Jsem single. Pro ty, co tohle potřebují více rozvést, dodám, že jsem takový byl prakticky vždycky, i když jsem o tom ještě nevěděl, ba ani o tom nepřemýšlel. Kromě více méně dobrovolného společného chození do školy s ostatními dětmi ze vsi, více méně nedobrovolného povinného chození alespoň občas na pionýrské schůzky se spolužáky ze třídy (aby se vlk komunismu nažral a já - koza - měl trochu pokoj a zůstal celý),

dále pak nadšeného chození na led na rybník si zahrát hokej, kdykoliv během zimy za mých dětských i mládežnických let,  -  si vůbec nepamatuju, že bych někdy provozoval podobnou stádovou aktivitu, jako je jezdit na jakýkoliv tábor.

Mé zkušenosti z táborničení se tak datují až z mé dospělosti, kdy jsem ve svých  29 letech vyjel s kamarádem – stejným novicem jako já, prvně na vodu, tedy sjíždět naše řeky, co by „vodák“.   Ale vodu si nechám na jindy a tak si na ty pověstné, všem členům naší vodácké party dobře známé příběhy ze Stvořidel nebo Ratají budete muset ještě počkat, jestli na ně tedy vůbec někdy dojde. (Pro Inku a jí podobné - netrpělivé, co nesnášejí vomáčku při povídání, doporučuji výše řečené raději přeskočit :-))) .

x x x

O co delší byl úvod k mému příběhu, o to banálnější a doufám, i kratší bude jeho zakončení. Před pár lety jsem se stal na čas z boháče, který se prohání ve svým fáru po našich silnicích, chudákem, co musí ke svému přemisťování se z místa na vzdálené místo používat vlak a MHD. Protože navržený vlakový jízdní řád se vůbec nekryl s mým pozdním vstáváním, musel jsem každou sobotu pěšky asi 5 km lesní cestou do Plzně na tramvaj. A jednou jsem na té lesní cestě potkal tak asi desetileté členy skautského oddílu na výletě. Každý měl malý zápisník a ve skupinkách se skautíci občas o něčem radili. A najednou mě zezadu doběhl jeden z nich a povídá: „Pane, pane, prosím Vás, mohl byste se mně tadyhle … podepsat?“  

Ta prosba mě vážně překvapila. Že bych byl už známej i u tak malých dětí, by mě tedy vůbec nenapadlo. Zvlášť, když si fakt nemůžu vzpomenout, kvůli čemu jsem vlastně tak slavnej, že chtěji můj podpis už i takhle malý děti…  Ale život mě naučil být trochu opatrnej, a tak, než odmítnu, zkoumám podaný notýsek. Jsou v něm různě nadepsané kolonky a vidím, že účelem bojové hry, do jejíchž  pravidel a cílů právě nahlížím, je mít na konci výletu všechny kolonky vyplněné a já mám jednu z nich vyplnit svým podpisem. Že by tu šlo o nějakou boudu, to se mi nezdá, a tak ještě přemýšlím, zda se mám podepsat svým nebo vymyšleným – nezneužitelným jménem. „A kde se mám podepsat,“ ptám se, abych nezpůsobil nějakou nepříjemnost. „Tadyhle to potřebuju,“ ukazuje kluk prstem kolonku. Koukám – a tam je nadepsáno: PODPIS NEJSTARŠÍHO ÚČASTNÍKA VÝLETU.

Podepisuju se svým jménem. Dělá mi ovšem dost problém zachovat vážnou tvář... Povedlo se. Ten hoch by si to nezasloužil, abych se začal smát, když si mě vybral jako svoje terno. Jestli se klukovi podaří vyplnit i ostatní kolonky, tenhle podpis určitě rozhodne o vítězi. Podpis ještě staršího nejstaršího účastníka výletu určitě nikdo mít nebude, sem si jistej.

A tak jsem se konečně po čtyřicítce stal - po zralé úvaze a dobrovolně - účastníkem výletu skautské skupiny a konečně se tak zařadil do stáda, jak se o to u mě společnost povětší část mýho života zatím bezvýsledně snažila.

TOULAVEJ

(ta fotka je ilustrační, to fakt nejni on))