Aneb - jak jsem se inspirovala Švejkem. Moji rodiče ještě nyní bydlí na konci Karlových Varů, za domem je březový hájek a za ním řeka Rolava. Mezi hájkem a řekou železniční trať. V lese jsme si hráli na indiány, na řece na mořeplavce, k trati jsme měli respekt. Rozhlídnout se a rychle přeběhnout...
Později jsme byli statečnější a právě chůze po trati nám umožňovala průzkum území mezi městem a řekou, jen kdyby ty pražce nebyly tak daleko od sebe pro dětské kroky. Někdy jsme experimentovali a nechali si vlakem rozlisovat drobné mince na větší placičky. Vlak patřil k našemu dětství, oba bratři vystudovali střední dopravní školu, starší také vysokou dopravní v Žilině a dost let právě u železnice také pracoval, jeho první žena také. Já pouze dodnes velice ráda vlakem jezdím.
Možná za to okouzlení vlakem může také to, že jsme každé prázdniny byli „odloženi“ k prarodičům do jižních Čech. Babička bydlela na samotě u lesa, a v lese byla také trať, ale raději jsme chodívali přes silnici k Lužnici. K babičce jsme buď v doprovodu maminky jezdili vlakem přes Mariánské Lázně, Plzeň, České Budějovice …. až na nádraží v Nové Vsi, odkud nás čekala pěší túra k babičce a dědovi; nebo občas, měl-li někdo do jižních Čech cestu, tak jsme byli odvezeni někým ze známých mých rodičů autem. V autě se mi dělalo špatně, cestu vlakem jsem milovala. Až na ty přestupy, ty nemám ráda dodnes.
Zatímco bratři zvolili střední dopravní školu, já se přihlásila na zemědělku. K mému štěstí naše okresní dalovická SZTŠ ten rok započala rekonstrukci budovy a tak jsem šla na SZTŠ a internát do Chebu. A na intr jezdila samozřejmě vlakem. Cesta vlakem i autobusem trvala stejně – zhruba hodinu, vlak byl levnější a pohodlnější. Jízdné pro studenty těch 50 km stálo pouhé čtyři koruny. Většinou jsme tedy dvě dvoukoruny odložili do průkazky jako minimum pro návrat domů a ostatní peníze již bylo možno případně utratit… A pokud to přesto nevyšlo, čtyři koruny bylo možné si v krajní nouzi půjčit nebo vyžebrat od spolužáků.
V prváku jsem jezdila v neděli večer, posledním spojem, abych tam byla včas, tedy do 21. hodiny. Později jsem jezdila někdy už v poledne z domova a byla jsem v neděli odpoledne na jízdárně, nebo naopak v pondělí ráno dorazila spolu s dojíždějícími rovnou do školy.
Na konci září vyrazila celá naše rodina vyzkoušet náš nový a první rodinný vůz Žiguli a navštívili jsme jihočeskou babičku. Zpátky se jelo v neděli odpoledne, a abych byla na intru včas, vymyslelo se, že pojedu vlakem tentokrát z Plzně.
Tak dobře, samozřejmě tentokrát bez slevy a cesta bude o něco delší, ale to zvládnu. Na nástupišti stál vlak a měl na sobě ceduli Plzeň – Cheb. Tedy vlastně Cheb – Plzeň, čteno od shora. Byl to vlak, co přijel z Chebu, a který já mylně považovala za vlak do Chebu. Jak už jsem psala, při jízdě v autě se mi dělávalo blbě a tak jsem měla v sobě i nějaký prášek, prostě mi toto nedošlo. Vlak se rozjel zhruba v době, kdy měl, z amplionů řvalo: ukončete nástup do osobního vlaku směr Mariánské Lázně, Cheb, a když nakonec přišel průvodčí, ani toho má jízdenka nevzrušovala. Tenkrát se kupovali ty malé tvrdé kartičky, předtištěné, a bylo tedy na nich napsáno, kam až lze na ně dojet v každém směru. Platila mi tedy jízdenka, i když jsem jela jinam, než jsem chtěla.
Když už se mi zdálo, že by měl být Cheb, začala jsem si víc všímat okolí, kudy jsme projížděli. Něco mi nesedělo, ale než jsem stačila přijít na to, v čem je problém, zastavil vlak v Protivíně. (To nádraží jsem před měsícem (po 30 letech, co jsem tudy naposledy jela) viděla znova a tak mi to připomnělo příběh, který se vám nyní snažím vyprávět.) Tenkrát mne nápis na nádraží Protivín vyděsil, sebrala jsem tašku a rychle vystoupila. Co teď?
Jak říká moje dcera, při cestování člověka může potkat milion problémů, ale pokud má člověk peníze, vyřeší 99% z nich. Já jsem u sebe měla víceméně drobné – měla jsem zaplacený internát i obědy, takže za normálních okolností bych dorazila do Chebu, odložila 4 Kč na vlak domů a zbytek měla na čtyři svačiny, ale rozhodně jsem neměla dost peněz na jízdenku Protivín – Cheb. Tak jsem se šla přiznat výpravčímu, který právě odbavil vlak, kterým jsem přijela.
