Před dlouhými deseti léty mi několik čtenářek a čtenářů odpovědělo na zadanou otázku: "Jaké máte vzpomínky na dětské tábory?" A tak jste si tehdy, před těmi léty, mohli číst následující vtipné a milé řádky. Protože by byla škoda je nechat spát v hlubinách internetu, a protože tu i mnoho z vás tehdy nebylo, rozhodla jsem se je znovu publikovat. Takže dnes začínáme první vzpomínkou...

     Dětské tábory? Na ty se nedá zapomenout! Byla jsem sice jen na dvou, ale i tak je považuju za významný milník v mém životě. Bylo to v mém raném věku poprvé, kdy jsem byla delší dobu mimo domov a tzv. bez maminky. Přeci jen jako dítko vesnické jsem tolik nepotřebovala vypadnout do přírody, ale spíše se otrkat ve větším kolektivu.

      Paměť už mám milosrdně přebarvenou růžovou barvou a tak jsou i tyto vzpomínky prohřáté sluncem a dobrodružstvím. Dokonce mám z tábora i jednu fotku „nás holek, co jsme spolu chodily“. Usmívá se z ní na mě rozcuchaná amazonka v oblíbeném oranžovém spartakiádním dresu (nosila jsem ho dokud se na mě nerozpadl). Díky táborům jsem na všech ponožkách a spodním prádle měla vyšité značky (nosili jsme všichni stejné) a v rodinném kufru byl dlouho nalepený už vybledlý seznam všeho, co mi bylo nabaleno a co MUSÍM dovézt zpátky.

        Pamatuju si na sluníčka a prasátka - udělovaná podle stupně bordelismu, kterého se nám podařilo dosáhnout – samozřejmě, před nastoupeným táborem, aby to bylo výchovné a společnosti ku prospěchu. Vlastně jsme byli pořád udržování v tempu (kromě poledního klidu) – asi, aby nebyl čas na vymýšlení geniálních plánů.

     Minimálně první týden se mi ani moc nestýskalo a napsat pohled domů mě napadlo až po tom, co jsme to dostali úkolem. Většinou se ve mně ta mámina holčička probudila až při večerním nástupu, kdy se rozdávala pošta z domu. V ten okamžik hrdinství skončilo a se zatajeným dechem jsem čekala, jestli padne i moje jméno.

     A samozřejmě po přečtení dopisu od mámy už jsem chtěla domů a už se mi moooc stýskalo a já to tu nevydržím, ještě tak dlouho…. uměly jsme se v těchto nářcích navzájem krásně povzbuzovat a to se to pak brečelo… 

     Nezapomenutelným se pro mě stal velký závod - orientační běh lesem. Byli jsme rozděleni do skupin věkově smíšených, aby i nad námi malými byl nějaký dohled a dostali jsme instrukce běžet po vyznačené trase (žluté fáborky na stromech), samozřejmě co nejrychleji, abychom to do oběda stihli. Zpočátku jsme běželi opravdu jako o závod, ale terén byl čím dál tím obtížnější – už se nedalo mluvit o cestě, ale spíš šlo o kličkování mezi stromy.  

       Po strááášně dlouhé době, kdy už jsme jen šli …. spíše táhli nohy za sebou, bez varování skončilo značení na stromech a nám došlo, že se někde stala chyba. Po chvilce povalování v trávě a pojídání všeho, co les dal, zaveleli starší, že se vrátíme. Dodnes mám pocit, že to byly kilometry a kilometry co jsme nachodili, než jsme uslyšeli halekání v lese, jak nás všichni hledali. Samozřejmě jsme dostali za uši za to, co jsme provedli, že se touláme po lese, že závod už dávno skončil atd… – co se do nás vešlo, a ze všech stran. 

      Pokoušeli jsme se hájit, že byly špatně rozvěšené fáborky, ale to nám moc nepomohlo – všichni ostatní přece doběhli. A tak s ostudou zpátky do tábora, za trest bez oběda (byly už 3 hodiny odpoledne!). Až později jsme se dozvěděli, že se vedoucí vrátili na to značení podívat a zjistili, že jsme seběhli z původní trasy a utíkali podle označených stromů na kácení (páskami stejné barvy). O to víc jsme to cítili jako velkou křivdu spáchanou na nás - i proto, že k obědu tehdy byla krupicová kaše – takže šlo o opravdu velkou křivdu.:-)  

     Řekla bych, že tato traumatická událost mě natolik poznamenala, že kromě všech vzpomínek, zážitků a dobrodružství, které jsem si z táborů odnesla, se tímto ve mně probudila schopnost u ženy velmi ceněná – orientační smysl. Dnes už ze zásady nechodím po vyznačených cestách - člověk nikdy neví, jestli tu před ním nebyli dřevorubci -  a neztrácím se před obědem, zvlášť když má být krupicová kaše… 

Saffron