Někdy na počátku devadesátých let minulého století jsem dělal pomocníka likvidátora Restaurací a jídelen Česká Lípa se sídlem v Doksech. Lidi, na pár tehdejších dražeb fakt nezapomenu; v Jestřebí například prohlásil hospodskej, že na to, aby hospodu koupil, nemá; tak se mu na ten penízek složila celá vesnice. Jinak, jestli si někdo dneska myslí, že hospodští na privatizaci nějak zbohatli, tak ať na to zapomene.
Baráky byly většinou v otřesném technickém stavu, hygiena veškerá žádná, žlábek a tér, asi to znáte z vlastní zkušenosti. Jo, vzpomínám, někde ve vesnici u Stráže pod Ralskem, se při dražbě vykřikovalo, že hospoda má jednu velkou přednost – nemusíte tam svítit, že hosté svítí sami a hospoda taky svítí sama, po těch letech … (těžba uranu).
Ale abych se vrátil k meritu věci, zpátky k tý hospodě do Doks. V poslední fázi té dražby v RaJ, došlo i na likvidace zbylého majetku. Byly tam dvě skladové haly - u městského parku pod strašnou silnicí, která půlí Českou Lípu od severu k jihu – hala, dole podezdívka a nahoře oblouky. Léta se tam házelo všechno co zbylo, a co nikdo nepotřeboval. Od futer, dveří, starejch voken, dřezů, nádobí, byly tam instalatérské trubky, zbytku kotlů ústředního topení, nábytek, židle, lešení, skříně a podobnej herberk.
Tak - a co s tím, vyklidit to by stálo docela balík. Pak ale jedna moudrá hlava při opilecké kocovině přišla na geniální nápad. Uděláme dražbu!! Já mu říkám, ať neblbne, dyť to nikdo nebude chtít. Ale vsadilo se na ty nižší pudy člověka českého obyčejného, jako je klasika lakotnost a mamon, a vymyslel se přímo úchvatný plán… Prostě jsme vyhlásili dražbu a to dražbu dost neobvyklou.
Začalo se jeden den v sobotu ráno v 08:00, vstupné na dražbu bylo 100 korun ještě československých, a za to jsi si mohl odnést cokoliv, v jakémkoliv množství, ovšem za předpokladu, že to odneseš jenom sám a přejdeš s tím myšlenou vchodovou čáru.
Největší sranda bylo to, že to začalo fungovat! Dorazila první parta, tak se jich vpustilo prvních 10 kousků. No a dokud nevylezli ven, tak další dovnitř nemohli. Jeden maník si vzal stůl, obrátil ho vzhůru nohama a na něj naskládat devět – nekecám! - těžkých hospodských židlí. A celou tuhle vratkou konstrukci si naložil na záda a vyplížil se s tím ven… Podmínky dražby ovšem splnil, a že se mu to všechno sesypalo na hlavu až za vchodovou čárou, to už nikoho nezajímalo.
A najednou vylezl ven človík jeden s motocyklem zn. Pionýr, kterej tam byl někde zahrabanej, a my o něm nevěděli. Hele, za stovku, no neber to. Tenhle člobrda nám udělal reklamu opravdu hodně náramnou, lidé se svolávali pomalu i kouřovými signály.
Takhle to pokračovalo dále. Měli jsme tam, jak si nějak pamatuju, taky jeden problém. Nějací dva chtěli kotel ústředního topení, měl ovšem 150 kilo a to jeden unést pochopitelně nemohl. Tak se svolala rada, chvilku se rokovalo a pak se povolilo, že to mohou mít dva. (Pochopitelně, co bychom my s tím dělali.)
V poslední fázi dorazil jeden týpek, kterej si za tu stovku odnesl aspoň pytel ztvrdlého cimentu, prostě už tam nic jinýho nebylo. Neuvěřitelný… Mít v té době kameru, tak jsem asi do konce svých dní už nemusel pracovat.
Za utržený peníz se něco dalo místním Cikánům (v té době ještě nebyli Romové), ty tam pak poklidili a zametli a zbytek penízek se šel bohapustě prochlastat.
FRANTA BOUŠKA
Na TV Fanda pravidelně uvádějí( asi reality show) Válka skladů z Texasu.
V každém samostatném díle Války skladů Texas míří naši hrdinové do skladů a s obavami sledují, co je čeká za zavřenými dveřmi. Majitel zařízení odstraní zámek na nepoužívaném skladu a poprvé jej otevře, aby kupci mohli na krátký okamžik jen ve světle baterky nahlédnout dovnitř. Tenhle krátký okamžik je jedinou příležitostí, kdy mohou zvážit, zda je sklad plný smetí nebo pokladů. Když kupci přemýšlejí, jestli sklad stojí za to, je to vždycky dramatické... jak vysoko jsou ochotni zajít? Jeden z nejúspěšnějších dražitelů v zemi - a také nejzuřivější - celou akci pohání.
A já jenom zírám, co se může ve skladu, který propadl státu, také najít.
Dle zákona se majitelem aut stal kupující.
