Naplánujete si, co všechno musíte udělat a stihnout během dalšího dne. Takhle to vypadá všechno jednoduše a v pohodě. Zapíšete si to vše do diáře, rozplánujete si den na hodiny a minuty a máte na všechno dost času a vypadá to, že vám to nic nemůže pokazit. Začíná to krásně, máte to vše pevně v rukou.
Ráno odvedu dceru do školy, vyvenčím psa. Mám tolik a tolik objednávek, z toho většinu uhrazených, takže jdu vyrobit vše, co nemám hotové a zabalit a poslat. Hurá, krátké zjištění, že je potřeba vyrobit jen pár kousků, většina je už hotová. Takže během dopoledne to levou zadní zvládnu, v jedenáct mám pedikúru, takže vyjdu o půl hodiny dřív a vezmu to cestou na poštu, ve dvanáct budu mít nožky jako znovuzrozené a šup, mám akorát tu čtvrthodinu, abych vyzvedla mladší dceru ze školky. Pak jí pustím pohádku, aby si odpočinula, nachystám lehkou svačinu, odvedu ji na balet a půjdu pro tu starší do školy.
Mladší mezitím vyzvedne z baletu manžel a já odvedu starší do plavání. Než doplaveme, manžel vyvenčí psa a já si v klidu udělám kafe a nachystám se, abych v kině byla nejkrásnější. Čili jinými slovy zkusím si učesat to vrabčí hnízdo, co se mi vždycky na hlavě udělá po hodině na bazéně a namaluji si na ksicht obličej. Kino – beseda s promítáním s Jiřím Kolbabou začne v sedm a já se děsně těším na ten zážitek.
Ještě pár poznámek do diáře, zapsání nejdůležitějších poznámek do stolního kalendáře v kuchyni. Doprala pračka, tak šup, přehodit prádlo o patro výš do sušičky, aby holky měly čisté oblečení na zítra a je to. Potlačím nutkání jít těch pár kousků vyrobit hned a třeba i nabalit pár balíčků, ale po hektickém dnu se mi ani nechce. Zítra to zvládnu za chvilku, začnu hned po venčení a bude to.
Zachrastí klíče v zámku. Manžel se vrací. Z práce jel rovnou nakoupit nějaký materiál na skříně k holkám do pokoje a domluvit se se stolářem, trochu se zdržel, ale uměl si to dobře naplánovat, přišel rovnou k večeři.
Takže najíst, dát děti spát a konečně si sednout a dát nohy nahoru. Manželův úsměv na chvíli zmizí z tváře, vážně se zašklebí a jen tak mezi řečí pronese: „Zítra musím do Prahy, takže vstávám v pět. Budeš muset zavést prtě do školky ty. Mám ti nastavit budíka, abys na to nezapomněla?“
Málem se udusím rohlíkem. Nicméně než dopere pračka, tak se projeví dnešní šrumec a já se cítím jak padlý list unášený proudem. Že bych chtěla něco vyrábět a balit, to ani náhodou.
Ráno zazvoní budík. Manželův. Je pět hodin, já mám půlnoc a ač se mi chce šíleně spát, tak se jen převracím na posteli zleva doprava a zpátky. Ač se manžel chová tiše jako myška, stejně vnímám každý jeho pohyb, úkon a přesun. Za chvíli za ním zaklapnou dveře a já znovu usínám. V tu chvíli zazvoní můj budík... Jediné pozitivum na celé věci je to, že dnes nemáme žádnou akci a já nemusím vtěsnat venčení psa mezi školu a školku.
Je neuvěřitelné, jak moc ráno letí minuty, které se jinak táhnou třikrát tak dlouho. A jak moc chybí druhé dvě pomocné ruce. Hledáme čepici, samozřejmě, je v sušičce, na kterou jsem zapomněla. Naštěstí fleecová čepice nevyžaduje žehlení jako ostatní trička nechaná vychladnutí napospas.
Konečně jsme všechny tři oblečeny, šup dolů, šup do školky. Zatracených pět minut hledání čepice, ve školce ještě paní učitelka potřebuje cosi předat, něco dalšího podepsat a oznámit, že zapomněla manželovi včera říct o zaplacení fotografií, takže jestli bych to nezaplatila já teď, protože dnes budou vracet odmítnuté fotografie nebo posílat peníze za odebrané. Vytahuji peněženku, mám jen tisícovku. Další drahocenné minuty strávené čekáním na vrácení peněz, je mi horko, pod bundou mi po zádech stéká pramínek potu, protože jsem se nechtěla zdržovat svlékáním a mám i čepici a tlustý vlněný nákrčník.
