Téměř všechny děti dostaly Kynedril, aby neblinkaly, jen já ho nechtěla. Já měla pocit, že se mě potřebují zbavit a podle toho jsem se taky náležitě tvářila. Prolomilo se to, až když jsme byli rozděleni po čtyřech na chatičku, byla jsem vždy velice společenský tvor a jakmile jsem poznala své spolubydlící, bylo mi hned mnohem lépe. Po zkušenostech z prvního tábora jsem si pak vždy vybírala raději postel nahoře na palandě, protože mi tam nikdo nesedával. V noci jsme si vyprávěli strašidelné příběhy a srocovali jsme se i přes zákaz vedoucích na jiných chatkách, kde jsme se krááásně báli a strašili se navzájem různými historkami. Čím jsem tam jezdívala déle, tím víc se mi tam líbilo. Vedoucí a praktikanti to prožívali víc jak my, vraceli se do svého dětství a dělali pro nás psí kusy.
Vždy ten turnus měl nějakou pointu a tím, že to bylo od letiště, tak to většinou bylo o tom, jak se někde zřítilo letadlo v neznámých končinách a nikdo ho nemůže najít, pilot se ztratil a postupně pak začínal vysílat signály v morseovce a nechával různé zprávy... a my jsme s ním navazovali kontakty a celý turnus jsme ho hledali, ve dne někdy i v noci, postupně jsme třeba nacházeli opravdové části letadla, vrtuli, část motoru, sedačku z kokpitu, budíky, řádící páku, padák... a všechny denní a noční hry tomuto tématu byli podřízené. Jednou se nám na noční bojovce ztratil kamarád, ale zjistilo se to, až když jsme se vrátili do tábora, všichni vedoucí ho pak šli se staršími oddíly hledat, on byl totiž šeroslepý a ve tmě vůbec prostě neviděl. Ale to nikdo nevěděl, tak tam někde seděl, až usnul, nakonec ho k ránu našli a vše bylo v pořádku.
Bylo to moc hezké, naučili jsme se tam spoustu věcí: morseovku, uzlování, šplhání, slaňování, různé hry, signály světelné, poznat počasí podle mraků, stromy, květiny, zvířata, indiánské písmo a já nevím co ještě. Večer se pak úspěšné akce oslavovali u velkého táboráku, pekly se buřty, a zase buřty, chleba, jablka a brambory a zpívaly se písně, měli jsme vždy táborovou hymnu a každý oddíl si musel vymyslet jméno a nějaký zveršovaný pokřik, který jsme na sebe s euforií řvali, když jsme se na bojovkách potkávali.
Také tam byly dvakrát v týdnu opravdové diskotéky, velice pečlivě jsme se na ně připravovali a prožívali tam své první lásky. Kousek od tábora bylo koupaliště, kam jsme chodili, když bylo hezky teplo; když jsi tam zahrabal rukama hlouběji do písku, narazil jsi na jíl, taková báječná šedá hmota, jako modelína, dala se tvarovat, a tak jsme z ní vždy tvořili a nechali to jen na sluníčku vytvrdnout. Kufry domů byly pak mnohem těžší než ty, s kterými jsme původně přijeli.
Jeden den tam také vždy přijeli vojáci a na louce jsme pak stříleli z různých zbraní i ze samopalu a mohli jsme si je rozebrat a zase dát dohromady. Vedoucí byli důkladní a dbali na hygienu co to dalo. Museli jsme se denně sprchovat a ráno i večer si povinně čistit zuby. Ovšem – já, jak je něco povinné nebo pod tlakem, tak je to špatně a ačkoliv normálně prase nejsem, tak tam jsem se snažila maximálně hnít, ale vedoucí byli neústupní, večer kontrolovali nohy a jednu jsme museli vždy vystrčit z postele… pamatuju si, jak jsem si tímpádem myla jen tu jednu. Tu, kterou jsem ukazovala a nebyla jsem líná skákat bosa z umyvárky po jedné, abych si jí nezamazala, ačkoliv ta druhá byla černá jak bota.
Také nám vedoucí kontrolovali kufr a když jsme se jim zdáli být již dosti uzení, tak nám vybírali čisté oblečení. Též se denně bodoval pořádek v chatkách a já měla většinou nalepené prasátko jak hrom přímo na dveřích. Ale byli i tací, co měli sluníčko, ale v tomto směru se mi příliš nedařilo. Také jsme se pravidelně střídali v kuchyni, kde se pomáhalo, kuchařky vždy moc dobře vařily a byli na nás hodné, chodili jsme si několikrát přidat, zvlášť když byla rajská nebo ovocné knedlíky.
