HESLO |
Středa, 10 srpen 2016 | |
![]()
Když jsem byla malá, pracovalo se i v sobotu. Sice jen šest hodin, ale všichni. A protože můj táta pracoval přes týden mimo domov, tak jsem byla jen na krku mamince. Pochopitelně, že byly situace, kdy potřebovala jít něco vyřídit, koupit atd., a nemohla malou holku jen tak, bez dozoru, nechat samotnou. A tak si vymyslela velice chytrou věc: přímo konspirativní. Nejprve mi vysvětlila, co všechno se takovejm malejm holčičkám, které, když jsou samy doma, a otevřou nějakému tomu bubákovi, může stát. A pak řekla, že vymyslela něco, čím ty ošklivé lidi, co by mi mohli třeba ublížit, převezeme: že budeme mít své tajné heslo, které budeme znát jen my dvě a jinak nikdo na celém světě. A tak přišla na svět ta "kozí noha"...
Maminka si mne nejprve párkrát vyzkoušela, když šla třebas jen naproti do obchodu a zpátky. Zazvonila jednou, příště jen klepala, ještě příště zvonila vícekrát... a já vždy, když jsem přišla ke dveřím, tak jsem jen zavolala: "heslo"!!! A bylo to... Opravdu jsem nikomu jinému neotevřela.
Jednou dokonce, to k nám šla babička, to dopadlo docela komicky: babička zazvonila, já se zeptala, babička mi odpověděla: "Dadlinko, to jsem já, babička, jdu k vám na návštěvu." A já nic, klidně jsem se sebrala a šla si hrát. Babička za chvíli zvonila znovu a pak zas, nakonec si tam sedla na schody a smála se i brečela. Naštěstí brzy přišla máma, babičku pustila dovnitř a omlouvala se jí. Ale babička - byla to její tchýně, tedy maminka mého táty - ji velmi pochválila. Sice byla z toho sezení na schodech celá dřevěná, ale řekla, že teď už věří, že se k nám rozhodně nikdo cizí nedostane :-)))
Já to pak používala i když byly moje děti malé a věřte, bylo to fakt báječné. Poslední heslo, které jsem s nimi měla, jsem si vymyslela, když byli v pubertě. Měla jsem vkladní knížku, na kterou jsem si spořila "železnou rezervu". Občas se pochopitelně muselo trochu vyzvednout.
![]()
Já ovšem byla vždy hrozná krkna, vždy jsem říkala, že "skákat si můžem jen tak vysoko, na kolik máme - a basta". Ale občas mne nějaké dítě ukecalo a tak se muselo jít s knížkou do spořitelny. To ale oni opravdu neměli moc v lásce, protože se vždy strašně styděli... A spořitelní úřednice je podle hesla už velmi dobře znaly a zdáli se na ně culily. A jaké že to bylo heslo? - Museli do té řádky napsat: "Díky, mami!"
d@niela
Komentáře
A co dnes, : Michal
když všude kam lezu to po mné chce jméno nebo emal a heslo. K tomu mám dvě adresy a kdo si má tohle pamatovat? Někde na heslu nezáleží, někde chtějí jedno velké písmeno, n3kde k tomu číslo, někde nesmí být. A někde, aby to nebylo jednoduché, ještě speciální znak,#$%&... Takže, v počítači jsou všechna hesla v excelu, protože bez toho byl nemožnej. Ne všude si browser jména i hesla pamatuje sám. Není to přímo dokonalé zabezpečení?
srpen 11, 2016 06:29
Kudlí, : *deeres*
krásný!
"Díky, mami!"To každý nevymyslí. Také jsem mívala takovou spořitelní knížku, dokonce výherní,chodívalo mně tam z platu 300,-Kčs měsíčně, po měsíci ten zůstatek byl podobný, celých 20,-Kčs. To by byl nářez, kdybych vyhrála tu největší trefu 200%. ![]() srpen 11, 2016 08:57
Hele, : *deeres*
měla si to i s tou čárkou a vykřičníkem? Jedna moje tetka totiž měla mámu Slovindu a ta se jmenovala Mária a tetka její jméno použila na VK jako heslo. Pak se ale k penězům nemohla dostat, protože bába za přepážkou byla nekompromisní a tetka nějak zapomenula na tu čárku nad "a", protože měla utkvělou představu, že heslo zní Maria. Když chtěla prachy vybrat a knížku zrušit, svedla urputnou bitvu v České spořitelně, nejdříve s úřednicí a pak se svojí pamětí.
srpen 11, 2016 11:05
|