Takže se mi z Jiřího z Poděbrad nakonec vyklubal Pepa, tanečník, znalec vína, výborný kuchař, ajťák, v podstatě chlap k všeobecnému použití, ale … Všechno je úžasné, kdyby tam nebylo to „ale“, které znamená, že je to samorost s neústupnými názory – takový dub = můžete se o něj směle opřít, ale na chuť nic moc.

Každopádně – jak jste jistě správně pochopili, začala jsem trávit víkendy v Kutné Hoře. Byly to neobyčejné chvíle, na které jsem se těšívala, i když někdy s hrůzou v očích, co zase bude. První prověřovací akce byl „hasičský ples“.

„Určitě máš něco vhodného na ples, tak si to vem, mám pro nás dva lístky, kamarádi se na tebe těší, že tě poznají“ – prohlásil Pepa do telefonu. V poslední době jsem žádné společenské akce tohoto druhu nenavštěvovala, ale vlastnila jsem černé společenské kalhoty z nějakého žoržetu, doplněné průhlednými šlojíři, takže vypadaly jako sukně. K tomu blýskavý top na ramínka a sáčko ze stejného průhledného materiálu jako šlojíře.

Měla jsem to na sobě dvakrát v životě v divadle, i když to byla investice zvící několika tisícovek. Namalovaná, vystajlovaná, jsem předstoupila před Pepu s úsměvem na tváři a očekávala jsem ódu na to jak jsem úžasná. Chyba. Změřil si mě kritickým pohledem a prohlásil „Jak v tomhle chceš tancovat? Vždyť se do toho zamotáme a průšvih je na světě“.

Na moje argumenty, že tohle je společenský ohoz, nic jiného nemám a v Praze v tom úspěšně dělám parádu v divadle, mi odpověděl „To jistě, jenže v tom jenom jdeš nebo sedíš - už jsi v tom tancovala?“ Samozřejmě, že netancovala, blázen bláznivá. Šel k přehrávači, nasadil CD s nějakým tangem, popad mě do náručí a v momentě, kdy nakročil mezi moje nohy, šlojíře ho objaly a nechtěly pustit. Průšvih, zase měl pravdu…

Dotančili jsme skladbu bez úrazu jak šlojířů tak nás, ale nebyl to tanec, spíš zápas mezi mým oblečením a Pepou. Nakonec se mi uklonil, poděkoval za tanec a jal se odstrojovat. Tak jsme se doma protentokrát zabavili jinak.

Dostala jsem za úkol si do příštího plesu opatřit společenské šaty, zdůraznil to „šaty“ né společenský oděv. A tak jsem si na internetu vyhledala dostupné půjčovny společenských šatů a jala se je obcházet. Když byly šaty jakž takž ucházející střihem, tak zase neseděla barva a povětšinou pro ty „prostorově výraznější“ postavy nic, čím by člověčice oslnila, neměli. Až jsem narazila na zapadlou půjčovnu, dvě starší dámy, nejspíš sestry a měly tam výběr teda úžasnej. Jenže co se líbilo mně, do toho jsem se nevešla a do čeho jsem se vešla, nelíbilo se mně.

Dámy z toho byly nešťastné, vyprávěla jsem jim při tom zkoušení můj příběh, který je uchvátil a tak dělaly všechno možné i nemožné, aby mi pomohly. Když už jsem byla celá uondaná, tak si vzpomněly, že ve skladu, někde v krabic,i by měly být nějaké šaty, které by se možná hodily… Odskotačily dozadu a za drahnou chvíli se vrátily z vítězoslavným úsměvem. Vyndaly něco nevábného vzhledu a jaly se to roztřásat. Živůtek lahvově zelených šatů (nic zeleného se v mém šatníku nevyskytuje) se stříbrnými nitkami byl korzetového střihu, vzadu na šněrování. Do toho jsem vplula bezvadně.

Sukně z téhož materiálu byla jako z elastanu, objala moje pozadí a stehna až ke kolenům, kde začínal úžasný kolový kanýr (šatičky jako z operety). Byly zmuchlané a kapku špinavé, ale seděly.

Až na vyšpulený zadek, no holt se nedá nic dělat – co mám, to prodávám. Když jste poněkud objemnější, tak odhalená ramena v korzetu nejsou to pravé ořechové. To pochopily i dámy a odněkud vyštrachaly slonovinově bílé bolerko, do kterého jsem se nevešla. Nevadí, okamžitě si to poměřily a přikázaly v pátek dopoledne všechno vyzvednout. Šaty budou vyčištěné, nažehlené i s bolerkem.

V pátek jsem si všechno odvážela v pytli na šaty, dokonce i krajkovou kabelku (psaníčko) potažené tou samou krajkou, kterou nastavily i bolerko. Pepa mě vyzvedl na nádraží,  převzal pytel se šatičkami a  opatrně je položil na zadní sedadlo.

Když jsem v sobotu večer vyplula z ložnice - zase vystajlovaná a namalovaná,  Pepovi se rozzářily oči, objevil se radostný úsměv na tváři, dostala jsem velikýho hubana a šlo se do šumu.

ZDENA