Tak už je to tady. Už jsem v chomoutu. Klec spadla a tak podobně. Je zajímavé, že pokud máte malé dítě, není svatba takovou bombastickou událostí, jako když ho nemáte. Když jsme to všem oznamovali, tak jsme se dočkali pouze tichého přikývnutí, jako, že tuto informaci dotyčný akceptuje a nebo maximálně věty: "Však už bylo na čase". Vypadá to tak, že mít dítě je nejvíc, čeho může člověk dosáhnout a všechno po tom, už je jen druhořadé.

 

 

 

 

 

     Ale zpět k samotné svatbě. Zorganizovat takovou obyčejnou svatbu je práce na několik měsíců. Ono se to nezdá, ale je to spousta drobných úkolů a organizování, které se musí střetnout přesně v konkrétní den a konkrétní hodinu. Třeba, když si vyberete svatbu v barvě lila (každá svatba musí mít svou barvu, jinak to bude špatná svatba, a když jsem se ptal proč, tak mi bylo řečeno, že tomu nerozumím a ať jdu radši vázat mašličky na obálky), tak všechno musí být prostě lila. Jestliže se při obřadu nebo na následné hostině objeví cokoliv, co je třeba fialové, je konec svatby. Nevěsta začne hystericky mlátit pěstičkama do dortu a vypukne panika a rabování.

     Co se týče organizování, tak to jsme měli s Natašou rozdělené. Jelikož jsem byl prokouknut hned v úvodu a označen za neschopného, dostal jsem tři úkoly. Pouze tři. Za prvé zařídit kapelu. Za druhé nechat se ostříhat a za třetí, dorazit na svatbu. Nic víc se po mně nechtělo.

     Vzhledem k tomu, že jsem kapelu nesehnal a čtrnáct dní před obřadem jsem horko těžko naháněl alespoň nějakého dýdžeje, projevila Nataša zcela oprávněné obavy, abych nezazdil i zbylé dva úkoly, tedy abych šel k holiči a abych na svatbu dorazil. Z toho důvodu jela na obřad se mnou a pokusila se mě sama ostříhat dětskými nůžkami s figurkou lva na čepeli (jiné nůžky nemáme, jelikož Čeněk by je našel a zabodl si je do hlavy)

     Nebudu zbytečně popisovat týdny před svatbou, kdy se Nataša pod tíhou zařizování a organizování několikrát skoro složila a já jsem trávil dny zamčený na záchodě, kam za mnou nemohla, a s vervou se pustím do svatebního dne.

     Jelikož jsem po zásahu Nataši s dětskými nůžkami se lvem do mého účesu vypadal jako debil, musel jsem jít ráno v den svatby k holiči. Dostal jsem jasné instrukce: "Nahoře jenom trošku zkrátit a po stranách zastřihnout kolem uší. Žádný strojek a nic takového. Jestli přijdeš ostříhanej jak idiot, tak si mě nepřej"

     No a jelikož se kadeřnice rozvášnila se strojkem, který jsem odmítal, ale ona mě přesvědčila, že si toho Nataša nevšimne, přišel jsem domů ostříhanej jako idiot a Natašu jsem si opravdu nepřál.

     Ta ztropila scénu, byla nepříčetná a v koutku v puse se jí začala dělat takové zlověstná pěna. Měl jsem oprávněné obavy, že mě pokouše.

     Plán svatby byl takový, že obřad začne po obědě a mezi tím dorazíme na místo dříve, kde se budeme fotit, jelikož po obědě půjde jistě Čeněk spinkat (nešel), tak abychom měli rodinné fotografie.

     Taková obyčejná svatba přijde na pořádný balík a kupodivu nejvíc ze všeho stál můj nový oblek, který jsem si musel koupit a bez kterého by to prý nešlo. Píšu to proto, že o obleku bude ještě řeč a bylo potřeba nastínit jeho důležitost.

     Dopoledne jsme všichni tři vyrazili autem do penzionu, kde bude probíhat hostina, abychom se zde převlékli, ubytovali a popojeli pár kilometrů na místo obřadu.

 

 

 

 

 

 

     Nálada v autě byla svatební. Nataša nalíčená a načesaná vzadu cedila mezi zuby poznámky k mé nekompetentnosti, Čeněk ve fungl novém obleku s kravatou zuřivě řval, že kravatu nechce a snažil se jí z krku strhnout, čímž se dusil a pomalu modral, a já v účesu Daniela Landy křečovitě svíral volant a rekapituloval si svůj proslov před oltářem (tedy "ANO"), abych to nepodělal. Jestli takhle vypadá manželství, tak to se mám na co těšit.

     Na místě v penzionu se Nataša s Čeňkem šli převlíknout a já jsem ještě něco zařizoval s majitelem. Následně jsem si vzal z auta obal s oblekem, boty a pásek a šel nahoru za rodinou. Nálada v pokoji byla dost rozpačitá. Nataša byla v obličeji úplně rudá a vypadala, že Čeňka přetáhne šuplíkem. Mladej totiž odmítal už nejen kravatu, ale i košili. Řval jak tur, pobíhal po místnosti a mlátil hlavou do zdi. Nataša ho pronásledovala a hulákala na něho, že většího sígra aby člověk pohledal.

