Všechno krásné jednou skončí. Ačkoliv mi stát to pětikilo měsíčně ještě párkrát smrkne, dalo by se říci, že má rodičovská dovolená je u konce. Čeněk chodí do školky, takže tím pádem to beru jako konec jedné životní etapy. Sice po obědě pro něj jezdím, protože tam odmítá spinkat, ale aspoň něco. Období školky není však takové, jak jsem si ho představoval. V první řadě je třeba upozornit na fakt, že od té doby, co Čeněk chodí do školky, tam byl všeho všudy tak desetkrát. Veškerý svůj i můj volný čas nyní tráví doma ve stavu nemocném. Zjistil jsem, že pokud chcete, aby vaše dítě bylo nemocné, dejte ho do školky. Podle mě to ve školkách chodí takto: V pondělí dělají děti koláže z listí. V úterý kreslí pastelkami tatínka a maminku a ve středu učitelky vytáhnou mrazící box a každé dítě si může z něho vybrat jednu petriho misku s různými viry na hraní. Děti pak z virů stavějí domečky, načež dostanou horečku a jdou na týden domů. Jinak to snad ani není možný.
V dobách, kdy Čeněk nějakou náhodou zrovna není nemocný, ale teprve se chystá ve školce onemocnět (takový ten krátký časový úsek, kdy se zrovna uzdravil a než znovu onemocní), je však školka zlatá. Čeněk však institut školky ne a ne docenit. Každé ráno před školkou smlouvá, vyhrožuje a uplácí:
Čeněk: "Taťko, já dneska nechci do školky."
Já: "Ale jo chceš. Tam to je super."
Čeněk: "Já tam nechci. Já ti dám peníze, abych tam nemusel."
Já: "Ty máš nějaký peníze?"
Čeněk: "Ne"
"Já: "Tak kde chceš vzít peníze?"
"Čeněk: "Ty mi nějaký dáš."
Ještě to kluk nemá tak úplně promakaný to uplácení, ale jde správnou cestou. Nicméně coby rodič si musím stát za svým. Dokud mě bude chtít uplatit mýma penězma, tak do školky půjde.
Jakmile si mladej uvědomí, že mě neuplatí, jde na to logicky.
Každý den zkouší nové a nové fígle:
"Taťko, proč mě pořád vozíš do školky? Já chci být doma." Samozřejmě, že se naskýtala odpověď, že ho tam vozím, abych měl od něho pokoj, ale jako příkladný rodič jsem na to šel jinak: "Protože tam musíš chodit. Na to je zákon. Jinak bych šel do vězení."
Odpověď: "No tak půjdeš do vězení a já budu doma s mamkou"
Tuto variantu jsem vyhodnotil jako nevyhovující a syn mazal do školky.
Z pohledu rodiče začínajícího školkaře, je každý den taková malá loterie. To, že se mu tam ráno nechce a po obědě zase odmítá jít domů, to je klasika. Nicméně pokaždé, když pro něho jdu, je to napínavé. V šatně nejprve zkontroluju Čeňkovo místečko s oblečením, jestli na poličce není zavázaný igelitový pytlíček. Zavázaný igelitový pytlíček na poličce totiž znamená, že uvnitř jsou hermeticky uzavřené pomočené slipy. To se mi pak nikdy moc pro dítě nechce. Přeci jenom je to pro rodiče mírně pokořující. Na druhou stranu jsem vždycky potěšen, když igelitový pytlíček s prodojeným spodním prádlem zahlédnu u cizích dětí na jejich poličkách, zatímco ta Čeňkova polička je bez pytlíčku. To mám opravdu dobrý pocit. Je to takové ta klasická zdravá rodičovská rivalita.
Tyto radostné dny plné pýchy střídají však dny, kdy ty pytlíčky má Čeněk na poličce dva a to navzdory tomu, že náhradní slipy měl jenom jedny. To pak znamená, že mazácky proměnil obě dvě šance a nyní je buď na ostro a nebo v něčem erárním. Ten pocit, když si odvádíte ze školky dítě šatnou plnou rodičů s dvěma zavázanými pytlíčky v ruce a vy víte, že ostatní rodiče ví a že vás i vaše dítě soudí, mají z toho radost a ukazují si na vás, ten bych nepřál nikomu. Ale chápu je. Spousta rodičů si již určitě v šatně ve školce prošla s pytlíkem v ruce uličkou hanby.
Pokud při průchodu šatnou s úlevou zjistím, že se dnes žádný pytlíček nekoná, ještě nemám vyhráno. Ještě mě čeká takzvaný test tří otázek. Tedy:
1. Byl dneska hodný?
2. Jedl dneska oběd?
3. Hrál si s ostatními dětmi?
Pokud je odpověď na všchny tři otázky "Ne", tak vím, že to nebyl povedný den. V případě, že u toho držím ještě navíc v ruce igelitový pytlíček z šatny, tak je jasné, že to byl den rovnou na hovno. A špalír rodičů v šatně již netrpělivě čeká na můj pochod hanby. Každopádně toto jsou opravdu ojedinělé jevy, jelikož, jak už jsem říkal, tak je Čeněk imrvére nemocný a do školky nechodí.
Co se týče samotného průběhu dění ve školce, tak to je obestřeno tajemstvím. Pokud vaše dítě není hodné, nic nejí a nehraje si s dětmi, člověk nemá moc náladu na to, se vybavovat s učitelkami. Od mladýho se toho taktéž moc nedovím. Když se ho zeptám, co dělal ve školce, tak řekne, že nic. K obědu taky neměli nic a na procházce nedělali nic. Takže, kdybyste to nevěděli, ve školce se očividně jenom sborově stojí a čumí do zdi, dokud si pro děti nepřijedou rodiče. Potom učitelky dají povel a děti po třídě pobíhají a tváří se, že se něco děje.
Navzdory chabým informacím o školce, ale sem tam ven něco pronikne. Občas se Čeněk zapomene a něco prozradí. V drtivé většině mluví o tom zlobivým klukovi, který celou školku terorizuje. Zlobivý kluk jednou třeba kopnul holčičku do nohy, jindy ten zlobivý kluk bral dětem na pískovišti hračky a nedávno například ten zlobivý kluk vylil na zem celou polívku a pak se smál, protože to byla srandička. Ten zlobivý kluk, to bude asi pěkný sígr, ale s Natašou se nám do mysli potutelně vkrádá myšlenka, že ten zlobivý kluk je s největší pravděpodobností Čeněk.
Napadlo nás to mimo jiné i proto, že ten zlobivý kluk se již zdárně implementoval do naší domácnosti. Ten zlobivý kluk ze školky totiž počmáral v pokojíčku fixou kus zdi, ztratil ovladač od televize a schoval tátovi telefon do botníku. Ono je to totiž děsně jednoduché všechno hodit na toho zlobivého kluka ze školky.
Jak už jsem říkal, mateřská dovolená skončila a nyní mě čeká život po mateřské. Život po mateřské znamená, že Čeněk je skoro pořád doma nemocný a nebo ty tři hodiny, co je ve školce, žehlím, uklízím a vařím. Tak nějak mám pocit, že jsem se nikam moc neposunul.
