Aneb tu a tam jsem černým pasažérem… Po střední škole následovala vysoká, první ročník v Českých Budějovicích. Vlakem tedy docela slušná štreka – buď okolo přes Cheb, nebo příměji přes Mariánské lázně a Plzeň; ano, nakonec jsem tu „prokletou“ trasu přes Protivín jezdila tam a zpátky 2x za měsíc.

     Průkazku na slevu na vlak jsem si tedy vyřídila na trasu Karlovy Vary – České Budějovice, ale později jsem jezdila trasu Karlovy Vary – Plzeň autobusem a teprve zbytek vlakem. Jenže v průkazce jsem to tak neměla a jednomu průvodčímu se to nelíbilo, vytáhl mě z vlaku málem za uši a že jedu tedy podle něj načerno. Zavřeli si mě do jakési služební místnosti a psychicky mě tam dusili asi hodinu. Stěžovat jsem si mohla leda na lampárně, že? Což by v podstatě, když vezmu do úvahy původ úsloví, bylo zrovna u nich.

Tenkrát jaksi nebyla vysoká škola takový holubník jako dnes, měla jsem v letním semestru cvíka jak v pondělí dopoledne, tak v pátek, takže urvat se tak, abych v pracovní den mohla být ve Varech na nádraží a mohla si vyřídit správnou průkazku, nebylo možné. A tak jsem si ji zfalšovala. Vyškrábala jsem Karlovy Vary a napsala Plzeň. Od té doby jsem na trase Plzeň – České Budějovice neměla s průvodčím žádný problém.

Vtipné ovšem bylo, že jsem při návratu z letního sportovního kempu potřebovala, díky cestě jaksi na noc, koupit jízdenku se slevou na celou trasu České Budějovice – Karlovy Vary. Pracně a ne moc úspěšně jsem opět vyškrabala z průkazky slovo Plzeň a přepsala ho na Karlovy Vary. To už tedy bylo docela dost poznat, že je přepisováno, ale byla jsem klidná. Tohle mi projít muselo – kdyby průkazku zkontrolovali s původním kontrolním kuponem uloženým v kanceláři ČSD, sedělo by to.

Než opustím České Budějovice – studovala jsem tam pouze v prvním ročníku - ještě vzpomínka na jízdy načerno MHD. Myslím, že o úsporu ani tak nešlo, spíš jsme prostě zkoušeli, co systém vydrží. MHD nás stálo buď měsíčně 30 Kč, nebo co jízda to padesátník, spolu s ukázáním průkazky, pěkně u řidiče do kasičky – snad si ty částky správně pamatuji.

Většinu kampusu jsme měli na Čtyráku, do města či z města se dalo dojít pěšky, takže MHD jsme nejvíce využili cestou z vlaku, nebo při přesunu z odloučeného školního prostoru. A tak mnozí si přestali kupovat měsíční kupon a platili si výhodnější jednotlivé jízdy. Když byl autobus narvaný, stačilo ukázat průkazku řidičům z chodníku a nastoupit (narvat se dovnitř) zadními dveřmi. Prošlo nám ukázání průkazky se starým kuponem, kdy jsme tedy měli dát do kasičky padesátník a nedali… Uvnitř autobusu už se nic dokázat nedalo, což asi později vedlo k změně na štípání lístků …

Mimochodem, v Praze v metru se ukazovala průkazka dozorčímu vedle turniketů, turnikety procházeli ti, co si platili jednotlivé jízdné mincemi. Opět tedy za turnikety už nikomu nešlo prokázat, zda platil nebo ne, a byli tací, co jezdívali na ukázání už neplatného kuponu, když se zamotali do davu lidí, dokonce prý někdo jezdil „na tatranku“ – ukazoval ji, lesklou jako průkazka - hlavně když to bylo sebejistě a trochu za někým jiným.

Já tedy později využívala jiný systém cestování zdarma z Dejvic na Suchdol. Schovávala jsem si proštíplé jízdenky a v autobuse rychle omrkla, jakou kombinaci si proděravěli kamarádi. Pokud jsem ji už ve sbírce měla, jela jsem drze bez placení. Využívala jsem toho, že řidiči mívali nastavenou kombinaci v autobuse stále stejnou, spoléhali, že se jich točí vícero, takže s 10 jízdenkami jsem jela zdarma 1 jízdu ze třech, s dvaceti nasbíranými víc jak polovinu. Občas jsem prostě narazila na řidiče, který byl při nastavení kódu kreativnější…

Dnes už je toto promlčené, taky už nejsem revoltující student, který ty komunisty ošidí aspoň na jízdném. Návod to není – teď už se na jízdenky pěkně natiskne datum a čas, teď už to neošidíte.

