Cílem každého rodiče je vychovat ze svého dítěte slušného, poctivého a pracovitého člověka. Člověka, který bude mít dostatečný morální kredit, který bude ctít autority a který bude poslouchat, když mu někdo řekne, že hlína z květináče se nežere. I já jsem kdysi míval takové cíle. Býval jsem mladý, nadějný a perspektivní rodič plný ideálů, vizí, plánů a hlavně nadšení.
Vše jsem měl naplánované a byl jsem přesvědčen, že uspěju. Neuspěl jsem. Kdesi během dlouhé poutě jsem sešel z cesty a už se mi na ní nedaří vrátit. Nebudu chodit kolem horké kaše, Čeněk je nevychovaný sígr. Respektive on asi nebude úplně zlý. On je spíš zákeřný, úskočný, nepřející a vlastně i zlý. Navíc teď (poslední skoro dva a půl roku) prochází obdobím vzdoru, kdy má svýho fotra na háku a cokoliv mu řeknu, tak to buď neguje a nebo udělá naprostý opak.
Jeho životním smyslem se stalo skákání a nic jiného ho nezajímá. Ve volných chvílích (například když spím), vyleze na postel a skáče a skáče. Občas se pokusí o salto, většinou však mi přikáže, abych si lehnul a posléze na mě provádí wrestling. A jelikož nectí pravidla wrestlingu, tak když mi skočí na břicho a nebo do rozkroku a já v bolestech třikrát bouchnu dlaní do postele, jakože se vzdávám, samolibě vstane, zamává publiku a skočí na mě znovu.
Pokud se mu něco nelíbí, tak řve a nebo do mě kope. No a protože se mu nelíbí nikdy nic, řve a kope do mě celý den. Když ho seřvu, kopne si víc. Když ho seřežu, je uražený a kope do zdi. Po zlém to nejde, tak to často zkouším po dobrém. Podlézání, kdy ho chválím, motivace lichotkami a nabízení laskomin, nepůsobí. Respektive laskominy sní a pak znovu skáče nebo kope.
Jediné, co funguje, je říct mu, že když je takový zlobivý zmetek, tak máma nepřijde z práce. To pak začne fňukat, jde k vchodovým dveřím, které otevře, kouká se do tmy na chodbu a smutně říká: "mama pijde". Pak mám konečně pocit, že mám navrch, takže mu začnu opakovat, že máma nepřijde, že zlobil. Karta se obrací a nyní jsem já ten, kdo toho druhého psychicky týrá. Akorát mám pocit, že já zde nejsem od toho, abych své dítě psychicky týral. To už je ale práce pro dětského psychologa, který jistě bude muset po mé výchově zasáhnout.
Vypozoroval jsem, že na jeho záchvaty vzteku pomáhá, když je posraný. Nevím, jestli je to studem, nepříjemným pocitem a nebo skutečností, kdy ví, že kakat se má na nočník a že udělal chybu. Jisté je, že se zklidní, je více přemýšlivý a má spoustu otázek.
Nabízí se řešení nechat ho celý den posraného a hustit do něho, že máma už nikdy nepřijde. To by sice byl pravděpodobně hodný, ale jistě by ho to poznamenalo, takže se k tomu uchyluju v krajních případech.
Postupem času má výchova řádně otupěla a své cíle jsem systematicky přehodnocoval.
Pojďme se podívat, jak šly mé cíle chronologicky:
Narození - 3 měsíce:
Primární cíl byl jasný. Najít si práci, abych s tím malým uřvaným nespícím půlmetrovým tyranem nemusel být 24 hodin denně. Zástupný cíl a celková rodičovská strategie byla vychovat syna k maximální spokojenosti, věnovat se mu, co to půjde, učit ho základním dovednostem a předávat mu životní moudra.
