Hodně bylo stejných, tak jsme se dobře podělili. Ale u nás nikdo nekouřil, vařilo se na elektrice, pouze v podkroví byla kamna, ve kterých se v zimě topilo dřívím a uhlím, takže prostě zdroj nových nálepek nebyl. A sbírka, do které nic nepřidáváte, nemá smysl.
Takže skutečným sběratelem jsem byla až když jsem se pustila do sbírání známek. Je asi na místě sdělit laskavým čtenářům, že maminka, vystudovaná zootechnička, uklízela nejprve kanceláře ve zmíněné porcelánce (proto jsme tam byli jako doma), a nakonec 20 let roznášela poštu. Ne, nestrhávala z dopisů známky, to ne, ale protože já jsem se věnovala sbírání známek se zvířaty a brácha s dopravními prostředky, tak si maminka tu a tam o zajímavou známku z dopisu řekla lidem, kterým chodilo hodně pošty nebo dopisy ze zahraničí. A pak už jí její klienti sami známky střádali, většinou důchodci, vděční, že mohou někomu udělat radost známkou odstřiženou z obálky…
Později jsem nakupovala sběratelské obálky se známkami; to bylo pro malého filatelistu něco jako „štěstíčko“ z hračkářství (pamatujete na něj? Za korunu krabička, v něm překvapení – balonek, prstýnek, zvířátko z korálků a drátu…), protože průhledným okénkem bylo sice několik známek vidět, ale většina známek byla také překvapení… Kolik bude těch, co ještě nemám? Kolik naopak bude stejných, co už mám, a budou na výměnu? Budou ale takové, co nemá Hanka nebo Irenka?
Nebyla jsem sama, kdo si kupoval obálky se zvířaty, nebo „koně“, „psi“, „kočky“, tak jsme pak s kamarádkami známky měnily. A samozřejmě se chlubily svými sbírkami, prohlíželi si navzájem svoje alba; až teď si uvědomuji, kolik v tom bylo přátelství. Byl důvod se navštěvovat, a když se k nám přidal někdo další, obvykle jsme mu navalily známky, co už jsme každá měly dvakrát, a nebylo je s kým měnit.
Jedna mi prozradila zdroj, odkud má celé zvířátkové aršíky, a tak jsem čas od času vyrážela do prodejny Pofisu (poštovní filatelistická služba). To byla pro dítě velká výprava – autobusem až do města, a pak pěšky za Zítkovo kolonádu…
Sbírku známek ve dvou albech stále mám, žádné dítě v ní nepokračovalo.
Další dětskou sbírkou byly pohlednice. Brácha sbíral exotiku – moře, cizí města, zde opět vypomáhala maminka; já sbírala koně, na pohledech kupovaných v trafice. A vůbec všechno s koňmi a o koních – knížky, časopisy, plakáty, obrázky, figurky. Pokud bylo v jakémkoliv časáku něco o koních, vystřihla jsem si aspoň fotografii, když ne celý článek. Některé z knih mám dodnes, jiné se někam zatoulaly.
Pohlednic jsem nasbírala od dětství až do dospělosti docela dost (asi 2000), až mne to přestalo bavit. Už jsem neměla přehled, co ve sbírce mám a co ne. Většinu pohledů jsem proto darovala kamarádce, kterou to neomrzelo, a nechala si pouze pohledy s poníky. Jednoduše – pokud chovám shetlandské poníky, má smysl střádat pohlednice s nimi a kochat se krásou těchto malých chlupáčů.
Moc jich nebylo, tak jsem hledala další a další a nyní jich mám cca 300, převážně zahraničních. Několik dokonce s našimi poníky, protože dnes už je možné domluvit se s vydavatelem na malé sérii pohledů, pokud si může on vybrat z několika nabídnutých snímků takový, který i jako pohled prodá… Takže tato sbírka mě spojuje s dětstvím a dodnes ji aktivně doplňuji, je-li čím. Rozsah dvou ještě ne plných alb umožňuje sbírku uspořádat a mít o sesbíraných pohlednicích přehled.
Z koňských figurek mi zůstaly jen porcelánové od tatínka, dva vzpínající se koně. Některé věci jsem rozdala jako ceny, když jsem pořádala malé soutěže pro děti, co ke mně chodily jezdit, zbytek vlastním dětem na hraní. Nechávala jsem si jen skleněné koníky, které mi darovala spolužačka, a pár stříbrných přívěšků na krk.
