Když je dítě ještě mimino, většinou se nijak extra neprojevuje. Jeho osobnost stojí a padá na aktuálním rozpoložení, tedy jestli je dostatečně nakrmeno, jeho opruzení není nad normou a ani není nikterak skandální a zda právě dořvalo a nebo se řvát teprve chystá. Jenomže mimino miminem dlouho nevydrží. Pokud ho krmíte něčím jiným než jen moukou, do několika měsíců se zvětší a za rok, či dva začíná mít pocit, že je regulérním člověkem, a že ví všechno nejlíp.
I Čeněk dospěl do věku, kdy odložil své ušmudlané bodýčko na hřebík, vysvlékl pleny a coby mladý muž, který ví, co chce, navlékl slipy s obrázky zvířátek. Má totiž svůj názor. Svůj životní postoj. Svůj životní postoj s vlastním názorem re rozhodl prezentovat minimálně každých pět minut. Vše začíná ihned po probuzení, kdy je nabádán, ať okamžitě ještě spí, že venku je ještě tma. Čeněk odvětí, že venku tma není a že je ráno. Je to rebel, který plave proti proudu.
Mladej sám sebe pasoval do role módního guru, a co se týče oblečení, je značně vybíravý. Když mu přinesu oblečení, do kterého se má obléknout, tak mi řekne, že se mu to nelíbí a že chce jiný. Když se ho zeptám, jaký, tak řekne, že neví. To už většinou začínám být nevrlý, ale stále mám vše pod kontrolou. Přinesu mu tedy jiné oblečení, které pečlivě vyberu, načež mi ten malej sígr řekne znovu, že se mu to nelíbí.
To už se mi začne dělat takový ten zuřivý povlak na jazyku a tepat oční bulva. Spolknu tu hořkou slinu, vložím si raději dlaně do kapes, abych mladého muže s názorem nevzal a nepřetrhnul vejpůl a jdu vybrat jiné oblečení.
Jakmile Čeněk i toto slovně rozcupuje, ztrácím nervy. Vezmu toho malého módního znalce a narvu ho do prvního oblečení, co mi přijde pod ruku. Čeněk se vzteká, řve, kope a neustále provolává, že se mu to nelíbí. Navléknout tuto zuřící změť končetin do oblečení bych přirovnal k tomu, kdybyste si vzali libovolného dikobraza, lehce mu stříkli pepřák do obličeje, abyste ho řádně nasrali, narvali mu palec do zadku, abyste si ho zafixovali na místě a postupně mu navlékali korálky na bodliny.
Čeněk bohužel již ovládá svlékání a navlékání oblečení sám, takže si mnou pracně oblečené tričko a tepláky sundá. Vysvleče se do naha, pohrdavě se na mě podívá a jde do pokojíčku. Je to naturista a po většinu dne se po bytě pohybuje nahatý.
Ale to není jen s oblečením. Je to se vším. Čeněk má svůj názor. Tento jeho názor je špatný. Říkám mu to každý den, že jeho názor není dobrý a že jediný dobrý názor má táta (a máma, to když je Nataša v dosahu a mohla by náš rozhovor slyšet).
No a pak je tu uspávání. Tam se přiznávám, že to jsem zazdil já, neboť jsem mu jednou řekl, že jestli bude zlobit, tak ten bubák, co ho má v pokojíčku pod postelí, vyleze a naplácá mu. Od té doby nechce spát ve své posteli, protože je pod ní bubák. Nataša mě za mou humpoláckou a improvizovanou výchovu seřvala a připomněla mi, že jsem nepoučitelný. Jednou jsem totiž v dobrém rozmaru Čeňkovi řekl, že v malém výtahu je bubák a od té doby musíme jezdit jenom velkým výtahem. Do malého ho prostě nikdo nedostane. Řve, klepe se a kouše. Nejlepší bylo, když velký výtah opravovali. To jsme si to dávali hezky po schodech. Podle mě by mi měli zakázat vychovávat děti.
Takže mladej spí s Natašou v manželské posteli a já chodím spát do pokojíčku do postýlky. Přikreju se peřinou s krtečkovým povlečením, a zatímco mi nohy čouhají asi půl metru ven z postele, protože se do ní prostě nevejdu, přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Jednou jsem dokonce vyschízoval sám sebe a v noci si vsugeroval, že pod tou postýlkou fakt někdo je. To jsem šel spát za Natašou a Čeňkem s tím, že jsem oznámil, že se mi po nich stýskalo (to, že jsem se bál bubáka pod postelí, to se nesmí nikdy dozvědět).
Čeněk má jasný večerní režim. Najíst, osprchovat, vyčistit zuby, potom přečteme pohádku, může se podívat na dva Spejbly a Hurvínky na počítači a pak spát. Ve finále je těch Spejblů a Hurvínků tak dvacet, protože si je prostě vymůže. Já bych mu samozřejmě pohrozil opět nějakým bubákem, ale to by už chudák musel chodit na terapie.
Čeněk si sám Hurvínka pustit neumí. Párkrát to zkoušel a jediný čeho dosáhnul, bylo, že mi nejprve smazal celý jeden disk, a když se mu podařilo vniknout na internet, objednal si online koktejl na hubnutí. Tím pádem musím Hurvínka pouštět já a on si akorát řekne, který díl chce. Ze začátku třeba říká, že chce, jak leze po skalách nebo jak se koupe. To je v pohodě. Jenomže časem si začne vymýšlet úplně nové díly, které neexistují. Prostě se rozhodne, že chce Hurvínka, jak letí v letadle. Chvilku se to sice pokouším najít, ale záhy ho prokouknu a řeknu, že to neexistuje. On ale chce Hurvínka v letadle. Začíná natahovat. "Ale takovej díl není", pokusím se ho ještě jednou srovnat. No a začíná řev, že chce Hurvínka v letadle. Oznámím mu, že jestli bude řvát, tak dostane na prdel, načež mě kousne do ramene.
Tak takhle ne. Trpělivost se sígrem přetekla a já odnáším mladýho do pokojíčku k bubákovi. Ten je natolik histerickej, že má problémy s dýcháním. Mezi nářky lape po dechu a celý se klepe. Vypadá to, že jsem ho rozbil.
To pak přiběhne Nataša, mladík dostane čokoládu, pusinku na čelíčko a je odnesen Natašou do postele, kde mu je puštěn Hurvínek, jak leze po skalách a ona mu vysvětluje, že na skále hledá to letadlo. S pocitem, že to je výchova na hovno tohleto, ulehám do dětské postele, přikrývám se peřinou s krtečkem a zatímco mi holé nohy ční ven z postele, přemýšlím, kde jsem ve výchově udělal chybu a zatímco šálím myšlenky na bubáka pod postelí, pomalu usínám...
DOMINIK LANDSMAN
