Zapnula jsem myčku, pračku a espresso. Sedím před televizí a vybírám si z nahraných filmů, co bych si pustila... Příjemné pohodlí na kanapíčku, a já si tak vzpomněla na své dětství, na maminčinu celodenní práci. Třeba na to, jak maminka právala. V suterénu domu jsme měli velkou prádelnu, kde byl kotel, který vyvářel prádlo... Myslím, že to bylo na plyn. Ale jednou se máma dost nadýchala unikajícího plynu a tak tak že to dopadlo dobře. Od té doby prala ze strachu doma.
Prádlo nejprve na noc namočila do vany, pak je vyvářela na sporáku po částech ve velkém hrnci a nakonec prala na valše. Valchu měla ve vaně a přední klečela na polštáři... Pak jsme už měli první pračku; já byla starší a dokonce směla pomáhat. Pračka byla vířivka, k ní se později přikoupila ždímačka. Takový tancující kbelík... Jo, to už byl luxus, a praní nebylo tak namáhavé. Třikrát vymáchané a vyždímané se škrobilo - "Prádlo pak líp vypadá a nešpiní se tolik", to mi říkala skoro pokaždé... Vyždímané jsme věšely na balkóně do dvora, pak se doma vytahovalo a pečlivě rovnalo, a nakonec jsme chodily na mandl. Ještě dnes si vzpomínám na tu zvláštní vůni... Nejprve tu vůni větru, slunce, vůni čistoty, pak vůni čerstvě žehleného prádla.
Podobné příjemné překvapení, jaké zažila maminka s příchodem pračky, já měla s nastěhováním "boschenky", myčky nádobí. Dokonce mi trvalo delší dobu, než jsem si zvykla ji používat. Nějak mechanicky, ze zvyku, jsem všechno nádobí hned myla a boženka práci neměla, jen si tu líně postávala. Až jednou mi řekl syn, když viděl, že zase myju nádobí "růčo", že k čemu tedy ji mám? Ono i na přepych lenosti si člověk musí zvyknout.
Ano, mám dnes plno různých technických "vymožeností", ale nějak nevím, kam se mi ztrácí ušetřený čas?
Jako dívka kolem sedmnácti jsem ráda chodila do Univerzitní knihovny a prohlížela si staré časopisy pro dámy. Například takový List paní a dívek... Konkrétně Pražanku, což byla odnož pro pražské děvuchy. Když jsem četla, co všechno taková dívka musela umět... Domácí práce byly tehdy nesmírně propracovaná věda - však pokud se vám dostala do rukou kuchařka Rettigové nebo Sandtnerové, tak jste určitě žasli nad návodem na nějaké to obyčejné jídlo, které se běžně vařívalo dejme tomu ve středostavovské domácnosti.
A ohledně šití - prádlo bylo zdobené ruční krajkou, vyšíváním monogramů - ty ostatně musela mít včas do svatby hotové nevěsta na celé výbavě.
Ještě mám doma několik schovaných babiččiných polštářů s krajkovými vložkami a monogramy.
Pamatuju, jak mi vadily a obracela jsem polštář spodní stranou navrch, abych neměla ta zdobně vyšitá písmena obtisklá na tváři...
Tak si současně uvědomuji, že je až neuvěřitelné, jak dlouho vydržely...
Nebo si vezměte zavařování. To nebylo jako dnes, že se "to" uvaří, naleje do skleniček, zavíčkuje a otočí vzhůru nohama... Vzpomínáte? Jednak byly tehdejší recepty neuvěřitelně pestré - mám pocit, že naše předkyně zavařily všechno, co před nimi nestačilo utéct. A určitě to bylo nesmírně lahodné i zdravé.
Čím víc si vzpomínek vyhrabávám z hlubin paměti, obdivuju množství práce, které moje babička zvládala tou pověstnou levou zadní. A přitom chodila velmi hezky upravená, nikdy jsem ji neslyšela si nějak stěžovat a když jsem byla malá, chodila se mnou na dlouhé a nádherné procházky. Během nich mi stále vyprávěla o všem, co bylo kolem nás - znala snad všechno, co u nás roste, k čemu to je, co se z toho dá udělat - k jídlu, k léčbě, k uklízení.
Jo, tenkrát nebyly chemické spreje - a přitom bylo také všechno nablýskané.. A když si snažím představit, jak právala babička a ženy z její generace, jde mi z toho až hlava kolem. A to ona ještě tehdy všechno žehlila, vzorně do komínků skládala...
Ještě mám doma vyšívané desky na kapesníky - kam se vkládaly a na mašli zavazovaly... Vzpomínám na nádherné vyšívané kapny... (Vůbec - víte, co to je kapna?) Nechápu to - kolik hodin měl její den? Mám pocit, že to všechno za pouhých 24 hodin stihnout nejde :-)))
Rozhodně mi to ale nijak nechybí a neumím si představit, že bych se nějakým kouzlem měla do její doby dostat. Jsem velmi vděčná za vysavač, pračku, myčku, nevím, jak bych ve věčně vlhkém New Yorku sušila prádlo bez sušičky, že si můžu strčit cancourek do ucha a ono mi to povídá nebo hraje. Že bych neměla mixér, robot, pekárnu...