Pohled na hodinky. Starší dcera mezitím před školkou dělá ve zbytcích sněhu obrázek z otisků bot. Do školy to bereme úprkem. Naprosto nechápu, proč je škola na druhou stranu města než školka. Fakt to nechápu. Chodník klouže, večer lehce mrholilo a přes noc vše stihlo krásně namrznout. Proč má naše město tolik chodníků šikmo položených a proč ty kočičí hlavy tak děsně kloužou?
Naštěstí to do školy stíháme před zvoněním, takže pro mne je to pár minut k dobru. Stavím se ještě v pekárně pro čerstvé pečivo a těším se, jak si udělám kafe, k němu si dám ještě teplý loupanec a zachrastím korálky a kamínky.
Stojím u dveří a snažím se vylovit ze dna kabelky klíče. V ruce mám pytlík s loupáky. Kdy jindy může zazvonit mobil? No, právě teď. Volá manžel. Pozítří musí na přednášku, prý mu to šéf právě nyní oznámil a bude potřebovat oblek. Jeho oblek si před týdnem půjčil syn a vrátil ho včera odpoledne. Samozřejmě že se mu povedlo ušpinit celý rukáv od saka. Takže prý jestli bych byla tak hodná a zanesla oblek ještě teď do čistírny, aby byl zítra vyčištěný.
Během venčení přemýšlím, jestli mám do čistírny zajít hned nebo to vzít až cestou na poštu. Děsně se mi najednou nechce ani jedno, ani druhé. Dojdu domů, vytahuji materiál a těch pár chybějících kousků je raz dva hotových. Kafe mi mezitím zchládlo, ale na krásu je to akorát. Jenže samotné balení trvá neskutečně dlouho. Zazvoní budík, který jsem si natáhla, abych věděla, kdy mám vyrazit. Ještě mi chybí tři objednávky. Do toho zvoní telefon. Odmítnu nabídku na ještě výhodnější tarif od konkurenčního operátora a sotva odložím mobil, už zvoní znovu.
Volá máti. Prý co jsem dnes měla k obědu. Říkám jí, že jsem na oběd ještě nestihla ani pomyslet, natož ho uvařit. Ona už prý je po obědě. Bude půl jedenácté. Odrovnala jsem ji svou odpovědí, že ještě dopíjím kafe k snídani. Strašně se diví, co jsem dělala celé dopoledne.
„Pracovala, mami, pracovala. Vlastně ještě teď pracuji, musím ještě nabalit tři krabice.“
„To nechápu, vždyť nechodíš do práce.“
„No jo, nechodím, protože pracuji doma.“
„To já, když jsem nechodila do práce, tak jsem v osm ráno měla i vypráno, vyžehleno a navařeno. Ty si jen stěžuješ, že nestíháš. To není možné, co vlastně pořád doma děláš.“
No jo, no. Co se dá dělat. Už před pár lety jsem tu psala o tom, jak krásně nestíhám a od té doby jsem to své nestíhání přivedla k dokonalosti....
PAVLA VODOMĚRKA,
bohužel jen dvouruká…
Ano, je důležité žít ve svém tempu a nebrat si toho moc. Co ti chybí, co přes ten den mělo nastat a nenastalo?
Na to mě napadla jediná možná odpověď: "Ho*no!", kterou jsem samozřejmě neřekla.
Přejít na velký bazén a dát si mezi tím hodinku plavání a osušit se a obléct bych opravdu nestihla... akorát zatím teda píšu jen o těch představách, jak to mělo vypadat, protože další pokračování bude až v následujícím díle... zatím jsme jen u dopoledne... jinak to mé nestíhání, to je přece ta moje práce... korálky, sklo, kameny... a ano, jsem nesmírně šťastná a spokojená, že můj koníček se mi stal mou prací... ale i ta nejmilovanější práce, když je jí najednou nad hlavu, se může stát předmětem nestíhání... zejména, když člověk najednou během týdne musí udělat zhruba to, co jindy za celý měsíc To je to moje "nestíhání přivedené k dokonalosti"... že se z něčeho, co zpočátku jen vyplňovalo s Gabčulíkem "nudu na mateřské" stalo zaměstnání na plný úvazek... Ono to možná nevyzní tak, jak to bylo zamýšleno, rozepsala jsem se a článek byl moc dlouhý, proto jsme ho rozdělily na dvě části a tak to vše vypadá jinak, než to je...
A to není zas tak dlouho. V každém případě krok správným směrem. 
