Jak už jsem minule psala, některým maminkám se těžko vysvětluje, že chodíte do práce, i když nechodíte do práce. Konkrétně moje máti tu práci doma jaksi neuznává nebo nechápe. Pro ni jsem prostě doma, protože kdybych chodila do práce, tak bych vstávala v půl šesté, na šest bych odešla do zaměstnání a ve tři bych byla zase doma. Stejně jako nechápe, že někdy některé zakázky dělám i po večerech, o víkendu, jak se mi chce a jak mám čas.
A už vůbec nechápe, že moje práce je pořád „to hraní si s korálky a kamínky a vším, co se mi tak děsně líbí a co miluji a co mě baví“.
S vyplazeným jazykem dobalím poslední kousek, málem zapomenu vzít sebou oblek, v prvním patře vysypu balíky u přepážky a děkuji Bohu za to, že přede mnou byl jen jeden člověk. Chvilka dohadování, že potřebuji mít vypsané podací lístky. Lehce se mi rosí čelo. Paní na druhé straně okýnka mě poučuje, že pokud nemám zákaznickou kartu, musím vyplnit podací lístky.
Hlasem možná trochu zvučnějším, než by bylo vhodné, jí odpovím, že mou zákaznickou kartu si položila na ten stupínek, na kterém jí stojí monitor...
Pošta za mnou, pohled na mobil, mám patnáct minut na čistírnu a cestu na pedikúru. Sjíždím do mínus jedničky, kde je čistírna, a přemýšlím, jak to všechno za tu dobu stihnu, když jen cesta na pedikúru trvá při rychlé chůzi taky patnáct minut.
Náměstí beru útokem, letím jako Usain Bolt. Nemám čas čekat na výtah, zdolávám schody. Naštěstí jen druhé patro. Zadýchaná zpocená přiletím k pedikérce a ona se mi s provinilým úsměvem omlouvá, že má pár minut zdržení, ať si zatím odložím a chviličku počkám a vrazí mi na čtení loňské číslo Marianne.
Je 12:05 hodin a já mám hotovou jednu a půl nohy. Omlouvám se, že opravdu musím letět a že fakt nemůžu počkat, než mi tu druhou nohu dodělá. Ona se omlouvá, že to opravdu nešlo dřív, že jsem ty paty měla fakt v hrozném stavu, protože jsem si ty nohy asi moc nemazala.
12:10 - vyrážím dalším poklusem do školky. Je zajímavé, jak se vzdálenosti v jednom městě natahují podle toho, jak moc člověk pospíchá. Prtě sedí u stolečku poslední a pan učitel s úsměvem oznamuje, že už ji chtěl poslat k ostatním dětem spát.
Prtě nadšeně poskakuje po chodníku a mezitím mi stačí vyprávět, jak byli na vycházce v parku. Ohlédnu se a už chápu, proč má na kolenou blátivé skvrny, mezi trávou prosvítá bláto.
Doma vyleju hnusný studený zbytek kávy a uvařím si novou. Chvilka oddechu prošpikovaná telefonátem od kamarádky a další výhodnou nabídkou úvěru. Přemýšlím, komu všemu jsem asi dala své telefonní číslo. Ano, kdysi dávno jsem vyplnila nějaký dotazník od propagační krabice v porodnici a od té doby jsem asi oblíbeným objektem všech dealerů a zástupců s teplou vodou. Kdo se cítíte osamělý a máte pocit, že s vámi nikdo nepromluví, vyplňte kamkoliv své telefonní číslo a už nikdy nebudete moct říct, že nemáte s kým mluvit.
Vedu prtě do baletu a cestou volá manžel, že přijede ve čtvrt na sedm na nádraží, protože ten dřívější vlak nemá šanci stihnout, porada se protáhla. Snad nebude mít vlak žádné zpoždění, jinak by přijel rovnou do kina. Program pro následující tři hodiny obnáší už jen pár maličkostí. Balet – převléct, strčit dítě trenérce do sálu, pomalým tempem dojít do školy, protože dřív dítě nevyzvednu, chodí v družině na vycházku a dřív jak v celou ve škole nebudou. Jsem moc rychlá a tak jsem tam moc brzy. Neuvěřitelné.
Takže přešlapuji dole před školou a čekám, až děti dorazí zpět. Než si dcerka sbalí aktovku, tak jí to trvá neuvěřitelných deset minut. Po pár krocích potkáme kamarádku, kterou jsem děsně dlouho neviděla a moc ráda bych s ní promluvila, ona je taky nadšená, že mě vidí, ale musím se omluvit, čas je neúprosný. Jde s námi aspoň kousek přes náměstí a s pohledem na orloj se nerada loučím a nasazujeme vyšší tempo. Do baletu dorazíme tak akorát, takže honem převléct a domů. Holky se vítají a objímají, jakoby se nejméně rok neviděly.
Doma jsme vlastně na otočku. Odložit aktovku, sníst malou lehkou svačinu, aby plný žaludek netáhl ke dnu. Starší dcera má plavání. Prtě musíme vzít sebou, což obnáší vyjít dřív, protože holt nechodí tak rychle. Nebezpečí této cesty se ještě skrývá ve dvou obchodech s hračkami, kolem kterých musíme projít. Ajajajajaj. Cestou z baletu dítě skáče a chlubí se, co se dnes naučili a nejraději by to ukázala ještě venku na ulici.