Také jste se někdy dostali k podobným vzpomínkám?
d@niela
v podstatě si tím dělám alibi, že jako nejsem takový lempl v porovnání s výkony mojí babičky.
To víš, že na ní v tomto směru často vzpomínám. Celý život prala prádlo na valše a vyvařovala v hrnci na kamnech, a i když jí mí rodiče pak koupili pračku, tak v ní stejně neprala, protože dle jejich slov pračka prádlo zapírá a trhá. No a to škrobení... dodnes vidím ta prostěradla tvrdostí připomínající dubové prkno, kdy po uschnutí museli 2 lidé stojící proti sobě prostěradlo trhavými pohyby napínat, aby to jako trochu změklo a narovnalo se. A pak nastala ta práce srovnatelná s lámáním kamene v dole, tj. žehlení těch "prken" bez napařovací(!) žehličky.
A kdyby jen to. Babička vařila každý den teplé večeře (mj. pracovala jako lesní dělnice v lese), pravidelně pekla, navíc pekla dorty, kremrole a věnečky na svatby a různé rodinné oslavy, starala se o velkou květinovou a zeleninovou zahrádku, v létě chodila na houby, z lesních malin a domácího rybízu vařila ovocné šťávy, chodila na borůvky, brusinky a klikvu bahenní a tyto plody společně se sušenými houbami ve velkém posílala svému širokému příbuzenstvu do Prahy a okolí (protože ze Šumavy to bylo jako prý zdravější než kdyby si to tam oni koupili někde na trhu). Pro mě to je prostě dodnes nepochopitelný.
Druhá babička měla život komplikovanější, protože měla čtyři děti a bydleli na samotě u rybníka. Dědeček měl na potoce turbínu a vyráběl elektřinu pro celý dům. Ovšem pouze na svícení. Na nějakou pračku, apod. si musela babička počkat až na dobu dlouho po válce. Babička na všechny dcery šila, pletla a háčkovala parádu, aby byly jako ze škatulky.
Maminka mi občas vyprávěla, jak se svými sestrami vyrážely v zimě brzy ráno do školy a střídaly se v prošlapávání cesty hlubokým sněhem. Do školy to měly 5 kilometrů převážně polem a lesem, a ani silnici nikdo neprotahoval. Cestou se k nim přidávaly děti ze samot. Když všichni dorazili do školy, sesedli se kolem kamen, kde už sedělo pár jejich přespolních kamarádů, a pan učitel přizpůsobil výuku, aby všichni ti mokří žáčci stihli uschnout.
Babička měla taky kozu, se kterou holky chodily na pastvu, a na zimu sušily seno. Kolem domu bylo malé hospodářství, slepice, husy, kachny a v rybníce měl dědeček násadu kaprů a za domem v sadu včely.
No, neměli to naši předkové jednoduché. Ale zase se nemuseli obávat black outu :-).
Ano ledacos se mi hodilo pozdeji v Americe, delat z prdu kulicky, byt mamou, tatou, hospodyni, ucetni a starat se o dum a zahradu, kdyz byl Michal na cestach. Samozrejme jsem chodila do prace, takze kdyz se za sebou ohlednu, myslim, ze jsem toho dokazala dost. I na skolu a zenske rucni prace mi nejak vysel cas.
Meli jsme vzdycky velmi silne rodinne vztahy jak v dobe minule, cili pomalejsi a podarilo se nam je udrzet i ted s nasimi potomky a sirsi rodinou. To mi totiz prijde to nejdulezitejsi, neni nadhernejsiho pocitu, kdyz se vsichni sejdeme a povidame a chichotame se u toho, to se mi pak srdicko teteli.
Takto to dělala i v době kdy už jsem byla na světě.Druhá babička měla sice manžela ale protože hrál na housle,nechtěl nic dělat,pomáhal většinou na dušičky přinést chvojí a udělal základ z drátu na věnec,zbytek už dělaly děti,to znamenalo obplétat a vázat větvičky jehličnanů,vyrábět z krepového papíru růže a jiné květiny,například kaly.Tato babička měla šest dětí,byla v domácnosti,všude samá krajka,vše si šila sama,na celou rodinu,mimo dědy,ten měl svého pánského krejčího.
Také zavářela,nakládala.Žehlila žehličkou kterou nahřívala na velkých kamnech,které se leskly čistotou.
Také moc vzpomínám na různá jejich pořekadla,poučky a rady jak co s čím uklízet.Obě babičky často pekly,chodily s námi na procházky a kolem baráčků to měly krásně osázeno kytičkami.Dodnes si říkám "mělas více naslouchat a dívat se co a jak dělaly,musely totiž vyjít s daleko menšíma penězma.
Já mám dnes vymoženosti moderní kuchyně,pomocníky na úklid a přesto nestíhám ani polovinu toho co ony.
Ale vím že všechny tyto pomocníci jsou dobré na to aby jsme se ještě více honily,a přesto stíháme méně.Obě babičky rády poklábosily se sousedy a já mám pocit že život opravdu ŽILY.