Ty jsem ve svém „sbírkově kritickém“ období obhajovala se slovy – aspoň to není nic, co jen tak leží v šuplíku, krabici, nebo stojí nevnímáno na polici. Tyhle prostě nosím na střídačku na krku!
No, jak šly roky, i tuto sbírku přívěšků (a později i broží) postihlo zákonité „nakynutí“. Proč zákonité? Jakmile někomu přiznáte, co sbíráte, uděláte mu radost – už ví, co vám má koupit! Vždyť co si mají dávat dospělci navzájem k narozeninám, svátkům, vánocům? U mě je výhoda, že mě potěší věci s motivem koně, nebo tedy figurka koně, třebas i houpacího. Takže nakonec tu sbírku figurek zase mám – se skleněnými koníky (včetně dvou mnou přivezených jako suvenýr z Benátek), s porcelánovými a keramickými, které jsem vždy opatrovala, ale i s kovovými, dřevěnými, a umělohmotnými, z nichž část kdysi patřila (nakonec dočasně) dětem, a když už je nechtěly a odnosily s ostatními „krámy“ na půdu, zachránila jsem si je.
Nějaký čas to nebylo kam dát, ale pak se dokončily pokoje v patře a já mám plno zdí na police, ve kterých mám sbírku roztříděnou. Ano, je to „lapač prachu“, ale některé figurky už jsou nejen dekorací, ale vzpomínkou. Sbírka je stále jaksi aktualizovaná, protože na jedné straně přibývá tu a tam něco nového, co přikoupím (jako třeba letos benátští koníci), nebo dostanu (naposled malý dřevěný houpací koník od Šárky), a naopak ubírám postupně obyčejné umělohmotné koně a ty opět příležitostně rozdávám dětem z naší pony školky.
Přívěšků a broží s koněm mám už tolik, že se unosit nedají. Nestřídám všechny, mám své oblíbené, ostatní mám uložené v albu původně určenému na mince (má listy tvořené malými umělohmotnými kapsičkami). Prostě klasická sbírka, která naštěstí nezabírá mnoho místa.
U rodičů mám velikou polici s porcelánovými miniaturkami – převážně vázičkami a zvířátky. Táta mě vybízí, ať si to odvezu, ale já oponuji – aspoň se mám na co dívat, když jsem u vás. Otec sbíral celý život porcelán, protože pracoval v porcelánce a dostal se do všech provozů, nyní ale sbírku postupně rozdává. Chtěl, abych si vzala i sbírku asi 50 půllitrů a tupláků, ale na tu už naplánované místo nemám. Proto jsem si vybrala ty miniaturky.
Co ještě sbírám?
Snad různé ulity a mušle, ale už je mám několik let jen v krabici a čekají, zda bude někde, až dokončíme rekonstrukci domu, na ně vhodné místo, snad orchideje, o kterých jsem psala minule, možná poháry z výstav? Rozhodně ty sbírá každý, kdo někde soutěží, ne? Kdo by, sakra, nechtěl mít pohár? Doklad, že byl někde v něčem nejlepší? Nebo druhý nejlepší?
V tomto případě jde o ocenění koní, často mnou odchovaných, takže jde o doklad správného chovatelského úsilí. Nejprve byl jeden, dva, pak řada pohárů na horní polici knihovny, nakonec plná vitrína z IKEA, a když nestačila, přikoupila jsem další. Za 20 let ježdění po výstavách jsem prostě také vytvořila sbírku, ale pořád vím. kdy a který poník každý ten určitý pohár pro mne získal.
Ale o tom možná jindy…
A co sbíráte vy?
Nebo co jste sbírali?
MILENA
Jiná situace je u věcí, které jsou osobní vzpomínkou na blízké, kteří tu už nejsou. Takové věci střežím jako oko v hlavě.
Ale jsme lidé různorodí, proti gustu.. Každý ať má ve svém bytě to, co je mu milé.
A pak tu je moje sbírka přacích kamenů. Že netušíte, co to je přací kámen? Tak to je kámen, ve kterém příroda vyhloubila dírku skrz naskrz. A kdo se skrzevá ten kámen podívá na předmět své touhy, tak ten kámen mu jeho přání splní. Už jich mám spousty, protože příbuzní i známí vědí o této mé úchylce a když takový kámen najdou, tak ho dostanu já. A kameny plní mé přání. Tedy pouze někdy, protože takový kámen dokáže splnit jenom jedno jediné přání a tak někdy dostanu kámen, který už je vypřáný. Ne, vůbec nejsem pověrčivá!