Vzpomínám, jak jsme také pravidelně vyráželi s krosnama na zádech na třídenní kempování a vždy jsme se na to strašně moc těšili. Kempovali jsme někde na louce u vodopádů a u lesa, stavěli jsme si stany a v noci museli pravidelně držet hlídku po dvou hodinách. A tak jsme u táboráku mastili karty a přikládali jsme na oheň. Jednou v noci v křoví dupal a funěl ježek, myslela jsem, že je to moje smrt… Jiný den ráno mě u stanu probudilo funění, dupání a bučení, otevřu stan a těsně před ním nade mnou stála kráva a koukala mi do stanu, krávy byli po celé louce mezi stanama a jak jsem začala křičet, krávy se lekly, začaly utíkat, vytrhaly nám kolíky od stanů, bylo to velké pozdvižení, nakonec přijel honák na koni a odehnal si je jinam.
Po cestě nazpátek do tábora nám najednou zkolaboval kamarád Standa, klesnul z ničeho nic i se svou krosnou k zemi, honem jsme volali záchranku, protože jsme ho nemohli vzkřísit, přiletěl vrtulník a odvezl si Standu do nemocnice; tam se zjistilo, že má slabé srdíčko a ta dlouhá cesta v horku na něj byl velký zápřah a představte si, ani jeho maminka to netušila, ale pak byl v pořádku a za pár dní se vrátil zpět do tábora a my jsme ho pak moc hlídali, aby to s ničím nepřehnal.
Jednou jsme zase měli nějaké hry na louce u silnice a najednou bum prásk obrovská rána, byla tam zatáčka a nabouralo tam auto co zatáčku nezvládlo, řidič byl celý od krve, vyndavali jsme ho ven - žil. Volali jsme záchranku a tlačili auto na louku. Bylo to mé první setkání s ošklivou životní realitou a dlouho jsem to nemohla pustit z hlavy.
Jindy zase byla obrovská bouřka a někde blízko to tak mocně prásklo, druhý den ráno jsme na louce našli bleskem zabité čtyři krávy najednou, celý týden je nikdo neodklízel, bylo hezky teplo, krávy se nafukovaly a nafukovaly. Pak už jsme tam okolo nesměli chodit, co kdyby praskly, ale nakonec je někdo odklidil.
Když tábor končil, byl vždy nakonec karneval s poutí, měli jsme všichni nějaké masky, které jsme si vytvořili, běhali jsme po táboře zmalovaní a přestrojení, byla to fakt úžasná atmosféra, taková ta euforie. Pochopitelně bylo vyhodnocování - soutěž o nejlepší masku, také soutěže, za které jsme dostávali peníze "levíňáky" a ty jsme zase utratili na pouti za dobroty u stánků.
Všem nám to bylo moc líto, když tábor končil, líto, že se rozcházíme, dávali jsme si adresy a domlouvali se na příští rok, že pojedeme zase stejný turnus. A tak jsme se tam potkávali takový TI SKALNÍ téměř každým rokem a jezdili jsme raději a raději, když už jsem pak vyšla z osmičky a nevzali mě tam jako dítě, tak jsem jela jako praktikantka. Jelo se tam už asi měsíc před táborem na víkend vše tam po zimě připravit a opravit, samozřejmě jen parta vedoucích a praktikanti. Byl to víkend plný radosti a blbostí a nekončících kanadských žertíků, které jsme si navzájem prováděli.
Začalo to už tím, že jsem zmeškala v pátek večer auto, kterým jsem měla odjet z Prahy. A tak jak jsem u silnice asi hodinu bloudila a nevěděla jak se bych se nejlépe do toho „našeho“ Levína u Litoměřic dostala, najednou u mě zastavilo auto s vedoucími z jiné skupiny než s tou, s kterou jsem tam měla původně jet! Viděli mě tam brouzdat, jenže už jich bylo uvnitř pět, autíčko byla jen škodovka, ale nenechali mě tam, vzali mě dozadu, ležela jsem tam přes ty tři, co už tam seděli, celou cestu jsme se smáli a hurá! jelo se do Levína. Byla jsem štastná jak bleška, že se tam nakonec dostanu.
Pokoje byly rozdělené podle holek a kluků, měli jsme šesti lůžkový. Přes den se pracovalo a večer se sedělo v podkroví v klubovně, hráli se hry a dělaly plány ohledně tábora a samozřejmě se i pilo. Neměla jsem tenkrát žádné zkušenosti s alkoholem, však mi bylo teprve 14 let (pil se tam rum z lahve, která kolovala). Všichni už k ránu pomalu odcházeli do pokojů, ale já tam statečně popíjela ještě se dvěma praktikanty. Víc už si z toho pamatuju jen to, že jsem se rozhodla jít spát a "neviděla jsem", nemohla jsem najít dveře z místnosti, tak jsem jí obcházela a rukama šátrala po zdech, až jsem nakonec našla, ale měla jsem pocit, že jsem obešla celou místnost kolem dokola několikrát.
