Aneb - nejdelší vlaková cesta. Jak jsem psala minule, na internát střední školy jsem dojížděla vlakem. Někdy se s námi večer vraceli domů z čundru trampové a celý vlak zněl jejich písněmi, jindy někdo pustil naplno kazeťák. Hlavně jsme si vyměňovali víkendové zážitky, nebyly mobily, ani Facebook. Zjišťovali jsme také, co komu maminka nabalila na cestu nebo na přilepšenou v týdnu na internátě.
Páteční cesta ze školy se lišila tím, že s námi nastoupili i dojíždějící a postupně nás v jednotlivých zastávkách opouštěli.
Nejdelší vlakovou cestu, kterou jsem zažila, jsem zažila právě se spolužáky ze střední školy. Zemědělka každý rok vypravila po pěti maturantech z obou tříd na družební brigádu do Sovětského svazu. Samozřejmě šlo o odměnu a jeli nejlepší studenti, v podstatě ti, kteří následně po maturitě studovali na vysokých školách. Shodou okolností zatímco od nás jeli 4 z intru a jedna dojíždějící, z áčka nikdo z „vyvolených“ na intru nebyl. Zatímco intrácký kolektiv se znal napříč obory i ročníky, dojíždějící z jiných tříd jsme znali spíše jen od vidění, a tak došlo k jakémusi propojení.
Po návratu jsem se nechala ukecat spolužákem a přenechala mu své místo ve volitelném předmětu myslivost, a přešla místo něj na racionalizaci. Zatímco myslivost upřednostňovali kluci od nás z béčka, každý zootechnik má i k volně žijícím zvířatům dobrý vztah, a děvčata zase prozíravě volila účetnictví, já se tímto dobrovolně nechala vhodit na dvě hodiny týdně k dosud cizím áčkařům, ale přece jen jsem tam z ruské výpravy známé měla, a nakonec mi předmět byl v životě nejužitečnější. Zůstala jsem celý čtvrťák jakýmsi vyslancem mezi oběma třídami, když bylo potřeba zjistit, v jaké náladě jsou profesoři, co bylo v písemce, nebo si půjčit pomůcky na hodinu (třeba matematické tabulky), a došlo to až tak daleko, že jsem při oslavě posledního zvonění musela pendlovat mezi dvěma hospodami.
Výprava do Sovětského svazu započala samozřejmě v Chebu, odtud vlakem přes Plzeň do Prahy. V Praze nástup do lůžkového vlaku, v každém kupé byly 4 palandy, jak jsme se tam nacpali i se zavazadly, ani nevím. A pak se jelo a jelo a jelo – Pardubice, Olomouc, Ostrava, Žilina, Poprad, Košice… Naštěstí mám ráda čaj, protože toho nám bylo „dežurnoj“ nabízeno dostatek, k jídlu jsme měli zásoby z domova. Dežurnaja měla své kupé na jednom z konců vagonu a byla u nás s nabídkou čaje každou chvíli. Takže kromě profesorského doprovodu nás kontrolovala ještě ona.
Za okny pomalu míjela krajina.
Slovensko jsme projížděli v noci, nějak jsme to na nepříliš pohodlných lůžcích proklimbali, ale co dělat, když za okny je tma. Vyspat se důkladně při drncání kolejí, zastávkách a házení vagonu také zprava doleva, bylo jako spát na lodi v bouři. Skoro. Svítání nás tedy přeneslo rovnou do jiného světa, známé stanice alespoň ze zeměpisu :-)) vystřídalo za Čiernou při Čopě totální neznámo. Také krajina podkarpatské Rusi byla divočejší, a zřetelně jiná. Z vlaku se dá poznat hodně – malá políčka, roztroušené kravky, koňské potahy, nic, co bychom znali z našeho socialistického zemědělství.
Všechno bylo jiné, nejen nápisy na nádražích, kterými jsme projížděli, ale i lesy, domy, lidé. Tak tohle že je Sovětský svaz, náš vzor? Ne, ne, už cestou jsme pochopili, že tady se žije podstatně hůř než u nás. Jen jedno bylo opravdu balšoje – přejezd vlakem přes Dněpr. Asi takové, jako cesta z Mestre do Benátek, ovšem most přes mořskou úžinu je jiný, než přes valící se řeku, když si člověk uvědomí, že ta spousta vody teče odněkud někam.
Nakonec nás vlak vyklopil na nádraží v Kyjevě a byli jsme skoro v cíli cesty – zbytek už jsme dojeli autobusem – ubytovali nás v areálu zdejší univerzity. Přes den jsme trhali jablka, večer byla družilka s místními. Jeden večer divadlo (velký problém neusnout, aby nebyla ostuda), další večer diskotéka, světové hity s ruskými texty, no paráda.
Po několika dnech brigády v sadu (k naší smůle jsme jako předchozí ročníky nejeli na sběr jahod, ale akce byla kvůli olympiádě přesunuta na pozdější termín) jsme jeli na tři dny do Moskvy. Takže, dámy a pánové, radit můžu – neb Lenina jsem viděla! Fronta byla skutečně šílená, nevím, jestli bych ji vystála, kdyby to vlastně nebylo povinné. Nikdy jsem nemilovala fronty. Ještě že jsme si mohli posílat někoho z nás pro pravou ruskou zmrzlinu (to, co se v nynější době vydává za ruskou zmrzlinu v Čechách, s ní má společný jen název, takhle byla dobrá až návykově), s tou čekání bylo příjemnější.