Malá zastávka doma a hup do další akce. Vše probíhá podle očekávání. Táhnu prtě od jedné výlohy, jako krkavčí matka táhnu prtě od druhé výlohy. Na křižovatce při čekání na zelenou se otočí a chce jít domů, protože ji bolí nožky. Chápu to, taky mě bolí nohy a nejraději bych šla domů.
Na bazéně se chce taky převléct do plavek a jít plavat se ségrou. Předám starší dítě paní trenérce a jdeme na tribunu dívat se, jak se jí bude dařit. Cítím, jak se mi v tom vlhku kroutí vlasy, je mi horko a spala bych. Zívám, div si nevykloubím panty. Prtě nabralo další dávku energie, zatímco u mě fungují jen automatické procesy. Cokoliv nad tento podvědomý základ je vypnuté nebo maximálně zpomalené.
Jediné, co mě napadá, je šílená myšlenka, že v tom kině večer usnu. Cestou domů dítě, do té doby plné energie a vesele poskakující, protestuje, že ho bolí nohy a že se chce nést. Má smůlu. Doby nošení jsou dávno za námi.
Dojdeme konečně domů, holky mají hlad. Já mám taky hlad, ale jdu venčit psa. Po venčení stihnu dopít zbytek druhého studeného kafe, dát si do pusy pár kešu oříšků a vzpomenout si, že jsem si chtěla něco udělat s vlasy. Pohled do zrcadla mě ujistí, že to nebude jen tak.
Je čtvrt na sedm, manžel volá, že je na nádraží a že tentokrát jako zázrakem žádné zpoždění, jen deset minut v České Třebové, ale že to dohnal. Nejraději bych si šla lehnout, čerstvě povlečená postel přímo volá. Zívám a mám pocit, že jsem dnes ušla sto jarních kilometrů v jediném dni.
Do kina stihneme přijít akorát, odkládám si v loži před sebe skleničku s bílým vínem a napadá mě, že jsem si spíš měla dát doppio. V sále je šílené teplo, tak na tílko, a já mám na sobě svetřík. Manžel cosi říká a já bojuji sama se sebou. Cítím, jak mi těžknou víčka a posílám manžela pro colu, abych se trochu nakopla. podvědomě přemýšlím, jaká by to byla ostuda, kdybych usnula a nedejbože spadla ze židle. Přichází Jiří Kolbaba a začíná svou přednášku o Bali. Nadšeně a zajímavě vykládá své zážitky a dojmy, nořím se do fotografií a mám pocit, jako bych tam byla s ním. Jedno je jisté, určitě neusnu. Zítra budu celý den prodávat na jarmarku, takže si odpočinu. Oproti dnešku to bude fakt jako dovolená...
PAVLA VODOMĚRKA,
a její úplně obyčejný den...
A místo farmy mi stačí truhlíky na oknech a květináče v bytě, a pes Klid a hluboký les za oknem a před oknem jsme měli v Hlubočkách (akorát bez té zahrady a v paneláku a čtvrté patro bez výtahu k tomu), to bylo fajn... jenže postupem času jsem trávila tři pracovní dny v týdnu ve městě... takže s prťaty teď velmi oceňuji kvality bydlení v centru, kde máme všechno na dosah a bydlíme v domě ze 16. století, který má svou duši a nááádherně se tu bydlí... jen do toho lesa to máme krapánek dál... ale ušetřených pár tisíc za PHM má taky něco do sebe...
Ne že by to nešlo, ale říkáme si, že bysme taky rádi cestovali, a s chodítky se nám už asi chtít nebude My bydleli v Praze 4 roky. Velká Chuchle, nahoře v kopci, nádherný výhled na modřanské údolí s Vltavou, prvorepubliková vila, takže vysoké stropy... jojo, pěkné to bylo, ale koně jaksi nebylo kam ubytovat Všechno má něco do sebe. Teď když jedu do Prahy, tak se z ní vracím šíleně vyčerpaná a bez energie. Předtím jsem to nevnímala. Posledně jsem v metru koukala, jak všichni někam běží... uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že můžu jít pomalu... Taky jsem tak dřív běhala. Ta polosamota mi dala prostor k přehodnocení spousty věcí, naučila jsem se zase vnímat maličkosti. Nechci říct, že bych už ve městě žít nedokázala, ale pokud to půjde, doufám, že nebudu muset. Jinak druhou ranní taky nedávám každý den, ale párkrát do týdne i s tím vstáváním ano. Jindy nemám šanci
P.S. Staré domy mají vždycky duši. Proto jeden už desátým rokem rekonstruujeme
Občas je to pakárna, i když teď už je to spíš o "jáá cíííí", jak říká manžel. Každopádně novostavby nejsou nic pro mě. A jinak pokud jde o PHM, tak to je bez debat Velký kufr je potřeba... ale teď zase začneme vozit vnučku, takže to bude taky boj, aby se nám to všechno vešlo do jednoho auta... A další a další věci, zdraví, pocit zodpovědnosti ohledně finanční podpory dětí, a tak dále. Je fakt, že kdybychom začali dřív, tak to asi tak neřeším 