jednou v parku dostal syn svůj záchvat, že nechtěl jít jednou cestou ale druhou na dětské hřiště. Sedla jsem na lavečku a ignorovala ho. Šli jedni rodiče s kočárkem a ptali se ho, litovali ho. Samozřejmě ještě horší řev. Už vytáčeli městskou, tak jsem vstala, že je teda můj. Jen já věděla, že když si ho nebudu všímat, tak bude za 5 min klid. Opravdu hnusný řev :-) vyrostl a už takové záchvaty nemá, už máme puberťácké ksichty. Tož vydržať :-)

Kdyby to bylo jenom výchovou, tak by všichni sourozenci museli být na jedno brdo. Jenže nejsou. Dokonce ani identická dvojčata. Na základku jsem s dvojčaty holkama chodila do třídy a bydlely naproti v baráku. Jedna plačka, ze druhé rodiče a kantoři šíleli. Jeden bizarnější nápad u ní stíhal druhý. Dokonce se jí podařilo narodit se o rok později, než jejímu staršímu ubrečenému dvojčeti. Starší se narodila na Silvestra v 47.roce a ta mladší až na Nový rok v 48. Fakt to tak měly i v občance i když rozdíl v datu narození bylo jenom několik minut.

Moji mladší synové jsou dvojčata. Jsou povahově každý jiný. Jeden má sklenici z poloviny plnou a ten druhý z poloviny prázdnou.
Jednou jsme se tu o tom bavili, že ten "pesimista" se narodil jako první, razil bráchovi cestu a na svět přišel "koncem pánevním". Životní náhled má pořád "prdelí napřed", což ovšem nijak nevadí normálnímu prožívání života. Jen to má o trochu složitější.
Třeba ty dvě dívky-dvojčata měly podobný start.
Se mnou do třídy chodili kluci-dvojčata. Taky jeden narozený na Silvestra a druhý na Nový rok. Nejen, že byli zřejmě doktoři přiopilí a napsali jim takhle "hezky" datum narození, ještě i rodiče byli zřejmě pod parou, protože kluci se jmenovali Hugo a Kvido.

Jsem normální děda.S manželkou hlídáme vnoučka,končí první třídu a od malinka je to fakt třída.Chytrý,šikovný,la normální kluk.Řekl bych, že nezlobí,jen,když byl menší,na dovolené ne a ne usnou.Musel čůrat,kakat,měl hlad na i žízeň.Nakonec vždy usnul a byl čiloučký.Neznáme,že by byl uřvaný,ale když nebylo po jeho měl hubu jak balon.Nakonec splasknul.mezi třetím a čtvrtým rokem s náruživostí jemu vlastní se dloubal v nose.Nic nepomáhalo.Plácání přes pacinky,napomínání,ani pepř.Dnes je mu sedm a je z něho mladý muž.U babičky a dědy je ok,ale mámu a tátou tak říkajíc ignoruje,hodí-li se mu to krámu.TakAdélko,klídek,ze všeho vyroste na budeš pyšná ,že fajn.

že u nás se hnusné věci dítě učí ode mne.
- Taky nechodím spát, když bych měla (a kolikrát i chtěla!)
- Při špatné konstelaci (únava, stres, prudící dítě) taky řvu jak protržená. Brzdím teda rychleji, ale to je díky letitému tréninku. Směrem ode mne na dítě to zabírá (neb to není denně), je otázka času, kdy si dítě uvědomí, že opačným směrem to efekt nemá.
- V nose se nešťourám, ale mám tendenci šťourat tam dítěti, neb smrkat sice umí, ale nechce. Možná se mi takto snaží usnadnit práci nebo předejít pokřikování "Vysmrkej se, šup!"
- Přiznávám, že dítě, ochotné mluvit nějakých 12 - 14 hodin denně v kuse (zbytek spí), taky občas nevnímám.

Zdárně směřuji po stopách své matky, která v mé pubertě volala "Já ji snad ani nemůžu mlátit! Vona je úplně stejná jak já!"

Doufám, že většina snahy odvrátit dítě od těch opravdu hrozných věcí zabírá, akorát dýl trvá. Má oblíbená mantra kolem třetího roku byla, že do 18 to snad přejde... a když ne, tak už to bude její věc.

"Já ji snad ani nemůžu mlátit! Vona je úplně stejná jak já!"

