Přijel jsem do cizího města a první, koho jsem v něm potkal, byl dvojnásobný vrah. Legitimoval se mi a já mu na oplátku dal třicet korun. Prošedivělý hubený muž s dlouhými mastnými vlasy, nepěstěným plnovousem a alkoholem v každém výdechu se podle svých slov vracel z klubu, kde ho okradli o bundu, v níž měl 170 korun. Přestože jsem se ho na nic neptal, po vložení mincí do dlaně spustil jako rozbitý automat a za chvíli jsem o něm věděl všechno.

Nemělo smysl se ho snažit zastavit, dvacet minut ze sebe sypal střepy svého života, jako by to byla skládačka, z níž si mám složit obraz člověka, který stojí přede mnou.

Ze všeho nejdřív mi ale ukázal občanský průkaz, takže jsem se dozvěděl nejen to, jak se jmenuje, ale i že jsme se narodili skoro ve stejný den, akorát on je o generaci starší, a zjistil jsem, že má trvalé bydliště nedaleko mého rodného města.

Muž mi sdělil, že je mu třiašedesát a že celý život pracoval jako malíř a lakýrník. Hrdým hlasem mi podal i stručný přehled svých nejzajímavějších zakázek – zámků, muzejí, kolonád. Dozvěděl jsem se od něj, že se nepohodl se sestrou a že přišel o rodinný dům. Řekl mi, že mu pere jedna kamarádka, sedmdesátiletá paní, a prozradil mi, kde jaký den bydlí – dokonce jsem dostal i podrobný itinerář jeho cest po kamarádech, u kterých přespává. Ačkoli jsem o to nežádal, prozradil mi výši svého důchodu i jméno úřednice, která mu důchod vyplácí.

Mluvil i o svém vězení a o práci v uranových dolech. Nestěžoval si, prý si je zasloužil. Aniž bych pronesl jediné slovo, ujistil mě, že jsem skvělej chlap, takže mně to říct může: zabil dva lidi. Nezastřelil je, to ne, ani je neubodal, na to prý nemá povahu – ale když se kdysi zamlada vrátil z pracovní cesty, našel svou ženu s cizincem v posteli a tak je oba umlátil židlí.

Dodnes toho lituje, protože svou ženu miloval. Ještě několikrát mi zopakoval, že je mu třiašedesát, že není žádný somrák, že bydlí po kamarádech, že s důchodem nevystačí a že neví, co má dělat. A že občas uvažuje o tom, že se oběsí.

Když jsme se loučili, bylo mi jasné, že ty dvě mince v jeho ruce byla vlastně jenom záminka k tomu, aby mě zastavil. Když je vám třiašedesát a už vám nezbývá nic moc jiného než vlastní život, potřebujete ho zkrátka s někým sdílet, i kdyby to byl náhodný kolemjdoucí.

Potřebujete se vykecat a ujistit tak sám sebe, že jste pořád ještě člověk – dobrý člověk se špatným osudem.