Je lidových šest hodin ráno a z mého slastného spánku v dětské posteli v pokojíčku mě probouzí přibližující se cupitání z chodby, která vede do ložnice. Dělám, že se nic neděje a snažím se urychleně znovu usnout. Cupitání náhle přehlušuje zvuk dutého nárazu. Chvilku je ticho. Pak přichází řev a celým bytem prostoupí dětský ryk: "Mamííí, mám bebíí... Ploč tady máte tu zeď?"
Čeněk narazil do zdi. Paráda. Získal jsem trochu času. Tento darovaný čas využívám ve svůj prospěch a daří se mi usnout. Nespím však dlouho. Čeněk byl Natašou ukonejšen a již se chystá opět do pokojíčku zpříjemnit mi probuzení. Zrovna se mi zdá slastný sen, že spím, když tu jsem zuřivě vyrván ze spárů blahodárného spánku hlasitou zmatenou hudbou a falešným zpěvem.
"Skákal pes ples oves," rve mi po ránu uši můj potomek. Čeněk je zlatíčko. Vytáhl si svoje elektrické piáno, ze kterého jsem v noci chtěl vytáhnout baterky, ale tradičně na to zapomněl, sedí vedle mě na posteli, mlátí do kláves a hlasitě zpívá. Možná je to malý uzlíček štěstí, ale razancí hlasu si nezadá s vychlastaným rockerem po odvykačce. Do toho ta změť zvuků, vycházející z piana.
Znaveně a s nabíhající ranní migrénou rozlepím oči a počastuju ho pohledem člověka, který to má už za pár. Čeněk přestane zpívat, vezme piano, začne mě s ním mlátit po hlavě a provolává: "Už je láno. Vstávej. Už je láno,". Jen stěží bych si uměl představit lepší ranní budíček. Možná ještě tak švihnutí řetězem přes varlata by to možná překonalo.
Než se stačím probrat a začít dítě vychovávat, protože táta se pianem nemlátí přeci, mladej se slovy, že dneska nejde do školky zdrhá zpět do ložnice.Tak jsem tam rozespalý, zmlácený a obohacený o kulturní zážitek v sedě na dětské posteli a přemýšlím, co se to všechno stalo.
Byla to tradiční noc. Čeněk byl uspán v pokojíčku. Kolem půlnoci přišel k nám do postele, prozradil mi, ať jdu pryč, že nemá rád tátu, lehnul si na moje místo a já jsem byl vyslán spát do pokojíčku. Je to již takový folklor. Čeněk pomalu přebírá mou roli po boku Nataši a stává se mým otcem. Já naopak v rodinné hierarchii stále klesám. Už to vypadalo, že níž jít nemůžu, ale mám solidní náběh plnit v rodině funkci akvarijní rybky, která až lekne, tak se prostě bez velkých cavyků spláchne do záchoda.
Cestou do pokojíčku jsem si byl obhlédnout záchodovou mísu, abych věděl, co mě čeká a následně zalehnul do dětské postele. Asi bude potřeba koupit větší dětskou postel, protože z této mi čouhají nohy a pokud vám z postele čouhá nějaká část těla, tak vám ji ukousne bubák, který je pod postelí. To ví přece každý. Navíc to očividně stejně bude už moje postel na doživotí, takže, co bych si nedopřál.
Ráno potom Čeněk vždy zajde do pokojíčku, aby mě vzbudil, protože on to tak chce. On si nepřeje, abych spal. On chce, abych byl vzhůru i když mě k ničemu nepotřebuje. Důležité je mé nepohodlí. Následně se doplížím do ložnice, kde se motá Nataša, která šálí spánek již čtvrtou ranní kávou. Je mi vyčteno, že jsem to vzdal bez boje a ona musela spát s tím malý permoníkem. Je zvláštní, že to hyperaktivní dítě je hyperaktivní i ve spánku. Sice tedy spí, ale spí agresivně. Neustále s sebou hází, kope ze spaní a slintá.
Abych to neměl tak jednoduché, jsem okamžitě vyslán vynést plný nočník. To je slast takhle po ránu. Už párkrát se mi stalo, že jsem cestou na záchod v ospalosti nočník upustil a ten se rozlil. To pak byla atmosféra v domácnosti napjatá a ve vzduchu visel rozvod. Utírat po ránu ze země rozlitou moč s výkaly, to se nechce samozřejmě nikomu a já mívám tendence tuto činnost přehrát na Natašu. Jakmile jsou všichni vzhůru, nočník je vynesen a Čeněk nakrmen, začíná souboj o školku. Já chci, aby šel Čeněk do školky. Nataša chce taktéž, aby šel Čeněk do školky. Jenom Čeněk nechce. Možná to vypadá, že to je dva na jednoho, tedy převaha je jasná, ale mnohdy to jsme my s Natašou, co tahají za kratší konec provazu.
Obléknout dítě, které nechce do školky je jako pokoušet se pinzetou vytrhat obočí gorilímu samci v říji. Je to o hubu, pravděpodobně zahynete a pokud se vám to podaří, je to vlastně úplně k ničemu. U gorilího samce musíte vytrhat i to druhé obočí, protože jinak bude vypadat jako debil a u dítěte to zase dopadne tak, že zdrhne z vašeho dosahu a tam se znovu vysvleče.
Nevím jak, ale vždycky se nám Čeňka společnými silami podaří přesvědčit, že ve školce to tentokrát bude už fakt bezvadný. Že už to tam nebude tak špatný, jako včera, protože dneska je den, kdy se to zlomí. Je jen otázka času, kdy mu dojde, ve školce je to pořád stejný, ale zatím se nám to daří tutlat.
Následně Čeňka odvádím k autu, odkud se pokaždé musíme vracet, protože má žízeň a chce se mu čůrat. Vždycky (pokaždé si říkám, že s sebou budu brát flašku s pitím, ale nikdy jsem tak ještě neučinil). Ten kluk hraje o čas.
Celou cestu do školky autem mi potom mladý oznamuje, že školku nemá rád a ptá se, jestli pro něho přijdu. V podstatě ta dvacetiminutová konverzace v ranní špičce je následující.
Úvod:
On: "Pijdeš po mě?"
Já: "Jo"
1.-10. minuta
On: "Pijdeš? Pijdeš? Pijdeš? Taťko, pijdeš? Pijdeš? (pořád dokola)
Já: "Jo, jo, jo, jo….."
10.-15. minuta (šálím nutkání poslat auto do sloupu)
On: "Pijdeš? Pijdeš?......"
Já: "jo, jo, jo, jo,…."
16. Minuta
On: "Pijdeš"
Já: "Ne"
On: Řev
Po zbytek jízdy ho utěšuju, že jsem si dělal srandu a že přijdu. Ve školce ho odevzdám i přes jeho odpor a jedu domů.
Když si ho jedu vyzvednou, tak nechce domů a chce zůstat ve školce. To je jak u blbejch tohle.
No a takhle to chodí. Večer ho zase uspím v dětské posteli, on o půlnoci přijde, vyhodí mě zpět do pokojíčku, zá zase zapomenu vyndat baterky z piana, protože každé ráno na piano hraje Čeněk, hraje Čeněk, takže budu mít opět parádní ráno a takhle pořád dokola, dokud se neodstěhuje. A nebo dokud se neodstěhuju já.
Obě verze jsou v jednání.
DOMINIK LANDSMAN
(pokračování zas někdy příště
