Nemá ode mne jméno. Když do něj vstupuju, nepřezouvám se, nemá háčkovaný přehoz na volantě a dokonce mu nedávám ani pravidelnou hygienu, ale mám ho ráda. Je totiž velmi užitečné, zejména proto, že mě (třebas i pomalu) doveze tam, kam bych mohla jít (třeba i rychle).

     Když má nějakou bolest, nerozmazluju ho okamžitou návštěvou lékaře, sparťanským přístupem se mu snažím ulevit slovy „to nic není, to bude dobrý“... Už si na to zvyklo, ale jsou situace, kdy toto nepomůže. Naposledy, kdy mu u prdky blbě blemcal konec výfuku.  Vzala jsem ho tedy na pohotovost, kde (zřejmě stejně sparťansky založený) autolékař pravil, že to nic není a konec výfuku mu ukroutil, zabalil do ručníku a doporučil následnou kontrolu tam, kde mají možnost amputovaný výfuk opět přivařit. Auto nekulhalo, šlapalo tak, jak dosud, takže jsem s návštěvou tohoto specialisty nechvátala.

     Trvalo to asi tak měsíc, když jsem v noci jela po dálnici, libovala si, jak je parádní po této komunikaci jezdit, nikoliv pouze měnit místa stání a najedou se mi rozsvítilo... za autem. Nebylo to intenzivní světlo, ale přímo nádherný jiskřící roj - jen  malinko ho doprovázel nepříjemný zvuk; ale nenechala jsem se od té podívané rušit. Popadla mě nostalgická vzpomínka na Vánoce, prskavky na stromečku a svítící oči mých  dětí... sakra, tady taky někdo svítí!!  

      A na mě bliká?! Aha, to jsou kolemjedoucí auta... fakt nechápu tuhle lidskou závist, jednomu se něco podaří a ostatní hned by mu to zkazili... nedám se!!! Když ale za mnou hru světel předvedl i tirák, sjela jsem na nejbližší benzínce z dálnice, abych se podívala, čím jsem tu nádheru dokázala... hmmm, vejfuk... zadní tlumič se vepředu rozhodl podívat dozadu, neudržel se a já ho za sebou táhla.  

     Na parkovišti jsem si našla dva ochotné dálkové řidiče, kteří mě vadného dílu zbavili. Zastávám názor: "Nechceš u mě být? Nebuď!" A tak s malým kouskem zadního v kufru, větším kouskem (tlumičem) v popelnici, ale s podstatným „kusem“ výfuku stále na místě, a hlavně s radou, že „Až přijedete na sídliště, chce to ten plyn pěkně prošlápnout“,  vyrazila jsem noční krajinou dál. Pánové si ještě počkali až nastartuju, palcem ukázali, že se jim zvuk líbí (i mně se líbil, takové nadupané dvojité turbo v benzínu každá felície nemá).

     Když jsem druhý den viděla tu chudinku bezvýfukovou, rozhodla jsem se pro radikální zásah. Zavolala jsem kamarádovi žijícím v Brně, zda by nešlo mému autu transplantovat celý nový výfuk. Když operace, tak  pořádná, žádné šití (ono už taky nebylo kam).  Domluvili jsme se, že auto přivezu, nechám ho tam do neděle i na rekonvalescenci a bude. No jo, ale to znamená, že zpátky budu muset jet vlakem a nebo autobusem!?!

     Tady si asi každý řekne, proč to zděšení, proč ta panická hrůza? Vždyť většina lidí jezdí dopravními prostředky, na tom nic divného. Je, u mě je. Vzpomínám si cca 5-6 let zpátky, to jsem byla v Praze na srazu spolužáků.  Sraz byl skvělý, rozcházeli jsme se až ráno a já že pojedu do centra města metrem... věděla jsem, že se musím dostat na trasu „A“. Vlezla jsem tedy do metra, popojela pár stanic a přestoupila. Pak popojela pár stanic a přestoupila a přestoupila a přestoupila… a pak jsem už nepřestupovala (zřejmě byly vytvořeny ten den trasy „B 1,2,3 atd.“ ,“C 1,2,3,“, asi vznikla i trasa „D“), stála jsem v  mezipřestupu přestupů, a řvala smíchy, protože mi došlo, že tady jsem skončila, tady umřu a na denní světlo se už nikdy nedostanu.  Až tu vysílením padnu, bezobličejové masy mě zpočátku budou překračovat, pak už mě jen zadupou, a já se stanu součástí metra. Nu, nestala jsem se, vlídná babička o berlích mě z této šlamastiky dostala a vyvedla mě na světlo.

     Před odjezdem do Brna jsem se díky této vzpomínce rozhodla důkladně připravit. Na internetu jsem si vyhledala spoje do Třebíče. No jo, ale jak z nádraží k domu? Hmm? V Třebíči jsem MHD ještě nikdy nejela (teda já si budu muset vzít Endiaron, tolik stresu jeden den jinak bez újmy nezvládnu.).  Opět internet, MHD Třebíče bude zřejmě na stránkách města - pochopila jsem, proč jsem takto po městě ještě necestovala... MHD totiž v Třebíči není, tady je jen MAD. 

    Vyhledavač je šikovná věc.. když zadáš název stanice a čas odjezdu, napíše ti to, kam autobus jede... když neznáš název stanice - nevadí, když neznáš přesný čas odjezdu, vadí. Při představě, že budu klikat 13:00, 13:01, 13:02 jsem se orosila a rozhodla se, že tudy ne a našla si v plánku města názvy ulic, odtud jsem odvodila i názvy stanic a je to doma!!  Už vím, v kolik a i odkud, jen si musím dát pozor, jakým směrem, páč jsou tu trasy „A“ (směr tam) a trasy „B“ (směr zpět). S pocitem, že mám všechno a nic mě nepřekvapí, jsem druhý den ráno vyrazila... sice pomalu (tssss, zase ty závistivé pohledy dokonce jindy hrdých majitelů meďáků a audinek), ale statečně!  

