokračovat, ale nemá to smysl. Žádaného výsledku již bylo odvysíláním dosaženo, reakce na něj si přečte mizivé procento diváků. Na křídlech emocí zvítězila na celé čáře propaganda.
Jenom jde o to - komu ku prospěchu? Protože veřejnoprávní účel České televize určitě naplněn nebyl. To nikdo neokecá ani slogany o "různém pohledu na minulost", ani zaštiťováním se posudky třeba šéfa Historického ústavu akademie věd. (Což se mi před časem u jiného, historická fakta "upravujícímu", manipulativního dokumentu - opět britského - osobně stalo.)
Takže - Qui bono? V čí prospěch koná veřejnoprávní Česká televize? Ve prospěch české a moravské veřejnosti to evidentně není.
Kniha Habermannův mlýn a nyní i stejnojmenný film zvedly zájem veřejnosti o nedávnou historii, prolomily doktrínu tak zvané české holubičí povahy. A především vyvolaly řadu otázek, jací vlastně jsme, my, Češi a Moraváci… Jsme schopni se více než šedesát let po válce na sebe podívat čirým, nezakomplexovaným pohledem?
Skutečnost? Habermann byl zastřelen z osobní nenávisti svým karbanickým kumpánem. Když někoho chci přesvědčit o své pravdě, není účinnější metoda, než namíchat pěkný mix pravdy a lži.
http://www.i-noviny.cz/hydepark/zajimavost-k-oblibenemu-tematu#.WYmiuoTyhdg
Nejsmutnější je, jak jsi řekla, že vymývání mozků propagandou stále funguje na jedničku. Bohužel.
Clenstvi v NATO je ta nejlepsi cesta, jak necemu takovymu v budoucnosti zabranit. Staci se podivat na Ukrajinu, Gruzii nebo treba Moldavii. Zeme, ktere to zavcas nestihly......
Jenze zavrazdit nevinnyho cloveka a pak rozkrast jeho majetek se neda ospravedlnit nicim. Coz naprosto nedochazi soudruhum, ktery tady cituje Deeres.
Hlavne ten Cesky svaz bojovniku za svobodu by jeste dnes nejakyho toho Nemce starsiho nez 14 let klidne zlyncoval. Akorat by to nesmel byt komous..... :-
A pokud reaguješ na články v odkazech, četl jsi je vůbec? Tam je jasně vysvětleno, kdo a proč Habermanna zastřelil. Dokážeš vůbec vnímat psaný text? Nebo jen umíš stále dokola omílat ty tvoje doktríny, aniž by měly nějakou logickou souvislost s tématem?
Strejda o tom, že přišel kromě své sestry o celou rodinu, nikdy nemluvil. Teprve, když jsme se byli podívat na Javoříčské jeskyně a šli i kolem památníku, tak jsem zjistila, že tam je podle příjmení uvedeno sedm členů z jeho širší rodiny. Popravený patnáctiletý Leopold, byl jeho mladší brácha. Leopold, to byl ten nevinný zavražděný člověk, nikoliv karbaník Habermann, zastřelený svým kumpánem v osobním sporu.
https://www.youtube.com/watch?v=eucqIQ6NbZo&t=2052s
Podle neho byl pan Habermann slusny clovek ktery nikomu neublizil a ktereho zastrelili v nedalekych laznich "vlastenci", aby mohli rozkrast jeho majetek.
Jini cesti "vlastenci" na ktere dava odkazy Deeres to vidi jinak. Kdovi jak to bylo. Ja narozdil od nekterych pritomnych patent na pravdu nemam,
Ale ten dokument stoji za podivani.
"Autismus je patologický stav a duševní choroba, která se projevuje odchylkami v sociálních interakcích, stereotypními, stále se opakujícími vzorci chování a omezenými schopnostmi komunikace. Je to porucha mozku, která vede k tomu, že se postižený člověk soustředí pouze na detaily a unikají mu celkové souvislosti. Autisté dokážou mozek využít ke specializované činnosti, dělá jim ale například problém rozlišit levharta od žirafy."
Ale jak vidno, ono toho bude dozajista trošku víc, než jenom levhart a žirafa. Takže možná bysme měli být i trošku "shovívavější". Malým dětem, opilcům a bláznům se prý nemá odporovat.
Jak asi bylo českým lidem, kteří prchali po záboru pohraničí do okleštěné republiky? Jak jim bylo, když v průběhu třicátých let sílili henleinovci, když si nebyli ve svých domovech jistí životem? Jak jim bylo, když v pohraničí ještě před záborem a vypuknutím války vraždili Němci Čechy jen proto, že to byli Češi?
A co lidi, kterým Němci vyvraždili rodiny? Jak mohli po válce soucítit s Němci? Všechno to, co se dělo po válce - divoké odsuny, postřílení Němců - mělo jedinou příčinu - to, co dělali Němci Čechům dlouhé roky války.
Lze soidit podle dnešních měřítek? Já myslím, že ne.
Zlo plodi zlo a ja se odsunu Nemcu vubec nedivim. Jinak to dopadnout nemohlo. A ze se pri tom dely zrudnosti? Ano, dely. A vinu na nich nesou lide kteri je provadeli i ti, kteri jim mohli zabranit. To same plati pochopitelne i o obsazovani pohranici Nemci. A nejspis aspon desetinasobne.....
Ale tenhle pribeh je o komunistickem smejdovi jmenem Pazour, ktery zavrazdil slusneho cloveka a mlynare ktery celou valku pomahal sousedum, jen aby mohl se svymi soudruhy rozkrast jeho majetek. A ktery se z toho dostal jen kvuli Benesovym dekretum a skutecnosti, ze ten cesky mluvici podnikatel byl uredne Nemec.
Schvalne se na ten dokument podivej.
----------------------------
P.S. Chudak Sidon, zase o nicem.....
Na úpatí Jeseníků se během války i po ní odehrálo hodně osobních tragédií, mezi Čechy a Němci a pak i Rusy. A i dlouho po válce byla stále mezi lidmi, kteří mají svojí zkušenost, nevraživost.
Teta, o které jsem se zde zmiňovala ,vyrostla v adopci, když jí zemřeli rodiče na TBC. V 5ti letech jí adoptoval pražský Němec, profesor na gymnáziu, s českou manželkou. Slušná rodina, která nikdy nebyla odsunuta a teta své adoptivní rodiče měla moc ráda. Takže mluvila česky i perfektní němčinou. Když se se strejdou vrátili z Drážďan, neměli kde bydlet a strejda se chtěl vrátit na rodnou Moravu. Byl vyučený kovář a tak tam koupili, (opravdu koupili), kovárnu po vysídlených Němcích. Když se s DDR urovnaly vztahy, tak syn původních majitelů i s rodinou, k nim každý rok jezdili na návštěvu. Problém nastal po letech, když přijela návštěva ze Západního Německa, vnučka, další generace z původních obyvatel kovárny. Já už jednou tady o tom psala a vím to jenom z dopisu.
Teta byla sama doma a nedokázala se bránit proti tomu, aby jí ta osoba šmejdila po baráku. Nejdřív jí vlezla do cinkostenu, kde teta měla svoji sbírku broušeného skla. Tetě tvrdila, že patřilo její babičce a ze si ho vezme. Pak vlezla na půdu a chtěla rozebírat dřevěné schody, protože tam si měla její babička před odsunem schovat zlato. Naštěstí se z práce vrátil strejda a ten opravdu neměl důvod Němce milovat a tak s ní vyrazil dveře. A kašlal na její výkřiky o Untermensch a že: "sie kommt gleich wieder".
Pan Hubert Habermann si to jiste zaslouzi.