     A pak přišel můj čas. Má velká chvíle. Rozepnul jsem obal na oblek, zasněně se podíval dovnitř, pak slastně okouknul okna, zda se jimi bude dát proskočit a pak jsem se znovu podíval do obalu. Následně mě zamrazilo v zádech a pokusily se o mě mdloby. Nahodil jsem vyšinutý úsměv, spolknul ten knedlík, který se mi udělal v krku, a oznámil jsem Nataše, která zuřivě lepila Čeňkovi kravatu ke košili izolepou, aby ji nemohl sundat, že jsem si zapomněl doma kalhoty k obleku. Samozřejmě, že za to mohla ona, neboť na mě měla dohlížet. Bez dohledu jsem si balil sám a ty kalhoty prostě nechal na věšáku ve skříni.

     To co následovalo, to jsem v životě ještě neviděl. Nataša pobíhala po místnosti, lezla po stěnách, metala kozelce, kopala do zdi a hryzala do futer dveří. Za čtvrt hodiny máme focení a já mám kalhoty k obleku sedmdesát kiláků odsud.

     Inu, tak jsem se šel na svatební fotky fotit v riflích. A to jsem ještě děkoval bohu, že jsem si ráno nevzal červeno modré kostičkované kraťasy, o kterých jsem přemýšlel, jelikož mi přišlo, že bylo docela teplo. Kdybych to udělal, tak bych se neoženil. Když jsem viděl zuřivou Natašu, kterak vyřvává: "Tak jednoho debila jsem si vybrala a druhýho malýho sígra jsem si vytvořila. Nejsem já kráva?" a jak z ní jde hrůza (pěna z koutku pusy se jí rozšířila přes celý obličej, takže prostě místo hlavy měla bublající pěnu), napadla mě otázka, zda se opravdu chci ženit.

     Naštěstí nebyl čas na nějaké dechberoucí scény, jelikož nás tlačil čas. Já jsem zavolal našim, ať mi cestou na obřad vyzvednou kalhoty u nás doma a vrhnul jsem se na svatební focení v riflích.

     Focení proběhlo bez větších problémů. Protože byl fotograf velmi drahý, předstírali jsme všichni šťastnou rodinu a křečovitý úsměv Nataši a mé odrbané rifle dávaly tušit krásné fotografie.

      Po focení se již začali hrnout svatebčané. Přijel i starosta a já stále vyhlížel naše s mými kalhotami. Obřad měl začínat už za čtvrt hodiny, když tu jsem zahlédl přijíždějící auto. Konečně, naši dorazili. Právě v čas. Moje máma vyběhla z auta a vítězně nad hlavou mávala kalhotami od obleku a tvářila se, že celou svatbu zachránila.

 

 

 

 

 

      A to se mě opět zmocnil takový ten pocit, že bych měl nasednout do auta a v tichosti odjet někam daleko a už se nevrátit. Moje máma mi totiž vzala jiné kalhoty. S úsměvem mávala nad hlavou černými oblekovými kalhotami, zatímco já jsem se celý bledý potácel v modrém saku a šálil mdloby.

     Až to Nataša zjistí, tak mě zabije. A to není jen takové rčení. Ona mě opravdu zabije. Umlátí mě šutrem nebo svatební kytkou. Těžko říct. Je to otevřené.

     Ale to bych nebyl já, abych si neporadil. Jakmile jsem se vzpamatoval, opřel jsem se o auto a začal se dávit.

     Zatímco jsem hledal v kufru auta příruční provaz, že se půjdu někam oběsit, napadlo mě, že tady musí mít někdo modré oblekové kalhoty. Hbitě jsem vystartoval do davu a diskrétně okukoval pánské spodky, dokud jsem nenarazil na vítěze. Jakýsi vzdálený příbuzný z Natašini strany, jehož jméno jsem neznal ani já a ani nikdo jiný (podle prázdného pohledu a nepřítomného výrazu jej neznal ani on sám) a za balíček cigaret jsem s ním jeho kalhoty vyměnil. Jelikož moje černé kalhoty nechtěl, tak jsem h v saku a trenýrkách posadil do auta, aby ostatní svatebčany nepobuřoval s tím, že zde setrvá až do konce obřadu. Aby se nenudil, tak jsem mu v autě pustil klimatiziaci, neboť vypadal, že to mu ke štěstí stačí.

     Vzdálený příbuzný vážil asi tak dvacet kilo, takže s mým skoro metrákem výhradně svalové hmoty jsem se do kalhot nasoukal s velkými obtížemi a maximální bolestí. U oltáře jsem posléze mohl pouze nehybně stát, neboť každý můj sebemenší pohyb těsné kalhoty ztrestaly a křečovitě se usmívat. Nataša nic nepoznala. Já řekl "ANO", ona řekla "ANO" a bylo. Po obřadu jsem se musel nechat odnést do auta, jelikož jsem nebyl schopen pohybu, a na hostině jsem se zlil jako doga.

 

      Nakonec se svatba celkem povedla. Mám sice od té doby modrá stehna a jedno z mých varlat se zatím nevrátilo na své obvyklé stanoviště, ale hostina se povedla, všichni se opili, Čeňka měly na starost babičky, takže jsem o něm celého půl dne nevěděl, tím pádem to nelze nazvat neúspěchem.

 

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/