Kde jsem spala a jak jsem sešla dolů po schodech si už nepamatuju a nevěděla jsem to ani ráno. Druhý den večer v klubovně jsem si pak dávala moooc velký pozor, abych pila jen víno; pivo a rum jsem několik desítek let nemohla ani cítit, dokonce ani v grogu, na dálku. Když jsem pak šla na pokoj před půlnocí, zjistila jsem, že v mé postelí už někdo leží a protože jsem nebyla ještě ve své kůži od minulého večera, pod vidinou volné postele jsem prošla další pokoje a padla do první, co byla volná. Mamince jsem tohle nikdy nevyprávěla, jak „úžasně“ se tam její kolegové o mě starali, asi by z toho byla divoká. Mé vzpomínky na tábory byly fajn a s touto vidinou jsem nadchávala při vyprávění (které jsem z pochopitelných důvodů filtrovala) mé děti.
Ale doba už byla jiná, bylo po revoluci, tábory postupně zanikaly, a tak jsem se zuřivě snažila jim obstarat alespoň nějaký ten zážitek a našla tábor od skautů. Děti nadšené mým vyprávěním tam vyrazily, tábor se moc líbil, leč děti přijely vždy špinavé jak prasátka, co se tam dělo, po tom jsem raději nepátrala, stačilo mě, že jsou živé a zdravé.
Každopádně na začátku tábora nafasovaly jakési triko - s emblémem tábora a v tom byly zřejmě celé tři týdny, protože na tom triku byla doslova napsána historie toho, co se tam dělo, včetně toho, jak se zamazaly, pili kakao, řízly se do ruky, fleky od vajíček, od rajské, marmeláda z palačinek.....triko bylo původné bílé, ale postupně začalo mít podivuhodné barvy, pak v něm asi zmokly, protože se na něm udělaly takové ty mapy s ohraničením, jak to pomalu na těle usychalo. Ale děti byly nadmíru spokojené a to bylo podstatné.
Vrcholem toho byl poslední tábor (pak už jsem je nikam dát nechtěla). Děti měly dorazit v poledne, já nachystala zavazadla, protože jsme po vyzvednutí dětí chtěli pokračovat na chatu do Jižních Čech. Nadšení rodičové ve skupině očekávali své ratolesti po 3 týdenní pauze a já mezi nimi. Když autobus dorazil, tak jsem jako první spatřila dceru… v životě jsem ji neviděla tak strašlivě špinavou, myslím, že tam razili heslo, až toho bude víc, tak se to oloupne, a že se to skutečně loupalo! Marně jsme hledala syna, neviděla jsem ho, pojalo mě děsné podezření, a tak jsem uhodila bleskurychle na dcerku, jojo maminko, tamhle je a ukazovala na nějaké dítě, které ani náznakem mého synáčka nepřipomínalo, byl špinavej jak bezdomovec a navíc tam strčil klacek do vosího hnízda v lese, vosy se na něj sesypaly a on měl hlavu a celé tělo tak opuchlé, že bych bývala asi musela umýt všechny děti, než bych se přesvědčila, že je to vskutku on.
Byla jsem z toho opravdu zděšená, ale děti i přes tu epizodu s vosama byly spokojené a šťastné, navíc jsem zjistila, že jsou totálně zavšivení, takže jsem je nabrala do auta a vrátila se oproti původnímu plánu zpět domů. Po cestě koupila Orthosan, doma jsem je dotáhla do koupelny, napustila jsem vanu a děti do ní naložila. Synovi jsem před tím oholila hlavu a dcerce, která měla husté vlasy až na zadek, jsem zabalila hlavičku do petroleje a poté do Orthosanu. Doslova jsem je musela vydezinfikovat, oblečení jsem hbitě spálila. Mrtvé vši a hnidy jsme vybírali dcerce z jejích dlouhatánských vlasů ještě další dva týdny.
A od té doby už na táboře nikdy nebyli. Vyjma jednoho lyžáku, na který mě doslova ukecaly, sbalila jsem jim na týden krosny a lyže a když se vrátily, tak byly krosny zabalené přesně tak, jak jsem to udělala při odjezdu! Tak jsem se jen nechápavě zeptala syna, jak sušil mokré věci - a dcera mi na to řekla, "nijak" - i v posteli spal v té kombinéze, co v ní ve dne lyžoval (s tím rozdílem, že si na noc sundaval lyžáky)… dál už jsem se raději neptala, abych se nedozvěděla něco, co nebylo mým uším určeno.
Pod tíhou těchto zážitků jsem je již nikdy nikam neposlala...
Šimonka
Ja byl na skautskych taborech v letech 1969 a 1970. Pak komousi skaut zakazali. I pres to ze tabor trval cely mesic a vsechno jsme staveli a bourali sami (vcetne kamen ze sutru a hliny), s cistotou nebyly potize. Na to byl neuprosny bodovy system a kontroly.
Na tom prvnim tabore spal ve vedlejsim stanu o rok mladsi kluk jmenem Robert Krestan.