Zpět k cestováním vlakem. Jednou, při večerní cestě ještě přes Mariánky, jsem do motoráku nastoupila sama. Už to je zvláštní, když mašinfíra a průvodčí vezou jednoho cestujícího, ale já jsem se tenkrát svezla v lokomotivě! Trochu jsem měla obavy, zda to jako holka nějak neodnesu, když mě průvodčí zval, ať jim (tedy jemu a strojvedoucímu) dělám společnost, opatrnosti není nikdy dost. Odvážila jsem se, a dopadlo to dobře, nebyli to nějací úchyláci, prostě z jejich hlediska nudná noční šichta, tak proč si nepopovídat s mladou slečnou…  

Odměnou za důvěru, se kterou jsem pozvání přijala, byl nádherný zážitek – jízda vlakem z pohledu strojvedoucího.  Světla vláčku svítila dopředu na trať, viděla jsem všechna návěstí, postupně jsme projeli všechny zatáčky, zastávky, nádražíčka. Trať vede údolím řeky Teplé a několikrát ji křižuje, kromě mostů jsou úžasné i tunely - do kterých jsme si samozřejmě posvítili…

Až mi bylo líto na Dolňáku vystoupit…

Po přestupu z budějovické fakulty na pražskou jsem mohla jezdit domů častěji, protože autobusem jsem byla z Florence za dvě hodiny ve Varech. Mělo to jediný háček – byla potřeba místenka. Žádný internet, takže po příjezdu do Prahy hned do fronty na Florenci a koupit si jízdenku na pátek, v pátek zase hned koupit ve Varech jízdenku na neděli. Když toto nevyšlo, třeba že jsem vystoupila na Hradčanské a na Florenc nedojela, bylo potřeba zakoupit si ji někdy v týdnu, nebo riskovat, že se do autobusu nevejdu.

Jednou jsem se málem domů opravdu nedostala. Dálkový autobus, se kterým jsem jezdila, byl plný a tentokrát nikoho na stání nevzal, takže jsem já a tři neznámí kluci chtěli jet zastávkovým. Nevím proč, ale řidič zastávkového na kluky nastupující přede mnou řval, že do Varů nikoho nebere, že měli jet linkovým, že bere lidi jen do zastávek, kde dálkový nestaví. Ten jeden kluk trval na tom, že mu řidič musí prodat lístek do Varů a odmítl vystoupit. Druzí dva kluci to zkusili jinak - tak nám to dejte do Bochova. Řidič kapituloval a prodal jim jízdenku do Bochova, i když tušil, že chtějí do Varů.

Já to okoukla a koupila si do Bochova také. Jenže vlastně jsem si spletla Bochov a Bečov, takže jsem hlásila „do Bečova“ a pak teprve se opravila na Bochov.  Jízdné mě stálo víc než zlevněná jízdenka do Varů, ale studentskou průkazku jsem neukazovala, ale stejně jsem musela být řidiči podezřelá – neví, kam jede… Kluk, co trval na Varech, nepochodil – řidič s ním popojel k stanici VB a tam ho udal za jízdu načerno. Normálně nenormálně ho vytáhli z autobusu ven.

Nám třem naše finta v té chvíli prošla, měli jsme platné jízdenky, tak co. A tak jsme jeli, za okny se stmívalo, cesta utíkala, pomaleji, než dálkovým, ale správným směrem. Kluci v Bochově nevystoupili, já taky ne. Jenže za Bochovem kdesi v polích řidič šlápnul na brzdu a zastavil, kluky čapl za límec a vytáhl je z autobusu ven.

Dodnes nechápu jeho zarputilost nepřepravit pár študáků domů do Varů k rodině, ale jsem ráda, že mě z toho autobusu nevytáhl také. Snad to kluci nějak spolu dostopovali, já dojela do cíle vlastně načerno… Proč nevytáhl i mne, dodnes netuším. Bylo mu to u holky blbé? Nebo si nebyl jistý, která z holek jede poslední kus cesty na černo, zatímco dva kluky si zapamatoval? Pamatuji si na tu úlevu, když jsme minuli ceduli Karlovy Vary…

Jejej, to zase není o vlacích, já jsem prostě tyto své cestovatelské vzpomínky pojmenovala špatně. Ovšem to, že něco sepíšu, mě napadlo, když jsem před měsícem, po zmíněných víc jak 30 letech, opět jela trasu Plzeň – Protivín – České Budějovice a vzpomínala na zážitky z mládí. Proto jsem začala o vlacích a nakonec to bude o dopravě vším možným…

Během studií v Praze na cestování vlakem také došlo – jeli jsme na lyžák do Tater, to je dost slušný kus cesty, a z Popradu dokonce zubačkou; vůbec se tenkrát jaksi jezdilo vlakem víc než nyní...

 Jeden semestr jsme mívali v pátek cvígra do osmi večer. Pak žádný autobus nejel, tak jsme jezdili večerním vlakem. Šílenou trasou přes Plzeň a Cheb, odjezd před půlnocí, příjezd v sobotu ráno. Trochu jsme se prospali cestou, postupně mi odpadali spolucestující, z Chebu už jsem jezdívala sama. Přestupovala jsem jen jednou – v Sokolově.

Od Plzně už to pro mne bylo něco důvěrně známého, z Chebu ještě více. Takže, i když bylo časné ráno, bylo to v pohodě.

MILENA