Vypadalo to nevinně. Měl jsem si vyzvednout v nedalekém městě nějakou zásilku. Plán byl jednoduchý. Naložím dítě do auta, zajedu si pro zásilku a přijedu domů. Klídek. Pohoda. Tak jsme vyrazili. Cesta trvá po rychlostní silnici zhruba dvacet minut plus popojíždění po městě v závislosti na aktuální dopravní situaci.
Já za volantem, Čeněk vzadu v autosedačce. Byl to takový náš společný road trip. Hned za první zatáčkou Čeněk oznámil, že má nudli. Jen tak to prohodil.
Neshledal jsem na nudli nic tak závažného, kvůli čemu bych musel zastavit. Byli jsme ještě ve městě, takže tady by to šlo, ale nebylo třeba. Oznámil jsem mladýmu, že řídím, ať si utře nudli do rukávu a dá pokoj.
Asi za minutu se zezadu ozvalo: "Já mám pinavej jukáv". "No to je jasný, když sis do něj utřel nudli", pokrčil jsem rameny a pokračoval v jízdě. To už jsem najížděl na rychlostní silnici, kde se nedá nikde zastavit.
"Já mám pinavej jukáv. Musím si sundat bundu", pravil Čeněk hned, jak jsme vjeli na rychlostní silnici. Načež se začal v autosedačce svíjet a snažil se sundat si bundu. Okřikl jsem ho, že bundu si nebude sundávat, jelikož je v sedačce a to tak úplně není možné. Z mého okřiknutí si nic nedělal, jenom opakoval, že si sundává bundu a že mu to nejde.
Chvilku se tam vzadu svíjel a pak začal řvát, že prý nic nevidí. Podíval jsem se na něho do zpětného zrcátka a zjistil, že má bundu přetaženou přes hlavu. "Tak to máš blbý. Tady nemůžu zastavit". Pronikavý řev malého dítěte udělal z krátké jízdy příjemnou záležitost. Náhle křik utichnul. Napadlo mě, že se konečně tou bundou uškrtil, tak jsem se ohlédl dozadu, abych vyhodnotil situaci. Situace byla taková, že si bundu opět stáhnul a v kapse objevil mé dávno ztracené a několikrát obrečené klíče.
"Hele tati, mám kýče". Zářil radostí a cinkal s nimi směrem na mě. Jeho rozjařenost však netrvalo dlouho, neboť během chvilky usoudil, že těch klíčů je moc a nutně potřebuje, abych mu z toho kroužku nějaké sundal, aby jich měl málo. To však nebylo možné, neboť jsem stále řídil.
"Ale já chci málo kýčů", rozčiloval se vzadu. "Teď nemůžu, teď řídím", pravil jsem a věnoval se řízení. Za pár vteřin dostávám ránu klíčema do zátylku. Vzteklý Čeněk je po mě mrštil s dovětkem, že nemá rád tátu a chce mámu. "Máma je v práci", oznámil jsem mu již více než mírně rozladěn.
"Já chci klíče", zkusil to na mě. "Neměl jsi je po mě házet", začal řvát a dožadovat se mámy. "Máma je v práci, kolikrát to to budu říkat?" Už jsem na toho nebožáka zvyšoval hlas.
"Mám nudli", změnil Čeněk náhle téma. Opět jsem mu poradil, ať si ji utře do rukávu. Poté jsem se opět zezadu dozvěděl informaci, že má špinavý rukáv a ano, následovalo sundávání bundy a řev, že to nejde. To už jsem začínal mít nervy na pochodu. Svým způsobem měl Čeněk štěstí, že tu nebylo kde zastavit, jinak bych zastavil, vynadal ho z auta a odjel, ať ho tu vychová vlčice nebo silničáři. V tu chvíli mi to bylo jedno.
Atmosféra začínala být nesnesitelná, když tu se stal malý zázrak. Vedle sedačky leželo dětské leporelo. Poslední dobou se stává, že různě po bytě a v autě nacházím dětské předměty. Mám teorii, že mi je zde záměrně umisťuje skřítek Sviňáček. Doposud mi skřítek Sviňáček většinou umisťoval dětské předměty typu kousky lega s hranami ostrými jak prase pod holé chodidlo, když jsem šel v noci po tmě na záchod. Tentokrát však skřítek Sviňáček udělal dobrý skutek.
Podal jsem Čeňkovi leporelo, ať si čte. Čeněk ho se zaujetím přebral a začal ho rozkládat. Během chvilky začal nohou otevírat okénko. Ten malý ničema dosáhne nožičkou vzadu na páčku a naučil se otevírat okno. "Okamžitě zavři to okno, nebo nastydneš!" "Nezavřu", odvětil s úsměvem poberta a vystrčil leporelo z otevřeného okénka. To se celé rozevřelo a vlálo za námi. V autě, za kterým vlaje dětské leporelo jsem ještě nejel a u kolemjedoucích aut jsme sklidili celkem úspěch. Dokonce si nás i někdo fotil.
Stalo se, co se stát muselo. Čeněk leporelo neudržel, takže odlétlo. Čeněk řval a křičel, že chce klíče. To už jsem vyhlížel nějaký hezký strom u silnice, do kterého to v plné rychlosti napálím a bude pokoj.
"Já chci mámu. Kde je máma?" ptal se Čeněk, zatímco se zalykal lítostí nad absencí svých klíčů, které po mě chtěl beztak určitě znovu hodit. "V práci je", uzavřel jsem diskusi a sešlápl plyn, co to šlo, abychom už byli ve městě.
"Já mám nudli!" "Tak si jí utři do rukávu", už jsem to nebohé dítě regulérně seřval. Samozřejmě, že se mladému pánovi nelíbil můj tón, takže začal řvát. "Já nemám rád tátu. Já chci mámu. Kde je máma?" tázal se. S velkým sebezapřením jsem spolknul větu, že máma je v prdeli a už na něho nereagoval.
"Já nemám botičky". Ha, to byla novinka. Čeněk si sundal boty. Otevřené okýnko a absence bot slibovala minimálně angínu. Navíc jsem zjistil, že mladej nemá čepičku. Pravděpodobně ji vyhodil z okna. Bezva. Jakmile jsme sjeli z rychlostní silnice, ihned jsem zastavil a šel dozadu sjednat pořádek. Dal jsem mladýmu botičky, dal mu klíče. Zavřel okno, ve vzteku urval kličku na otevírání okna, aby ho už nemohl otevřít, otočil auto a jel domů. Na zásilku kašlu. Ať se s ní udáví. Já na tohle nemám. Za to mi to nestojí.
Hned jak jsme najeli na rychlostní silnici a jeli směrem domů, ozvalo se zezadu: "Já mám nudli", a přistály mi na hlavě klíče.
DOMINIK LANDSMAN
že chodily dlouhou dobu "v jednom" a pak to po nich ještě zdědili sourozenci...
že neměly počítačové hry...
a kupodivu z nich vyrostli suproví lidé