Byl to hodný člověk, posadil mě do vlaku, který za chvíli jel správným směrem – do Plzně, a domluvil mi to s průvodčím, že mě nechají tedy jet do Plzně zadarmo, a z Plzně tedy pojedu znova na svou jízdenku. Vyřešil se problém, jak se dostanu na internát, ale nikoli to, že mně budou večer v Chebu shánět. Přisedla jsem si do kupé k nějaké rodině a dumala nad tím, jak toto vyřeším. Jestli jsem tam seděla jako hromádka neštěstí, tak to jsem ještě nevěděla, že bude hůř. Revizor.
Marně jsem vysvětlovala, co se mi stalo, buď zaplatím jízdné a pokutu, nebo mne na další stanici vysadí. Zaplatila bych, ale z čeho?
Naštěstí jsem z vlaku vysazena nebyla, manželé, co byli s dětmi v kupé, jen co pochopili neúprosnost revizora a moji situaci, mě zachránili. Navíc věděli, že bych přijela do Chebu kolem půlnoci, takže rozhodli, že si zaplatím jízdenku jen do Plzně a přenocuji u nich. A tak se stalo, že jsem sice zoufale zabloudila, ale potkala hodné lidi, ještě mi půjčili ráno na jízdenku a posadili mě do správného vlaku. Ještě večer jsem ale telefonovala od nich domů, protože jsem věděla, že jim buď už volali, nebo budou volat z internátu. „Mami, já jsem ještě znova v Plzni“, už tenkrát jsem dokázala shrnout informaci do pár slov.
Do školy jsem dorazila na začátku druhé hodiny. Protože po mě byla na intru sháňka - „Ona s vámi vlakem nejela?“, „Nevíte někdo o ní?“ - posléze uklidněná informací o mém bloudění, všichni spolužáci věděli, proč přicházím právě teď – až na chudáka profesora. Ten fakt netušil, proč se spolužáci válej smíchy po lavici, když mě vidí ve dveřích. Ovšem ten, co nás učil další hodinu, věděl vše, vypomáhal některé dny na intru jako vychovatel. Takže mi sdělil: „Tak jsem se doslechl, že sis vzala příklad ze Švejka a toulala ses nám kolem Protivína. A víš co ti poradím? Až příště budeš chtít někam jet, jdi raději pěšky!“
Dodnes mám trauma, dodnes se bojím, že nasednu do špatného vlaku, autobusu, letadla, lodě. Tedy - naštěstí u toho letadla je to myslím vyloučené - a lodí moc necestuji. Takže zbývají autobusy – a vlaky, co stále miluji a cestuji s nimi.
MILENA
Ale vůbec nejhůře jsem dopadla, když jsem chtěla jet do Senohrab a tentokrát to bylo proto, že nějaký nádražák zapomněl vyměnit tehdy plechovou ceduli s označením před vlakem. Vezla jsem na chalupu zásoby pro čtyři lidi, takže na zádech kletr, minimálně s dvaceti kily, na chalupě jsem měla být před obědem a hlavně to bylo v dobách, kdy nikdo ještě ani neměl tušení, že někdy budou existovat mobily.
Vlak se mně zdál divný, dřevák, žádný dvoupatrák, ale stál na správné koleji, tak jsem s ještě zeptala nějaké spolucestující, jestli to jede do Benešova, kladná odpověď mne uklidnila, já zasedla a vlak se rozjel. Jenže na opačnou stranu, do Neratovic a byl zrychlený, takže nikde nestavěl. No, Nazdar! Než jsme dojeli do Neratovic, tak nás tam průvodči, stejně oblbnutých , jako já, shromáždil skoro deset, včetně mé informátorky. Do Prahy jsme byly naloženi po delším čekání do nějakého služebáku a odvezli nás pouze do Vysočan. Tak znovu s tím kletrem na Hlavák ,čekání na správný vlak a večer už jsem byla v Senohrabech.
My cekali s manzelkou zrovna pred par tydny na vlak v indickem Jaipuru (nakup jizdenek probehl u 3 ruznych pokladen a trval 2 hodiny) a vlak nikde. Aspon 5 zeleznicaru nam potvrdilo ze cekame na spravnem nastupisti, ale az ten sesty nam oznamil ze vlak uz odjel.
Nastupiste bylo podobne jako v Praze rozdelene na severni a jizni cast, ale tuhle informaci pred nami indicti ajznbonaci peclive utajili.
Po týdenním vojenském cvičení náš vlak s tanky zastavil o půlnoci na chebském nádraží.
Dle informací jsme měli pokračovat až za 3 hodiny směr Plzeň. Proklouzl jsem neviděn z nádraží (vlak byl přísně střežen) a hurá domů. Byl jsem velice špinavý, tak jsem si napustil vanu, dobře se najedl, rozloučil a hurá zpět na nádraží. Vlak byl pryč.
Vydal jsem se stíhat prvním vlakem na černo náš tankový pluk. Byl jsem v kasárnách dříve než oni.