3 měsíce - 6 měsíců:
Můj původní primární cíl najít si práci padnul, jelikož jsem si žádnou nenašel a Nataša se bude vracet do práce. Sice jsem ještě občas objel pár pohovorů, ale tam jsem neuspěl. Ono dělat pohovor po dvou hodinách spánku, kdy máte na saku skvrny od dětských zvratek, zarudlé oči a když se vás zeptají, čím byste byl pro firmu přínosem, tak máte zrovna desetiminutový mikrospánek a upadnete ze židle, to nebude ta správná cesta k získání práce.
Tím pádem jsem se přeorientoval na další cíl, tedy maximálně se věnovat dítěti, rozvíjet ho a vychovat z něho báječného člověka.
6 - 9 měsíců:
Nataša začala chodit do práce a můj hlavní cíl byl, naučit se vše kolem domácnosti, přitom zvládat výchovu dítěte a zachovat si veselou mysl a písni na rtech.
9-12 měsíců:
Píseň ze rtů mi dávno zmizela a veselou mysl mám akorát když spím a nebo se o mě pokouším mrtvice. Jinak jsem to s klukem ještě nevzdal. Pokouším se ho učit novým věcem. Například už umí chodit, takže musím chodit neustále za ním a dávat pozor, aby nespadl. V podstatě celý den jenom chodím a jistím v předklonu mladýho. Záda v hajzlu, nohy bolí, dítě nezničitelně pořád chodí a mým cílem je, aby přišla už Nataša z práce.
12-15 měsíců:
Čeněk už normálně chodí bez jištění. Bere si, co mu přijde pod ruku a buď to žere a nebo to rozbije (a pak sežere). Pokusy naučit ho, jak dělá ovečka, skončily naprostým fiaskem a výchovnou blamáži, kdy potom, co mi popadesáté oznámil, že ovečká dělá "bůů", mi prostě ruply nervy a seřezal jsem ho. Mé cíle jsou jasné. Zajistit mladýmu přežití, každodenní program a naučit ho na nočník.
15-18 měsíců:
Jeden z cílů, zajistit mladýmu každodenní program, škrtám, protože je to nevděčník, co si každodenní program nezaslouží. Navíc už nemám co vymýšlet. Všude jsme byly, všude to bylo hrozný, protože neposlouchal, dělal ostudu a šířil kolem sebe špatnou náladu. Doma bude. Zavřený v pokojíčku. Ať se tam zabaví. Ven už chodit nebudem.
18-21 měsíců:
Urychleně vracím na seznam cílů vymýšlení každodenní programu pro mladýho, protože jinak bych ho musel vzít a přetrhnout vejpůl. Není nic horšího, než dítě, který se nudí, zavřený celý den doma. Mým hlavním cílem je přežít ve zdravý každý nový den. Dítě jsem už přestal rozvíjet, protože mi to za to nestojí. Asi se dohodnu s Natašou, že tohle dítě vrátíme a vybereme si místo něho jiný. A nebo si místo něho vybereme plasmovou televizi.
21-24 měsíců:
Mým jediným životním cílem je, aby Čeněk šel za rok do školky. Nic jiného mě nezajímá. Všechno směřuju k tomuto světlému bodu, který mě za rok čeká. Už jenom stačí odpočítávat.
24-27 měsíců:
Čeňka do školky nevzali. Může to prý zkusit napřesrok. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem vzteky ukousl roh od stolu a rozmáčkl jablko v dlani (od té doby se mi to už nikdy nepovedlo). Celé to je komplot a osobní tragédie. Můj jediný cíl mi vzali a jiný nemám. Asi začnu sbírat známky.
27 měsíců:
Čeněk mi sežral mou sbírku známek. Rodičovské cíle nemám. Dítě vychovat nejde a nebo to neumím, tak si počkám, co bude. Nemám žádná velká očekávání. Něco ale přijde, cítím to ve vzduchu. Jelikož jsem klikař, tak při pravidelném koitu (který máme jednou za dva měsíce), zbouchnu Natašu a budou to minimálně trojčata. Tři malí Čenkové a jeden větší, mazák Čeněk, který je naučí, jak to ve světě chodí, jak udělat, aby nepotřebovali spát a jak zničit fotra.
DOMINIK LANDSMAN
