Musím se vám pochlubit: opravil jsem si rádio Tesla 427A z roku 1962. Nebylo to nic snadného. V pátek jsem zalezl do sklepa, popadl páječku a pustil se do oprav. Na denní světlo jsem vylezl, až když mě žena zavolala, že mi uvařila večeři. „Co tam vlastně děláš?“ zeptala se mě.
„Opravuju rádio,“ odpověděl jsem hrdě a zatímco sprchovala naše děti, vyprávěl jsem jí, co všechno už jsem rozmontoval. Stihl jsem toho docela dost – když jsem totiž skončil, měly už děti vyčištěné zoubky, byly v pyžámkách a chystaly se do postýlek. „Jdu na tom ještě dělat,“ řekl jsem a odešel zpátky do sklepa k páječce a čouhajícím drátům. Snažil jsem se být co nejvíc potichu, abych nerušil děti od pohádky, kterou jim žena četla.
Víkend, který následoval, jsem také strávil ve sklepě u rádia. Možná si myslíte, že jsem tím zanedbával rodinu, ale jste na omylu. Naopak – skrze sklepní okénko jsem měl skvělý přehled o tom, jak si žena hraje s dětmi, jak pleje záhonky a jak věší prádlo. Dokonce jsem jí i dvakrát zamával. Přesto mi někdy připadalo, že to mezi námi nějak skřípe. Třeba když jsem jí řekl, že si oběd vezmu dolů do sklepa, tak trvala na tom, že rodina by měla jíst pohromadě. Když pak myla nádobí, vyprávěl jsem jí o svých problémech s potenciometrem v nízkofrekvenční části, ale zdálo se mi, že mě snad ani neposlouchá. Prohlásil jsem proto: „Tak jsem ho nakonec vyměnil za axiální svitkový kondenzátor!“
Bylo to jasné – opravdu mě neposlouchala. Každý by zareagoval na takový nesmysl, ale ona jen něco zamumlala a šla vyprat prádlo. Urazil jsem se a odešel trucovat do sklepa. Myslím, že nás, muže, ženy často neposlouchají, když jim říkáme něco důležitého.
V neděli o půlnoci bylo rádio konečně opravené. Celé vyleštěné jsem ho vynesl ze sklepa do bytu. Všichni už spali, a tak jsem ho položil hned vedle vyžehleného a složeného prádla. Žena vstala po půlnoci od uspaných dětí, protože potřebovala ještě poklidit a navařit na zítra, ale představte si, že si rádia vůbec nevšimla, ani když to prádlo skládala do skříně!
Myslím, že to dobře ilustruje náš mužský úděl: nekonečné dny se snažíme, bojujeme až do zemdlení, trápíme se, zachraňujeme, hodiny a hodiny bez oddechu a bez jídla, a nakonec nás nečeká ani obyčejné slůvko uznání. Já si nestěžuju – ženy už jsou prostě takové a nám, chlapům, nezbývá než se s tím smířit. Ale stejně – však ona moje žena ještě bude prstíčkem hrabat, až jednou dostane chuť pustit si z chrchlajícího rádia Tesla 427A chraplavou dechovku! Nic jiného na něm totiž nejde naladit.
JAN FLAŠKA / autor si nestěžuje
Tedy, pokud se mně podaří najít nabité baterie.
Zřejmě už ten šrot nikdy nezapneš, ale voto přece vůbec nejde! Jde voto vítězství. I cesta může být cíl! To však ženská neocení!
To však ženská neocení!
Honza Flaška je ale humorista a je mu jasný, že nesmyslnou opravou se dá vyhnout domácím povinostem, pak o tom ještě napsat a napsáním pobavit čtenáře.Teady i mne.
