Nataša si umí dobře vybrat, jelikož já jsem partie jak hrom. Naše rodina vlastní řadu nemovitostí (slovy dvě), máme rozsáhlé pozemky na venkově (asi padesát metrů čtverečních zahrada na chalupě) no a taktéž letní sídlo s bazénem (chalupa). Vzhledem k tomu, že se do našich životů pomalu ale jistě vkrádá léto, bylo jen otázkou času, než Nataša povolá služebnictvo, tedy mě, a kočárem si zajedeme s celou rodinou do našeho monumentálního letního sídla na venkově.
Vzhledem k tomu, že se do našich životů pomalu ale jistě vkrádá léto, bylo jen otázkou času, než Nataša povolá služebnictvo, tedy mě, a kočárem si zajedeme s celo rodinou do našeho monumentálního letního sídla na venkově.
Čeněk již atmosféru chalupy okusil vloni. Z jeho strany to bylo jen takové oťukávání, kdy strčil sekačku na trávu do bazénu a následně se za mohutného nadšeného tleskání poroučel do bazénu i on. Jakmile byl sloven síťkou přivázanou motouzem k bidlu, dostal rýmu a jelo se domů.
Tentokrát jsme však byli na vše připraveni a léky na nachlazení měli s sebou. Nataša si vzala v práci na půl dne volno a my vyrazili z vesela a písní na rtech do jedné malé osady ve Východních Čechách na prodloužený víkend. Čeněk byl na osadu připraven. Otázkou je, zda byla osada připravena na Čeňka.
Můj otec má ve svém životě pouze dvě radosti. Hokej a trávník na chalupě. Každý druhý den ho tam jezdí sekat, pinzetou vytrhává plevel, a pokud někdo šlápne na trávu, začne mu cukat levé oko. Máme sice poměrně velkou zahradu, ale na té není nic než tráva. Tráva, na kterou se nesmí šlapat. Pakliže se chce někdo projít po zahradě, musí se zapsat do pořadníku a doufat, protože třikrát za rok můj otec pořádá na zahradě den otevřených dveří pro několik málo vyvolených, kde se smí po předem vyznačené trase na krátko projít po zahradě.
Jakmile jsme dorazili na chalupu, Čeněk s vřískotem vběhl doprostřed zahrady, kde objevil hrábě a těmito začal rozrývat trávník. Tento pohled by můj otec jistě neustál, ale my s Natašou tak nějak věříme, že tráva opět doroste a zařekli jsme si, že si nenecháme kazit víkend trávníkem. Na kažení víkendu máme totiž Čeňka.
Na chalupě je kůlna s nářadím a protože Čeněk zbožňuje předměty, se kterými se může zmrzačit, prozřetelně jsem mu na chalupu koupil sadu dětského nářadí v čele s dětskou vrtačkou na baterky. Byl to moudrý tah, neboť Čeněk díky tomu o flexu, motorovou pilu ledabyle opřenou o zeď nebo kyblík plný hřebíků neprojevoval zájem.
Jakmile usoudil, že trávník je dostatečně rozrytý (můj otec v ten moment určitě kdesi začal škytat a nebo ho rovnou skolila mrtvice), vzal si svou dětskou vrtačku a rozverně vrtal do stolu na verandě. Ze začátku to byla pohoda. Čeněk si v poklidu vrtal, Nataša se opalovala a já jsem seděl na židličce ve stínu a motala se mi hlava.
Za nějakou dobu jsem si začal čím dál tím víc uvědomovat, jak mě ta jeho malá vrtačka vytáčí. Sice to byl dětský křáp, ale dělalo to hluk snad ještě větší než opravdová vrtačka. Byl to takový zvuk mezi zubařskou vrtačkou a sbíječkou.
Den se přehoupnul do druhé půlky a dětská vrtačka rezonovala celým mým tělem. Snažil jsem se Čeňka vylákat do bazénu, ale ten byl podle něho "ee", takže radši bude dál ve stínu vrtat do stolu.
Asi po třech hodinách jsem to už nevydržel a z tý stupidní vrtačky vyndal baterky. Jaké bylo mé překvapení, když vrtačka dál vrtala. Patrně jí poháněla má nenávist. Nakonec jsem Čeňka popadnul a hodil i s vrtačkou do bazénu k Nataše.
Čeněk začal mohutně řvát a od té doby jsme ho do bazénu již nedostali. Jednoho by napadlo, že to bylo díky mé nepřístojné výchově, kdy si Čeněk prudkých hozením vypěstoval k bazénu odpor, ale já jsem toho názoru, že na vině jsem jak já, tak i Nataša. Hodit to na mě, to by bylo totiž hrozně jednoduchý.
No a protože bylo vedro k padnutí, bylo potřebo toho malého domácího kutila s vrtačkou (ano, vrtačka pořád vrtala, ačkoliv jsem z ní vyndal baterky a byla několik minut pod vodou) průběžně ochlazovat. Nafouknul jsem tedy malý bazén, položil na trávník a napustil ho vařící vodou. Proč vařící? Na chalupě máme totiž dva kohoutky. Z jednoho teče vařící voda přímo z bojleru a ze druhého ledová voda patrně odkudsi z ledovce. Nic mezi tím. Usoudil jsem, že bude rychlejší čekat, než voda vychladne, než až se ohřeje.
