Pražská ZOO? Její návštěva je absolutní nutností kohokoli, kdo zavítá do Prahy. Tentokrát jsme se do Tróje přesunuli po vodě, parníkem. Cesta byla velice příjemná i přes to, že nám společnost dělali minimálně dvě školní výpravy dětí. Bylo velice zajímavé sledovat, jak se správní čeští žáčkové chovají, takže taky dobrý zážitek…

ZOO je pro mne plná příběhů, historie a vzpomínek. Když jsem byla malá, máme stačilo prý zaparkovat kočár u lachtanů a já jsem měla pro příští tři hodiny o zábavu postaráno. Když chtěla ale popojet kočárem trochu dál, spustil se řev, hodný příslušníka zcela jiného pavilónu...

Nikolka se ukázala velmi podobná své mamince, jen malá změna - místo u lachtanů, jsme trávili hodně času u výběhu fenka. A fenek, obludka jedna, se celou tu dobu před Nikolkou schovával a tak z něj neviděla ani chlup. Myslím, že to je celkem kvalitní důvod k další návštěvě zoologické zahrady.

Jediné, co mě trochu překvapilo, že nebyla nikde k maní mapa. Teda mapa byla, ale museli jsme si ji koupit. V USA se dávají různé prospekty, mapy, knížečky a podobně informativní letáky rovnou k zakoupeným lístkům. Takže mne trošku mrzelo, že všichni se snaží vymyslet,  jak a kde ještě navíc, něco vydělat. Za letáky, mapky, za brožurku o hře v divadle, za povolení focení v muzeu - tohle byla pro mne novinka a překvapení.

Ale jinak – je fakt neuvěřitelné, jak spousta akcí a nejrůznějších aktivit se tu všude koná! Stále  a na nejrůznější téma. Servery jako Kudy z nudy či jim podobné nabízí nejrůznější výstavy, koncerty, sportovní i kulturní akce, také doporučení pro celé rodiny, akce pro děti, pro zamilované … prostě neuvěřitelný výběr pro každého, kdo má chuť a zájem.

Další milé překvapení byla Pražská integrovaná doprava, neboť jsme zakoupili tři měsíční permanentky a ejhle, ony neplatí jenom v Praze, ale i na mnohé lokality kolem! A tak jsme se shodou okolností dostali do Mělníka. A tam se pořádala neuvěřitelná akci pro děti - Šutr City 2015. Divoký západ na Mělníku... My na opravdovém divokém západě žijeme, jsme kousek od Skalistých hor a pravých indiánských rezervací, a tak je zcela jasné, že na mělnický divoký západ jsme se prostě museli jet podívat.

Akce byla neuvěřitelně profesionálně organizovaná, na hlavním pódiu probíhala neustále pásma představení od místních kroužků, ať už ukázky různých tanců, bojových sportů, zpívání, až po kouzelníky a klauny... apořád! Po straně byly dobře zásobené stánky s jídlem. Každé dítě dostalo kartičku na plnění určitých úkolů na několika stanovištích, (střílení z luku, vyrobení indiánské čelenky, chození na chůdách apod.),  čímž si tak "vydělali" šutr dolary. Těmi pak bylo možné zaplatit si jízdu na elektrickém býku, cestu vláčkem, nebo je jen tak utratit v místním "saloonu".

Jsem strašně ráda, že podobné akce se tu tak rozmohly a že jsem mohla děti vzít na pravý český divoký západ, kde poznali neuvěřitelně milé lidi a kde měli tak báječnou zábavu. Jsem ráda, že se Češi už umějí bavit.

Snažím se také dětem ukázat hloubku české historie. Ukázat jim konkrétní věci, o kterých se – pevně doufám - jednou budou učit. A tím pádem věřím, že až ta chvíle přijde, moje děti si řeknou - jeee, to je úžasný, tam jsem byl/a to jsem viděl/a na vlastní oči!

A právě jedním z takových míst v české historii byla naše návštěva chrámu svatých Cyrila a Metoděje a Národní památník Heydrichiády. Vždy mne mile potěší, když pak konstatuji, že na takovémto historickém místě pracuje zasvěcený člověk, který se o věc zajímá a není tam jen k tomu, aby si odseděl svých 8 hodin. Kostel byl unikátní a krypta strašidelná. Fotky živých vojáků, vedle fotek jejich mrtvých těl… Památník měl opravdu unikátní popisky, vysvětlení i fotodokumentaci a to v několika jazycích.

Ještě bych měla napsat, že je zvláštní, jak se na první pohled pozná turista. Ne, není to tím, že má foťák, mapy a prospekty. Turista se pozná i když třeba jede po schodech v metru. Turista je totiž barevnej. Všimla jsem si, že teď už je to sice lepší a víc se rozmohlo barevné oblečení i u Čechů, ale zářivé barvy se pořád ještě nechytly. Nejsem zastánce oblíkání stylu papoušek, ale taková  ta veselost a uvolnění ve stylu oblékání tu ještě není. Je rozhodně vidět krok dopředu, ke změně. Když jsem před šestnácti léty odjížděla, tak při pohledu na valící se dav v metru byla to jen změť černé, hnědé, tmavé modré či zelené. Ted už je to o hodně lepší.

Nevím, asi je to taky tím, že Češi jsou víc usedlí a konzervativnější. Nebo i tím, že do práce si neonové žluté tričko vezme nejspíš jen blázen. No, ale to jen tak na okraj :-)

LENKA & spol.

(psáno ještě v srpnu, nyní už jsou doma)