Každý z nás to asi zná, ten studený pot, který vás obleje, když stojíte před zamčenými dveřmi svého bytu, nebo auta a klíče nikde. Už jste prohledali všechny kapsy, dvakrát obrátili tašku vzhůru nohama a nic. Co teď? Já si myslím, že jsem na klíče opatrná, navíc mám duplikáty u dcery, dříve u mámy a když nebyla žádná nikde v dosahu, tak v nějakém úkrytu.
Přesto byly zabouchnuté klíče v zámku zevnitř hned dvakrát (dcera), zlomený klíč v zámku (opět dcera) a i jenom zaklapnuté dveře průvanem, když jsem se zakecala se sousedkou na chodbě. Docela průser u bezpečnostních dveří, které jen tak neotevřete šroubovákem a když to bylo navíc v neděli… Dost drahá sranda. To, že mi zazdili klíče od bytu v mé schovávačce (v nepoužívaném větráku ve vedlejší Pergamentce), to jsem naštěstí zjistila včas.
O tom, jak jsem jako šestnáctiletá miss plavky šla z přehrady v Hostivaři až na Vinohrady, o tom už jsem jednou psala. Tak jen stručně, přišla jsem ze školy, flákla tašku, vzala kabelčičku, do ní ručníček, velký jak kapesník, plavky, Nubian a jela na přehradu, protože byl už téměř konec školního roku a venku přes třicet stupňů.
Tam jsem strávila celé odpoledne, na sobě samozřejmě pouze plavky. Šatičky a prádélko jsem si inteligentně schovala do té kabelčičky. K večeru kabelčička nikde, zůstaly mi jenom sandály, plavky a ručníček. V trapu byly i klíče a když jsem se konečně doplížila domů, za udivených pohledů lidí v tramvaji a posléze kolemjdoucích, tak doma ani noha. Skvělý zážitek.
Také jsem přišla o klíče při přepadení přitroublým násilníkem. Vracela jsem se domů, k večeru - ale už byla tma, protože to bylo v zimě - dlouhou neobydlenou a špatně osvětlenou ulicí od Vltavy; dneska byste po ní došli k holešovickému metru. Na konci bylo z jedné strany železniční depo a naproti Hasiči. Že za mnou někdo jde, jsem slyšela, ale když jsem byla skoro na konci, tak slyším, jak se ten dotyčný rozběhl a já tedy uhnula. Asi po mně chtěl skočit a strhnout mne na zem, co mělo pak následovat, to netuším, ale jak jsem uhnula, tak mne přeletěl a vzal to tlamou o chodník.
Šupa to byla náramná, zvedl se až po chvíli a nadávajíc mně do krav, odpajdal směrem k tramvaji. Průser byl, že mi strhl kabelku, klipsna se otevřela a obsah skončil na zemi. Vidět tam nebylo a tak jsem vždycky čekala, až pojede kolem nějaké auto a reflektory nasvítí chodník a silnici, abych posbírala svůj majeteček. Jenže klíče, ty ne a ne najít.
Pak jsem si ale všimla, že výjezdové dveře u Hasičárny nedosahují až k zemi a samozřejmě -klíče zapadly tam a já na ně nedosáhla, i když jsem se plazila po chodníku. Tak jsem na ty hasiče musela zazvonit a ti měli Vánoce, když jsem vysvětlovala, jak se tam ty klíče ocitly...
Ale nejpříšernější zážitek s klíči mám z konce března v roce osmdesát. Tehdy jsem málem dostala infarkt, nejspíš proto, že se do toho zamotala i starost o dítě. Protože sama jsem se narodila s luxací a musela jsem nosit železná kaťata, která mi ušili v Jedličkárně, hnali mne s dcerkou na ortopedii, ještě když jí nebyly ani dva měsíce. Ortopedie na Bulovce je od nás vzdálená tři stanice autobusem, tak jsem strčila dceru do fusaku a pak do kočárku, na sebe si vzala cibelínový lahvově zelený chlupatý zimník, na hlavu čepici ze stříbrné lišky, k tomu stejný límec a po kolena černé krešlakové kozačky na desticenťákových podpatcích. To oblečení v tom hraje významnou roli, protože mne málem zničilo.
Měly jsem tam být v deset, do autobusu jsem s kočárkem lézt nechtěla, tak jsem šla do toho krpálu pěšky už v devět, to byla ještě docela zima. Do čekárny se s kočárkem nesmělo, zůstal proto v chodbě a já klíče schovala do kapsičky, která byla na zip vepředu na fusaku.
Dcera se v čekárně hrozně líbila asi osmileté cikánské holčičce, hned mi sdělila, že se jmenuje Jolanka, že je tam s mámou a bráškou Albínem. Přišly jsme na řadu, fusak zůstal v čekárně a Jolanka mi ho hlídala. Mé holce předepsali kšíry a mohly jsme jít domů. To už se ručička hodin blížila k půl dvanácté, venku vysvitlo sluníčko, já shodila lišky a rozepla kabát.
Přišly jsme domů, já přikurtovala kočár, vyběhla s dcerou zpocená páté patro, sáhla do fusaku, a klíče nikde. Seběhla jsem tedy - pořád s dcerou v náručí - pět pater dolů, prohledala kočár, klíče pořád v nedohlednu. Znovu vyběhla (už splavená a vynervovaná) páté patro, zazvonila na sousedku, jestli bych u ní mohla dceru nakojit, aby holka příští dvě hoďky hlady nezemřela.
Holka uchlácholena, tak jsem s ní zase seběhla dolů, naložila ji do kočárku, kočárek vystrkala do kopce na Vychovatelnu a šla se zeptat do ordinace ortopedie, jestli tam nenašli moje klíče. Už tam byla jenom uklízečka a nic nenašla. Tak je to jasný, klíče ukradla Jolana, protože byly v pouzdru, které vypadalo jako peněženka.
Ve dvě je další krmení, tak znovu do Holešovic, do pátého patra k sousedce, zavolat od ní mámě na Vinohrady, aby byla doma. Seběhnout páté patro a s kočárkem přes žižkovský kopec si dojít pro náhradní klíče, tam nakrmit holku a znovu pěšky do Holešovic. Tentokrát už ne na kozačkách s vysokými podpatky, ségra mi půjčila boty, které ani zdaleka nebyly tak úžasné, ale dalo se v nich chodit. Domů jsem dorazila o nějaké to kilo lehčí…
A jak to bylo s klíčema? Tak to je na tom to nejlepší. Celou tu dobu byly v tom fusaku a já na to přišla teprve tehdy, když jsem ho vyprala a dávala sušit. Ta kapsa vypadala naprosto nepropustně - jenomže nahoře nad zipem byla díra a jak se s tím fusakem neustále manipulovalo, tak pouzdro s klíči propadlo horem někam dovnitř.
Jolance jsem se mockrát v duchu omluvila.