:-)

přesně - "to víš, mami, geny nezapřeš, jsem celá ty (táta)"

Seděl jsem vpravo u okénka a díval se dolů. Mezi řídkými mráčky byly vidět dráhy lodí plující kanálem i samotné lodě jako malé čárky. Vzápětí jsme se ocitli kdesi „v prádelně“ odkud nebylo vůbec nic vidět. Když jsme vyletěli z mraků, objevila se pod námi krajina, jako namalovaná. Vždy mne šokují ty pravidelné obrazce polí, luk a lesů, hrajících různými barvami, mezi kterými se protahují silnice, které pak spojují jednotlivé vesničky a města.

Čím jsme byli výše, tím byly ty obrazce pravidelnější. Bylo to nakreslené jako podle pravítka. Myšlenka stíhala myšlenku, ale žádná se v hlavě neusadila na dlouho. Jedna se přece jen usadila. Napadlo mne, proč ČSA opustily tuto lukrativní destinaci a přenechali ji Britům. Pokud jsem si vzpomněl, novináři mluvili o drahých službách na Heathrow, ale kdo ví, kde je skutečná pravda...

Novinářům už nevěřím ani slovo a našim managerům ani pozdrav. Z přemýšlení mne vytrhla letuška s dotazem co budu pít a podávala mi zabalený sendvič. Na jídlo jsem neměl vůbec chuť, požádal jsem jen o kávu a věnoval se opět tomu nádhernému pohledu z okénka na všechno to „pidi“ pode mnou. Poklidnou atmosféru v letadle však pokazil dětský pláč.

Kdo to zažil, ví o čem mluvím. Půlhodina či hodina brekotu v uzavřeném prostoru, to je panečku pěkný nápor na nervy... Lokalizace tohoto dětského narušitele klidu byla snadná. Řev se linul ze sedačky za mnou.

Rodiče dítko sice uklidňovali, táta se ho snažil dokonce houpat na koleni, ale tak vehementně, že kluk začal brečet snad ještě víc. I letuška se přišla zeptat, zda něco nepotřebují, ale řev neustával. Myslel jsem třeba na zalehlé uši toho dítěte. Asi to nesnáší. Pak jsem ale zkusil něco, co kdysi dávno zaujalo mé holky i vnučky. Blbinky. V kapse jsem našel složený bílý kapesník, který mi tam žena dala asi pro strýčka příhodu, protože já používám výhradně papírové. Na rohu kapesníku jsem udělal uzel, nasadil si ten růžek s uzlem na ukazováček a ejhle, ono to drželo... Ještě by to chtělo nakreslit oči, nos a pusu...a je to.

Povídám vedle sedící slečně jestli nemá propisku, což byla blbost, protože se jedná o ostrý předmět a ukázal jsem jí prst s uzlem. Usmála se, odpoutala se od knížky, zahrabala v kabelce a vyndala krátkou černou, asi „obočenku“, či co to bylo. Na ukazováček mi udělala dvě tečky jako oči, nos a pusu a ještě zdůraznila krk. No paráda. Mezera mezi sedačkami nahoře mi sloužila jako improvizované divadelní pódium.

Nasadil jsem nepovedenou dámskou fistuli a povídám ahoj chlapečku, já se jmenuji babička povídalka a budu ti povídat pohádku. A postupně jsem si vymýšlel blbinky a povídal, záda mne začala bolet od toho nepřirozeného natočení a světe div se, kluk přestal řvát a sledoval tu moji improvizovanou babičku povídalku jak hýbá hlavičkou, palečky i když nevím, zda vnímal i to, co mu vypráví.

Důležité však bylo, že přestal brečet a během několika dalších minut usnul tátovi na klíně jako pařez. Sedačka přes uličku začala tiše tleskat a k ní se přidali i všichni kolem.

Já jsem dal jen prst k puse, aby se to brečení opět nevrátilo, letušku jsem poprosil o jedno plechovkové pivo a s chutí jsem se pustil do sendviče.

o tom to je. Prckové jsou zvědavý na každý nový podnět a když je zaujmeš, tak na brekot nemají čas. Jenže, když každý z rodičů čumí do mobilu, tak pak je to těžký. Kdysi jsem měla sousedku, zpěvačku v opeře, s dvouletým prckem. Když nesehnala hlídání, tak jsem já večer byla její poslední možnost. Kluk pořád chtěl mámu, protože ho každou chvíli hlídal někdo jiný a brečel. Ke mně nakonec ale chodil rád, protože jsme měli velikánské akvárko. Postýlku jsem mu vždycky přistavila k němu a tak dlouho na rybičky koukal, až unavený usnul a bylo po breku.