     Cesta po dálnici byla pěkná, ale kam se hrabe na intimní atmosféru města. Zvuk mého turba se v ulicích odrážel od domů, zelená na semaforech se pro řidiče i chodce zdála být nezajímavá, všichni sledovali mě a můj vůz ... krásný pocit, připadala jsem asi jako Husák v šestsettřináctce. Jen mávátka a barevné transparenty s budovatelskými hesly občanům moravské metropole chyběly. No nic, smutná nebudu, má návštěva nebyla předem ohlášena, příště to tajemník musí napravit… ééé… co to plácám :-))) během mých úvah jsem se ve zdraví a s dobře namasírovaným sebevědomím dostala k servisu..  

     Kamarád se na mě zřejmě hodně těšil, protože už vykukoval ze dveří.. Ach jo, tak prý se až tak netěšil, ale šel se podívat, jestli není cvičení NATO a jestli nepřijely tanky… sprosťák!!!! Ale milej, sdělil mi totiž, že zpátky nebudu muset jet vlakem, dokonce ani autobusem, že zřejmě opravu zvládne ještě ten den - mohlo mi být krásněji na světě?  Otázka, která nyní nastala, zněla: co já budu zatím  v Brně dělat? Jistě, mohla jsem se pustit do hltání odborné literatury, nastudovat první pomoc svému autu, ale kamarád mi to rozmluvil, prý to nemá cenu (zřejmě byly příručky nekvalitní, asi nějaký začínající autor umístil do opravného zařízení své prvotiny). Prý se mám jít jen tak kouknout do města.

     Film Cesta z města jsem už viděla, ale cestu do města, notabene do Brna ne.. první díl? Dozvěděla jsem se, že tááámhle je zastávka šalin, že si mám připravit konkrétní sumu peněz a že mám jet dvojkou. Páč „nejsu blbá, ne?“, odmítla jsem doprovod a vydala se směr zastávka šalin. Našla jsem ji velmi dobře, mám skvělý orientační smysl. Na zastávce jsem čekala poměrně dlouho, přijížděly sem tramvaje, jen šalina žádná… to je doba. až po vyslechnutí rozhovoru dvou týpků „jedeš taky šalinou?“ a po jejich nástupu do tramvaje, mi bylo všechno jasné, toto je šalina, a jooo!

       Nastoupila jsem tedy do dvojky.. a zase problém - pokud člověk nemá lístek, musí si ho zakoupit u řidiče... řidič měl na své kukani informaci, že lístky prodává pouze ve stanici, jenže já ve stanici nastupovala a po mém nástupu se řidič rozjel. Ale nevadí, počkám do příští zastávky. Chtěla bych se ho optat, jestli jedu správně do centra, ale on měl zákeřnou zbraň ve formě další cedulky, na níž bylo krásně napsáno „nemluvte za jízdy s řidičem“.. (nevadí, počkám do zastávky).

     Jenže - na další zastávce se do tramvaje nahrnulo spoustu lidí a stejně jako já měli plán č.1, tedy zakoupit si lístek. Jistě uznáte, že si takový řidič tramvaje nemůže udělat pauzu na prodej lístků a na pokecání s turisty, on musí hlavně jet, to je jasný.. Lístek se mi podařilo koupit až 4. zastávku, ptát jsem se neodvážila...  Po několika dalších stanicích jsem se z reproduktorů uvnitř vozu dozvěděla, že jsme na stanici Hřbitov a opouštíme sektor A a vjíždíme do sektoru B (možná to byl sektor 1, co jsme opouštěli, nedávala jsem dobrý pozor, protože jsem se bála, že sektor 2 bude na onom světě). Uf, tak ne, nebyl to vjezd do krematoria, mám prý ale posoudit, jestli jízdenka u řidiče mnou zakoupená je dostačující a nepotřebuji jinou? Prohlídla jsem si tiket, docela pěkný lístek.. ten je určitě dostačující.

Lidí ve vozu ubývalo víc, než přibývalo. Sedla jsem si a dívala se z okna - a hele, tady to znám, tudy jsem jela autem :-))), tu jsem přijížděla do Brna autem... Ježišimarjááá, my jedeme nad dálnicí!!!!! Sektor B nebo sektor dvě bude určitě Bratislava, směrovky podél cesty by tomu odpovídaly!!! 

  Nedbala jsem textu na řidičových tabulkách a zahulákala jsem na něj „Jedete do centra BRNA?!“ řidič odpověděl, ale nejel... Jel na opačnou stranu. Na příští zastávce jsem vystoupila a měla pocit, že jsem hruška.

     Ta taky stojí v širém poli. Ovšem, ona je zvyklá, ale já tu kořenit nehodlám (jenže podle jízdního řádu asi zakořením… tramvaje tu jezdí asi jen v únoru a ve čtvrtek).  A to už mi volá kamarád, že mám auto připravené,  a kdepak že jsem.. (byla jsem slušná, mému sdělení že jsem tam, kde je teplo, ale tma, se smál).   

     Přijela tramvaj č.2, jedoucí směr centrum. Jako zkušený tramvajový jezdec jsem cestu zpět zvládla bez újmy. Návrat do Třebíče taktéž.  Navíc jsem byla bohatší o cennou zkušenost, že pro jízdu dopravním prostředkem ještě zralá nejsem.

SJETINY