Už před léty jsem zavedla, že nebudu dávat k Vánocům žádné hlouposti. Dokud byla vnučka malá, tak hračky to jo, ale od pěti let už dostávala pobyty u moře se mnou, a tak jsme si spolu docela prima užívaly. Ta naše holka je bystrá a vnímavá. A tak jsem postupem času rozdávala wellness pobyty v lázních, víkendové pobyty na chatách na horách, případně zimní pobyty delší.
Občas se zadařilo i to moře, a někdy i s přispěním obdarovávané strany. V poslední době se ujaly vstupenky na představení divadel v Praze, převážně divadla Kalich, protože Paulovou a Zedníčka můžeme pořád.
Tak jsem nakonec i já vloni dostala vstupenky, a šly jsme s dcerou na muzikál „Děvčátko“, napsaný podle známé povídky H. CH. Andersena – šly jsme do divadla „Studio dva“, na Václavském náměstí. Příběhy Andersena jsou převážně smutné, né jako naše pohádky. Ale o představení psát nechci. Celé to představení bylo totiž kapku vylepšeno nečekaným setkáním s účinkujícím hercem.
Dcera je kuřačka, a tak ještě před představením jsme si sedly do divadelní kavárny –venku v pasáži, protože uvnitř se kouřit nesmí. Já si sedla ke stolečku a ona byla uvnitř objednávat. V pasáži kouřilo povícero kuřáků, když dva z nich si přišli odklepnout cigarety do našeho popelníku – jestli dovolím. A tak povídám, vy zřejmě v tom představení vystupujete, když máte ten port přilepenej na tváři... Mladík přisvědčil a tak další dotaz byl, co tam vlastně hraje a tak jsem se dověděla, že „tatínka“.
Najednou přišla dcera a tak, abych navázala, řekla jsem „hele hérečka“, on tam hraje „tatínka“. Zasmáli jsme se všichni a zeptaly se, jaké to představení je a tak nám řekl, že je to smutný příběh, ale že je tam pěkná hudba. Takhle vyzbrojeny jsme usedly do hlediště.
Scéna byla opravdu úžasná – rozdělená na dvě půlky, nahoře byl orchestr a nebeské bytosti, dole „obyčejní“ lidé. Před přestávkou se stalo, že nám „tatínek“ spadl do zimní Temže, ale dobří lidé ho vytáhli a oživovali.
Samozřejmě, že o přestávce dcera opět vyběhla schody do pasáže, pro pití a na cigaretu. Jo sešli jsme se tam všichni, přišel za námi i „tatínek“. Tak jsem mu řekla, teda vy jste nám dal, už jsme si mysleli, že jste se nám utopil. Smích byl odpovědí.
Ten herec se jmenoval Martin Davídek, měl příjemný hlas, moc hezky zpíval a snad o něm za pár let uslyšíme víc.
ZDENA
V divadle se najednou objevili manželé Brouskovi st. Nechala jsem si podepsat vstupenku, děti také. Pan Brousek byl velmi milý , ptal se dětí odkud přijely a nakonec byl dojatý, že má zrovna u nás sestřenici. Největší překvapení teprve přišlo s představením. Brouskovi seděli vedle mne a dcery v řadě. Jejich syn Otakar Brousek ml. a dcera paní Jaroslava Brousková , totiž v představení účinkují. Paní Luka Brousková-Rubanovičová byla dost překvapená, že ji znám i křestním jménem. Začala si s námi povídat o přestávce jako se starými známými.Oba byli sympatičtí, skromní. Měli jsme výhodu, že v pondělním představení byly zadní řady volné , jen my čtyři v řadě. Nikoho jsme nerušili, nakonec byla přestávka, děti ze zájezdu seděly někde v osmé řadě a dospělí ze zájezdu byli různě rozstrkaní v řadách. Škoda, že pan Brousek za pár měsíců zemřel.Představení Splašené nůžky bylo super, manželé Brouskovi st. přinesli Otakarovi a Jaroslavě nádhernou kytici, jak oni líbezně říkali - "přišli jsme se podívat na děti". Inu dítětem je člověk i v padesáti a šedesáti.
