Byl to takový můj přístav naděje. Po nekonečném týdnu, kdy ve čtvrtek jsem průběžně přeměřoval Čeňka metrem, jestli se ještě vejde do babyboxu a v pátek jsem si na metru udělal hezkou smyčku a tento pověsil na trám ve sklepě s tím, že si to tentokrát opravdu už hodím, nastala sobota a to byl čas velké slávy. Byl to vrchol týdne a jediný můj životní cíl. Čeněk si sbalil svých pět švestek a táhnul na noc k jedné z babiček.
Jakmile Čeněk opustil své stanoviště a my s Natašou jsme se ocitli na jeden den doma sami, byl to nepopsatelný pocit. Návaly euforie střídaly ohňostroje radosti. V dobrém rozmaru jsme se smáli, plácali se navzájem po zádech a hecovali v tom, kdo bude veselejší. Celý pocit radosti a zadostiučinění okořeněný o společné veselí trval tak do deseti minut. Pak se šlo uklízet.
Doma se uklízí jednou týdně. Mám na mysli generální úklid, protože průběžný úklid, kdy během dne uklidím například hrnce ze země do kuchyňské linky, načež je Čeněk znovu vyndá a tak pořád dokola a já jsem potom nepříjemný, křičím, hulákám a šálím myšlenky na to, abych to dítě v tom hrnci uvařil, ten se tak úplně nepočítá.
Uklidit ten naprosto nechutný a vybydlený byt po týdnu užívání je celkem náročná záležitost. I když syntetický písek jsme již dávno s pocitem zadostiučinění vyhodili, pořád se u nás písek kumuluje. Mám teorii, že v noci k nám chodí pískový skřítek (ano, po víc než roce na mateřské jsem začal věřit na skřítky, na bubáky a na taneční hrátky s Honzou Onderem), který po bytě rozmístí vychytrale několik kilo písku. Když už je tady, tak Čeňkovi schová dudáka někam, kde ho budu hledat půl hodiny, a vzbudí Čeňka.
Vedle písku je tu samozřejmě i jiný nepořádek, který je třeba vyřešit, ať už to je například neumyté nádobí nebo mrtvý vrabec, kterého Čeněk dotáhl z venku a který je kačenka, která dělá "ka ka". (A to si nedělám srandu. Ten jeden malá nevycválaná věc fakt dotáhnul jednou domů chcíplýho vrabce. Strčil si ho do kapsy a propašoval do pokojíku.)
Já se úklidu nebojím. Naopak. U něj se dá hezky relaxovat, ostatně jako u čehokoliv jiného, když dítě není v dosahu. Uklízení je takový můj malý rituál, kdy nabírám psychickou sílu. Nic na tom nezmění ani Nataša, která mi říká, jak mám uklízet, přičemž mě sleduje a následně mi oznámí, že jsem to uklidil špatně a ať to uklidím znovu a lépe. Běžný člověk by se samozřejmě začal dohadovat a namítal, že on uklidil dobře a že její nároky jsou nesplnitelné, ale to není nic pro mě. Ještě několikrát to uklidím podle Nataši špatně, načež mě pošle uklízet něco jiného a uklidí to sama a lépe. S Natašou v zádech, která bedlivě sleduje můj uklízecí výkon a čeká na mé klopýtnutí, strávím poklidné odpoledne.
Večer se jde brzo spát, a pokud Nataša vyhodnotí, že jsem uklidil dobře, bude i sex. Jestliže jsem při úklidu lelkoval a nedosahoval dobrých výkonů, musím o sex škemrat a je to tak padesát na padesát. Jestliže jsem uklidil vyloženě špatně a Nataša mi během úklidu dala dvě napomenutí (První napomenutí znamená, že jsem něco udělal špatně a mám to udělat znovu a lépe. Druhé napomenutí znamená, že jsem to znovu udělal špatně, takže se mám dekovat, uklidí to ona a pak je na mě nasraná, že ona musí uklízet a já si válím šunky), nemá cenu o sex ani škemrat a jde se rovnou spát.
Ráno se vyspíme do růžova a život je krásný. Po obědě si sice musíme zajet pro toho malého sígra, ale ty vzpomínky na vyspání, ty nám už nikdo nevezme. No a pak se něco stalo. Něco, co změnilo úplně všechno. Babičky nám začaly Čeňka předčasně vracet a pak ho už na noc nechtěly vůbec. To byla blamáž globálních rozměrů. To jsme si s Natašou pobrečeli. To bylo neštěstí.
Jak se to mohlo stát?
Inu, ono se to dalo tak nějak čekat. U Našich Čeněk pozbyl veškerých zábran a choval se tam jako doma, čili strašně. Můj otec se ho z počátku snažil vést k hokeji, tedy mu obstaral malé hokejky, malý puk a obývák upravil, aby připomínal zimní stadion. Jeho hokejové "tréninky" nahrával na dvě statické kamery a jednu držel v ruce. Materiál z tréninku posléze sestříhal a vždy večer před spaním si ho s Čeňkem pustil a rozebral s ním jeho výkon. Malý hokejista postupně ztratil nebo rozbil všechny hokejky, puk prokousnul a na jednu z kamer nalil vodu z konvice na zalévání pokojových rostlin, čímž jí zničil. Můj otec následně zahořknul a večerní rozbory tréninků, které Čeňka vůbec nezajímaly, až do odvolání zrušil.
Mojí mámě hodil kulmu do záchoda a v noci odmítal spát. Naši nám ho tedy odmítli k nim umístit na delší dobu. Marný byl můj apel, že to je všechno v pořádku a Čeněk pouze zaváhal.
Rodiče Nataši zase zahlásili, že Čeněk šikanuje jejich psa a že jim oškubal kocoura natolik intenzivně, že nejen, že je lysý, ale odmítá žrát. Patrně je ve stresu. Tím pádem ani zde nám pšenka nepokvete. Na chvilku nám sice svitla naděje, když se nabídla moje babička, že může občas spát u ní, ale pak jsem si uvědomil, že by to nezvládla a zemřela, což si na triko nevezmu.
No a je to. Dokud se Čeněk nenaučí chovat, což se nenaučí nikdy, protože já ho to učit nebudu, na to nemám nervy, zůstane nám tady doma na krku.
Takže navždy.
DOMINIK LANDSMAN
(pokračování co nejdříve)