Čeněk měl zakázáno chodit do vařícího bazénku, tak do něj alespoň hodil Nataše mobil. Ta ho seřezala a zabavila vrtačku, takže mladý domácí kutil seděl dvě hodiny uprostřed zahrady a řval. Alespoň nebylo potřeba ho hlídat a my jsme si s Natašou mohli ugrilovat večeři.
Večery a noci na venkově jsou naprosto kouzelné. Ten čistý vzduch. Ten klid. Ta pohoda, kdy člověk odpočívá na verandě u praskajícího ohně ve venkovním krbu. Seděli jsme Natašou zaklesnuti jeden do druhého, vychutnávali dechberoucí pohled na hvězdné nebe. K naprosté spokojenosti chyběl už jen ten poslední krůček. Noci na vesnici mívají oproti městu jednu jasnou výhodu. Je zde ticho. To by ale nesměl pomatený malý domácí kutil hysterický pobíhat po zahradě a vrtat vrtačkou, kterou mu Nataša vrátila, protože hezky spapal večeři. Malý kutil odmítal spát, takže nám zpříjemňoval večer.
Takže jsme sice zaklesnuti do sebe s Natašou seděli na verandě u praskajícího ohně a sledovali hvězdy, ale neslyšeli jsme vlastního slova, protože mladý pán kdesi tam před námi ve tmě burácel s vrtačkou. Takový rámus zde o půl dvanácté v osadě ještě nezažili. Od té noci sousedovic krávy dávají kyselé mléko.
Čeněk spal s námi v posteli a kolem páté ranní mě vzbudil, když mi vrtačkou začal vrtat do ucha. To jsem byl úplně nepříčetný. Zlostně jsem ten plastový ksindl rozlomil a byl pokoj. Dokonce i Čeněk uznal, že to už asi přehnal a ani ze ztráty svého nářadí neřval.
Dopoledne to byla taková rodinná idylka. S Natašou jsme se koupali ve velkém bazénu a Čeněk si hrál v malém bazénku. To bylo poprvé, kdy jsem si na mateřské dovolené připadal jako na dovolené. Sice to bylo jenom na pár hodin a byl to víkend, ale já jsem si to zasloužil.
Idylka skončila s obědem, kdy Čeněk popadl hadici napojenou na kohoutek s ledovou vodou a začal stříkat vodu do bazénu a rošťácky i na kolemjdoucí. Ono je otázkou, zda jsem se v pozici ležmo na lehátku dospávaje krátkou noc, dal považovat za kolemjdoucího, ale Čeněk se neptal a bral to z gruntu. Tady člověk o dobráka nezavadí.
S Natašou jsme vyklidili akční rádius dostřiku hadice a vypadalo to, že se idylka opět vrátí. Nevrátila. Čeněk půl dne napouštěl bazén ledovou vodou, takže teploměr v bazénu ukazoval osm stupňů a v tom se opravdu tak nějak nedalo koupat. Je škoda, že jsme si to s Natašou neuvědomili a Čeňka nechali stříkat do vody. Nechali jsme se zlákat takovým tím pozlátkem, kdy dítě je hodné, nic neničí a jenom stříká hadicí. Vařící voda z bojleru netekla, takže jsme kapitolu koupání na chalupě uzavřeli.
Absenci velkého bazénu jsem se pokusil zdatně suplovat tím, že jsem si lehnul k Čeňkovi do malého bazénku, odkud mě ale mladej vyrazil s tím, že to je jeho a posílal mě do velkého. Ve velkém bazénu zrovna proplouvaly ledové kry a přísahal bych, že jsem tam zahlédl proplavat ledního medvěda, takže ten ke koupeli nelákal.
Další den jsme ráno zabalili, umyli nádobí ledovou vodou (bojler pořád nefungoval) a byli připraveni opustit letní sídlo. Když jsem vypouštěl malý bazének, nezůstala bez povšimnutí skutečnost, že pod bazénem byl od něho v trávě vyžraný kruh. Inu bylo jasné, že otec má po trávníku, neboť toto se samo nespraví.
Před samotným odjezdem jsem do návštěvní knihy (na chalupě zavedl můj otec návštěvní knihu, ačkoliv sem jezdí pouze naši, my a bratr, kam mají návštěvníci psát, jak se jim tu líbilo a návrhy na zlepšení) napsal: "Bylo tu hezky. Čeněk byl hodný. Bojler nefunguje, v bazénu je zima a tráva je rozbitá.
Škoda, že už jsme tady kvůli zničené trávě asi naposledy, protože to bylo celkem příjemné a jistě bysme zde s Čeňkem v budoucnu rádi pobyli. Cestou domů jsme se ještě stavili v obchodě pro novou dětskou vrtačku a v noci za razantního vrtání malého kutila s láskou vzpomínali na tu poklidnou chalupářskou atmosféru.
DOMINIK LANDSMAN
