S Čeňkem si žijeme ten svůj prostý a nudný život plný každodenní rutiny tak nějak pokojně a povětšinou nikým nerušeně. Máme zajeté rituály, které se nemění a jakýkoliv zásah do našeho všedního života je kvitován s nevděkem a cokoliv, co naruší ten náš stereotyp, mě dokáže maximálně rozhodit. V rámci vykonávání činnosti rodiče na mateřské dovolené jsem dosáhl stavu důchodce, který se zuby nehty drží toho svého a cokoliv jiného ho rozezlí.
Jestliže cizí děti běhají před domem po trávě a dělají hluk, ihned si na ně došlápnu a z okna je seřvu, co se do nich vejde. Jezdím po supermarketech a jak sup vyhledávám slevy. Sleduju televizní kanál Šlágr, při kterém rozjímám, zatímco Čeněk tančí a při tom s láskou vzpomínám na svou minulost. Chodíme s Čeňkem krmit holuby a kačenky, vstáváme před východem slunce a pořád si na něco stěžuju. Ještě pořádný křečový žíly a rádiovka a jsem jasnej.
Přes týden si žijeme s Čeňkem ten náš zajetý život. Neříkám, že je to paráda, ale zvyknul jsem si. No a pak přijde víkend a do té naší domácnosti se nám nasáčkuje Nataša, která náš životní styl rozcupuje do mrtě.
Z důvodu toho, že náš malý plod lásky, který je světlem našeho života, odmítá spát v pokojíčku v postýlce, protože ač je to náš malý plod lásky, který je světlem našeho života, je to sígr, vyvrhel a předstupeň Satana, jde mu výhradně o nepohodlí zbytku rodiny a usiluje o to, abych v dohledné době buď zešílel a nebo zemřel (je mu jedno, co z toho si vyberu), spí přes týden se mnou v posteli a Nataša spí v pokojíčku. Ještě mi není ani třicet a už spím se svou partnerkou odděleně. Devět z deseti rozvodových právníků doporučuje Čeňka do každé domácnosti.
O víkendu se role obrátí a do pokojíčku jdu spát já, zatímco Nataša ulehá vedle Čeňka do naší manželské lože. Je to jasný oidipovský komplex.
Spaní v pokojíčku je pro mě velice stresující záležitostí. Nejen, že v noci nemůžu jít na záchod, protože bych průchod pokojíčkem po tmě nepřežil (všude na zemi jsou předměty nachystané k tomu, abych na ně šlápnu, rozříznul si nohu a vykrvácel, které tam Čeněk před spaním každý večer poctivě umístí), ale navíc spím přímo v epicentru syntetického písku. Stále totiž neodezněla doba písková, kdy Čeněk dostal k Vánocům syntetický písek, aby si mohl dělat bábovičky a ty pak žrát.
Ten debilní písek je úplně všude po bytě. Vně bytu, je určitě i u sousedů a jednoho dne bude po celém světě. Nicméně čím blíže se člověk nachází Čeňkovu pokojíčku, tím více písku lze zaznamenat. No a v pokojíčku je ho samozřejmě nejvíce. Válenda v pokojíčku je tedy pískem prošpikovaná a neznalý jedinec by tuto označil ne za válendu, ale za kupu písku. Spát na kupě písku s tím, že celou noc potřebujete na záchod, ale bojíte se kupu opustit, to nezní jako plán na kvalitní spánek.
Po noci v písku vyhlašuje Nataša sobotní ráno celoplošný systém důvěry. To znamená, že Čeněk je od pasu dolů nahatý a nemá plínku. Je pravda, že jsem se tento systém pokoušel Nataše rozmluvit, ale ta na něm trvala, načež jsem jí oznámil, že tohoto šíleného experimentu se účastnit nebudu.
Sobotní celoplošný systém důvěry Čeněk promění hned záhy a Nataša nabíhá s hadrem a kbelíkem vytřít loužičku v kuchyni. Já jsem jen kroutil hlavou. Nebyl to z mé strany posměch. To kdepak. Spíš to byl úžas nad neúnavnou naivitou Nataši, že ono to půjde.
Ano, ono to šlo. Po další půl hodině Čeněk sobotní celoplošný systém důvěry proměnil znovu, tentokrát v koupelně a Nataša už s menším nadšením nabíhá s hadrem a kbelíkem do koupelny.
