Tak zas po nějaké době budu pokračovat ve vyprávění na téma „já a zvířata“. Byla jsem školačka, a v té době jsme měli doma pudlíka – vlastně pudlí slečnu.. Tenkrát jsme si – vy dvě se ségrou - psa prosadily s odvoláním na „kauzu oslík“- Takže jsem úplně sama nebyla. Jen to bylo zvíře celé rodiny, tak se do výčtu mých životních parťáků počítá jen částečně.

Uběhlo pár měsíců, narodil se mi malý sourozenec (věkový rozdíl nad 10 let) a mamka ho měla jako jedináčka. Snad se snažila dohnat to, co nám dřív dát nemohla (teprve budovali domov a peníze nazbyt nebyly, takže my byly takové děti s klíčem na krku – měla nás jako hodně mladá, v necelých 18 a pak ve 20).

Takže  „opatření“ ohledně mimča probíhala festovní, jako by šlo o první dítě. Kdo ho chtěl pochovat, nebo být u jeho koupání, musel být zcela zdráv a vybaven rouškou. V rámci těchto „miminkovských manévrů“ bylo i opatření „pes musí na zahradu“, aspoň přes léto, než bude miminko starší.

Byla jsem ve čtvrté třídě  - pozdní jaro. Prázdniny klepaly na dveře a plán na ně byl jasný: koupání, toulání se psem, lelkování u vody a a a .. Jenže - jednoho dne vyjížděl táta někam a nezavřel bránu. Pudlice ve jménu spravedlivé uraženosti z nového bydlení venku, okamžitě utekla a srazilo ji auto (tak si to tedy pamatuji a vysvětluji já, protože normálně se od „svých lidí“ nehla – v tomhle bodě se s mamkou vždy přeme).

Pak bylo období temna – i v naší rodině jsou strašáci ve skříni, které nechci vytahovat. Mamka se věnovala převážně věcem mateřským, tudíž nebylo času na rodinu jako celek. Táta to pocítil taky a řešil věci, jak uměl. Zkrátka se udělala „tlustá čára“;  kdo uměl, odpustil – kdo ne, pohřbil to někam hluboko do svého nitra. Rodiče jsou spolu dál a toto tabu se nevytahuje.

Každopádně já (a hrdá na to nejsem) dokážu zašpuntovat svoji ulitu a vyrovnat se se spoustou věcí po svém. Tehdy jsem použila regulérně vydírání táty (za což se stydím ještě víc) a výsledkem bylo postavení kotce na zahradě a před koncem prázdnin jsem dostala štěně – fenečku takzvaného vestaje – možná znáte tuhle „rasu – vesnické tajemství“. No, jak dokládají dobové fotografie – největší podíl viditelných genů patřil jejím jezevčíkoidním předkům :-)

Malé kulaté nic jsem pojmenovala Rony a začala jsem to ošklivé cosi učit. Přijít, když zavolám. Sednout si za piškot … Jo, měla jsem velké plány. Pejska mne poslouchala přesně (nebo vlastně nepřesně, páč přesné datum jejího narození mi nebylo prozrazeno) do cca 9 měsíců.. Pak se promítnula její tvrdohlavá povaha loveckého psa, toužícího po samostatném rozhodování, putování i lovení, a všechny moje začátečnické chyby děcka. Jako psovod jsem neměla zkušenost, autoritu ani cvičák po ruce.

A tak mi začala Rony utíkat za zvěří a já ve snaze o ní nepřijít. přišla o možnost nechat psisko vylítat „na volno“. Toulala jsem se tedy s vodítkem (mě to tenkrát až tolik nevadilo, jen jsem měla touhu jít na cvičák a přijít na to, kde udělali soudruzi v NDR chybu. Poprvé mi přišlo nefér, že vesnice je tak daleko od města a já se na tamní cvičák sama nedostanu.

Dnes už vím, že pes se dá unavit i psychicky (a dokonce si to vyžaduje), a o to víc, pokud se nemůže unavit běháním bez vodítka. Tenkrát mi to ale nikdo neporadil a tak jedné krásné a hluboké noci – skoro nad ránem - se vzbudím a koukám do tmy. V podstatě nevím, proč nespím. Převalím se na druhý bok a pak už to slyším. Štěkot mé drahé paní psové se nese nocí.

Nezbylo mi než vstát z teplého pelechu, sejít do přízemí a .. otevřu dveře – vyhubuji hříšnici (která -  jak si naivně myslím, že takhle tedy nee, a je ticho). Skoro po paměti doputuji zpět do své postele. A postýlka ani nevystydla a já, spokojena sama se sebou, usínám sladkým spánkem.

Vystřízlivění přijde hned další noc a po ní další a další…

Jsem v situaci, kdy spím v obyváku na gauči (z něj vedou dveře na terasu, naproti které býval Ronyin kotec) a od dvou chodím v půlhodinových až hodinových frekvencích peskovat pejskovou. Ráno mám zalepené oči, usínám ve škole a zaspání se stává častější..

Navíc jsem „vyfasovala“ podmínku od rodičů – buď to zvládnu, nebo musí pes z domu (sousedé si kupodivu taky začali stěžovat). Proto došlo na noviny a Rony byla několikrát za noc „bita“ (tímto se jí do psího nebe omlouvám – odpusť mi prosím, neb jsem tenkrát nevěděla, co činím). Nejsem tyran, - to pro klid ochranářů, začínajících na mne sepisovat stížnost - a navíc je to již promlčeno :-)).

Pro pořádek ještě vysvětlení: prosím, neberte to, že byla nějak extra bita, že šlo o jako mlácení hlava x nehlava. Šlo spíš o „plácavý zvukový efekt“. Ale po pravdě, najít se tenkrát někdo, kdo by mi všechno vysvětlil... Stačilo říci, že.. Že moje běhání v noci ke kotci a pak navíc nadávání, bere pejska jako odměnu (i negativní pozornost je pozornost a je to pro ni lepší než samota), a mohla jsem si tuto kapitolu života ušetřit.

Jediné, co beru pozitivně, je to, že to cca po 2 – 3 dnech  téhle nevýchovy novinami,  zabralo a já se mohla vrátit ke klidnému nočnímu spánku ve své posteli.

Příhod, ve kterých to bylo „kdo z koho“ byla ještě spousta. Příhod plných pohody, sluníčka a užívaní si jeden druhého ještě víc. S věkem se Rony uklidnila – výlety, zážitky a vlastně veškěrý společně trávený čas (a to že byla starší a rozumnější) plus její postupně se snižující potřeba pohybu, mi nakonec přeci jen pomohlo ke šťastnému výsledku. K vychovanému parťákovi, chodícímu se mnou bez vodítka, s bonusem v podobě spousty zkušeností …

VERONIKA

pokračování co nejdřív, jen to napíšu