Abych ale zůstala u cestování, do Moskvy nás tedy převezli autobusem (hrůza to drncání po jejich silnicích v jejich autobusu, ještě že jsme byli mladí a odolní), také nás s ním vozili z předměstí Moskvy, kde byl náš hotel, blíž k centru, nebo po památkách. Také nevynechám ve své vzpomínce moskevské metro, na rozdíl od našeho pražského, které to dotáhlo na současné tři trasy, Moskva měla tras více a navíc trasu okružní. Tý brďo, konečně něco hodné obdivu. Když tedy člověk opomine žebráky na Arbatu. Ovšem zjistila jsem už tenkrát, že ve městě, které má metro, se nedá zabloudit. Pokud tedy trefíte odněkud znova na stanici metra. Stanice jsou pojmenované, všude plány tras.
V Rusku jsem, stejně jako ostatní, musela přijmout jejich pitný režim. Když jsme viděli, co že to máme k jídlu, nešlo jinak, než se neustále vnitřně dezinfikovat. Mělo to nejen dezinfekční efekt – při jisté úrovni alkoholu v krvi nám bylo také jedno, jak jídlo vypadá a jaká je hygiena celkového prostředí. Takže kdyby tyto řádky četl náhodou jiný účastník naší cesty do země, kde zítra znamená již včera, a pamatoval si to jinak, tak už víte proč.
Nakoupili jsme si pšeničnou vodku a colu a pili jen to. Nejlépe dohromady. V hotelu, kde jsme bydleli v Moskvě, naštěstí byla evropská úroveň ubytování, byl postaven nedávno právě kvůli olympiádě. Ovšem, pokud člověk potřeboval ve městě na WC, musel zatnout zuby, nadechnout se někde venku a doufat, že s dechem vydrží, než bude hotov.
Viděli jsme GUM, chrám Vasila Blaženého, Novoděvičí klášter, Treťjakovu obrazárnu, olympijský stadion, nakoupili si suvenýry a nakonec jsme se opět nacpali do vlaku. Co se smí vézt přes hranice, co napsat do celního prohlášení? Hlavně žádné problémy, ať si nás tu nenechají!
A opět spaní na palandách, výprava leda z kupé do kupé, nebo občas procházka po chodbičkách celého vlaku až na jeho konec a sledování, jak za posledním vagonem se ztrácí koleje v dálce, každou vteřinou... a pokud tedy nestál na stanici, nás vlak přibližoval k domovu. Na prvním československém nádraží, kde jsme stáli pár minut, jsme přepadli stánek na peróně a koupili konečně po týdnu zase český žvanec. Pšeničnou, nakoupenou v Moskvě, domů nedovezl žádný z nás, cesta byla příliš dlouhá. Zato nikdo neonemocněl a neměl střevní potíže.
MILENA
Ano, byla to země kde dnes již znamenalo zítra. Můj kamarád horolezec cestoval měsíc bez peněz z kamarádem přes Rusko do Čech, protože si výprava myslela že na hoře kterou na Kavkaze lezli, zahynuli. Když se po 8 dnech dostali konečně hladoví do tábora, nikdo tam nebyl. Když po strastiplné cestě, (neměli doklady) vystoupili z letadla v Praze, kamarád Zdeněk poklekl a políbil zem...
V tehdejším SSSR jsem byla dvakrát, protože ČKD mělo družbu s městem Minsk a tak jsem navšívila i Moskvu a Petrohrad. Na cesty vlakem, tam i zpět se nepamatuji, nejspíš jsem je prospala.
Ale skutečně úděsnou cestu vlakem jsem prožila v 86.roce. Bylo léto, srpen, já měla po škole svoji první dovolenou a s kámoškama jsme odjely na Slovensko k Ružomberoku, kde jsme si od místního občana pronajaly horskou chatu. Nádhera, ale jenom do 20.8. O půlnoci nás vzbudila letadla, otevřeme tranzistorák a slyšíme o okupaci. Všechno jsme sbalily a šly dolů do Ružomberoku a ten už byl obsazen Rusáky a kolem projížděly další kolony vojska. My samozřejmě chtěly domů, všechny jsme byly z Vinohrad, domů žádné telefonické spojení, jenom rádio pořád hlásilo, že na Vinohradech se střílí. Dva dny jsme na nádraží čekaly na vlak, ten nakonec úplně narvaný přijel z Čierne pri Čope, nějak jsme se tam vmáčkly a většinu doby jsme pak prostály v chodbičce u záchoda. Z Košic tam s námi jeli dva kluci do Aše na svatbu, ti měli jedno místo na sezení a demižon slivovice. Na sedadle se nás šest pravidelně střídalo, abychom cestu vůbec vydrželi a také jsme zpívali a pili tu slivovici. Vlak každou chvíli zastavoval, protože občas chyběla nějaká ta kolej, nebo zrovna vojenská kolona obsadila přejezd. Na Hlavák jsme dorazili ráno 26. srpna a to už Muzeum bylo poďobáno, jak od neštovic, to co tam zůstalo, to jsou jenom zbytky, průčelí bylo dost roztřílené a na Vinohradské, proti rozhlasu hořely zbytky barikády i ruský tank a stejně tak dům, kdy vybouchly barvy v drogerii. Na Vinohrady jsme šly pěšky, protože byla poškozená i tramvajová trať a naši rodičové nám ani nenadávali, protože byly šťasni, že jsme se vrátily v pořádku.
