Onyndo mi přišel takový žertovný mail, vám možná taky. Dva kojenci leží na lehátku a povídají si: "Tak za 80 let tu budeme ležet zas, opět bez zubů a bez vlasů, a s plínkou pod zadkem!" Doteď jsem nic neřešila, skoro všechny zuby svoje, vlasy taky ještě mám a inkontinenci neřeším. Zatím..
A pak to přišlo. Nejdřív hlava, pak noha. Myslela jsem, že je to námahou z chalupy, kde se finišovalo, ale když byl týden klid a bolest v koleni mě budila, nezbylo než se objednat na ortopedii. A jelikož nás kulhavců je mnoho, stále čekám na termín.
Do té doby jsem si jen užívala důchodu, což do dnešního dne spočívá nejen v rozcestovanosti, ale taky v příjemných maličkostech, jako je nemuset ráno brzo vstávat. Ještě je tma, venku prší a fouká vítr, a já se nemusím strojit a vyrazit na parkoviště, to je přímo orgiastické. Můžu zpátky do peří!!! Jen teď pomalu, abych si nějak blbě nenakroutila koleno... Ale co, lepší než ruka nebo paradentóza.
Načež nastoupila hlava. Zatím se to projevuje hlavně jakousi roztržitostí. I když poctivě přiznáno, na nákup jen se seznamem, jinak bych mohla dopadnout jako ten dědek, co šel pro chleba a máslo a přišel domů s rourou do kamen.
Podívejte, co se mi přihodilo. Jedu výtahem dolů venčit Bobinu, nastupuji v hlubokém zadumání, voďák v ruce. Výtah zastavuje, já se otáčím ke dveřím - pes nikde. Jsem v kabině sama... S hrůzou sleduji dráhu šňůry, ta končí nahoře ve škvíře nad dveřma. Honem zpátky nahoru a doufám, že pes nezahynul oběšením bez jediného štěknutí. Nezahynul, sedí na chodbě a jeho pohled říká - no to jsem v životě neviděl, kde se mám jako vyčůrat !? Ještě že nebydlíme výš...
Co nás ještě všechno čeká? Kousek od nás postavili pečovatelský dům pro staré občany vyžadující zvýšenou péči. Měsíc pobytu 18 tisíc. Nevím, jak se zaměstnanci chovají ke klientům za zavřenými dveřmi, ale navenek to je skvělé. Cestou do knihovny chodím kolem. Nedávno ještě byli venku a měli program. Pečovatel v bílém plášti jim vyprávěl o starých filmech a o panu Sovákovi. Vždy jim položil nějakou otázku, sám si na ni odpověděl... nevím, jestli a jak to vnímali.
Jindy zase neustále zaháněl zpátky paní, řekněme Mráčkovou, s tím, že oběd ještě skutečně není připraven. Když se chopil vozíčku jiné klientky a vyjel s ní, Mráčková okamžitě zase vyrazila směr jídelna. Velice trpělivě jí znovu vysvětlil, že oběd stále není a tu druhou paní jen veze na sluníčko. Vezoucí se paní měla v náručí plyšového medvídka a ve tváři blažený výraz.
Je to smurné i roztomilé.
WENDY
P.S. - Přesně totéž, co Wendulka, tedy to, že odjela výtahem, psa, připoutaného na vodítku však u sebe nemaje, jsem rovněž zažila. Nikomu nepřeju tu hrůzu, když jsem se děsila, že budu mít pejska uškrceného a placatého... Naštěstí to bylo také jen jedno patro a ještě větší štěstí, že byl na flexi vodítku - tedy tom dlouhatánském... Ufff TO JSOU PRAVÉ HORORY!!! - d@niela
Ta babča na fotce je skvělá, jó, takhle si sebe dovedu představit ve 105 letech, akorát ten doutník vynechám.:-)
Moji blízcí do poslední chvíle měli všichni hlavu v pořádku, jenom ty nohy jim už nesloužily jako za mlada. Asi budu spíš po nich, ale nebylo by lepší vybrat si to obráceně. Běhat, jak mne napadne, v palici vzduchoprázdno, maximálně v hlavě jednu jedinou nervovou buňku myslící na jídlo.
Ať se stará někdo jiný.
Náš mamtěrádový soused to zažil. Nevím jak to napsat, oblíbený je málo a milovaný je moc, my ho měli moc rádi. Zemřela mu paní, která zajišťovala servis domácnosti, on byl přes tu hlavu. Ona chodila i myslela do posledních týdnů jako čiperka, pak to vzalo rychlý konec. No a pán chátral fyzicky, ale ne duševně. Dostaly ho nohy, se dvěma francouzskými holemi se do třetího patra bez výtahu dostával velmi těžko, jak ten nám záviděl byt ve zvýšeném přízemí. U nás na chodbě odpočíval a říkal, kdybych teď mohl sem k vám domů, kdybych měl jen těch osm schodů :-( Občas už neměl sílu vylézt na gauč, ze kterého v noci sklouzl. Omezil sprchováním, protože se bál úrazu.. Jediné dítě o sto kilometrů dál, s rodinou se třemi dětmi. Jezdili na víkendy, ale ne pokaždé, jejich děti byly v tom věku, kdy prostě nemůžou trávit každý víkend u dědečka na venkově, měly svoje volnočasové aktivity, ale bez rodičů ještě být nemohly. Tak šel pan docent do pečovateláku a to ho psychicky dostalo na dno. Zemřel po třech týdnech pobytu. Kdyby mu nefungovala hlava až tolik, tak by si možná našel nějakou tu radost pro život i tam..Zařízení znám, je pěkné, byli jsme ho navštívit.
Ale zase být jen usmívající se stroj na průchod živin, to je taky na nic.