Potom si šel kluk hrát do pokojíčku, kde plnil pohovku dalším pískem, aby se táta další noc pořádně poměl. A jelikož si tam hrál nezvykle dlouho, šel jsem ho zkontrolovat, jestli neudělal zase nějaké peklo.
"Čeňku ty si tady takhle hezky hraješ?" Zeptal jsem se ho zrovna když měl lopatku i s pískem zaraženou v chřtánu.
"Ahmm". Vyndal si lopatku a radostně odpověděl.
"Tak to je super. A budeš dělat ee?" Tázavě jsem se na něho obrátil
"Ne."
"Aha a náhodou jsi to ee už neudělal, že jo?"
"Ahmm" (neumí říkat ano, takže souhlas projeví, že udělá zvuk na bázi lachtana)
"Aha a kde máš to ee?" Zeptal jsem se se zaujetím, jelikož loužičku jsem nikde neviděl.
Čeněk ukázal na koberec a bylo tam. Majestátní hovno se skvělo na dětském koberci s tématikou autíček a já jsem šel oznámit do obýváku Nataše, že její celoplošný systém důvěry slaví další úspěchy a že já to uklízet nehodlám.
Vedle tohoto kolosálního úspěchu mě Nataša o víkendu vede k průběžnému úklidu. Na to nejsem zvyklý, protože mimo víkend uklízím akorát hodinu před tím, než přijede z práce. Úklid mě totiž vyčerpává a nedělá mi dobře. O víkendu jsem tedy v permanentním zápřahu.
Taktéž se musím mít na pozoru, co se týče kouření. Pokaždé, když si jdu zakouřit, připomíná mi, že jsem slíbil, že s tím přestanu. Patrně jsem tehdá, když jsem to sliboval, využil klasickou berličku, že slibem neurazíš, ale nejsem si jist, zda jsem to myslel vážně. Tím pádem se musím tvářit, že kouřím jenom občas a jen co by se za nehet vešlo. To potom, když půl dne nekouřím a pak jdu se smetím, vytáhnu před barákem čtyři až pět cigaret najednou, načež je mi blbě a mám nikotinový šok. S nikotinovým šokem se potom mnohem lépe průběžně uklízí, kór pokud Nataša ještě pořád nevzdala svůj systém celoplošné důvěry.
Místo odpoledního šlofíku, který je pro mě životně důležitý, Nataša zavelí, že jsem rodinný typ a jdeme většinou na procházku. To se obvykle plížím po venku v posledním tažení a šálím halucinace. Podle ní, když dítě nebude přes den spát, usne večer mnohem dřív. Je to sice pravda, ale to je mi k ničemu, protože s Čeňkem v posteli bude spát ona a já se půjdu schoulit do pokojíčku do hory písku.
Jakmile se vrátíme z procházky (já se většinou už pouze doplazuju), Nataša očekává, že jí s Čeňkem předvedeme nějaké novinky, které jsem ho přes týden naučil. Asi není žádné tajemství, že jsem Čeňka přes týden nenaučil vůbec nic a soustředil jsem se výhradně na to, udržet ho při životě, protože jakýkoliv počin navíc by byl brán jako nadstandard a na toto už nemám dávno sílu.
Když zjistí, že Čeněk nic nového neumí, musíme se všichni tři shromáždit v pokojíčku a začíná výuka. Nejdříve učí Čeňka novým věcem, načež učí mě, jak učit Čeňka. Mě to je většinou stejně už jedno, jelikož bez svého odpoledního spánku začínám ztrácet vědomí a okolí nevěnuju pozornost. Nicméně i přes to jsem dokázal Natašu obelstít. Systém spočívá v tom, že se stupidně usmívám a přikyvuju, aniž bych věděl na co. Nataša je pak spokojená, protože to vypadá, že si její rady beru k srdci.
Večer už bývá standardní, jelikož to je Nataša doma i přes týden, takže si jenom pustíme stokrát Hurvínka na mobilu a jde se spát. Nataša k Čeňkovi a já na hanbu do pokojíčku do postele plné písku. Vzpomínám si, jak každou noc říkám, že tu postel příští den musím vyluxovat, ale nikdy jsem to neudělal. Ani to neudělám, o tom není pochyb.
Víkend bývá sice rodinný, ale náročný, proto se každou neděli večer spolu s Čeňkem těšíme na pondělí, kdy si zase pojedeme to svoje tempíčko. Hezky v klidu, žádný spěch a hlavně se neztrhat.
DOMINIK LANDSMAN
(pokračování co nejdříve)
