No a je to tu. Konečně. Čekal jsem na to dlouho, velmi dlouho, a ono to nakonec opravdu dorazilo. Přišel ten kýžený den, kdy mi přestal stát cálovat za mou dřinu na rodičovské dovolené. Ačkoliv Čeněk půjde do školky až za rok (pokud tedy nepokouše přijímací komisi a nebudeme ho muset přemístit do útulku, kde ho šetrně a humánně uspí), rozložil jsem si vyplácení své rodičovské renty na dva roky.
Vzpomínám si, jak jsem tehdá přemýšlel, zda si rentu nenechám raději vyplácet po tři roky, jelikož ten jeden rok bude plonkový, avšak nechal jsem se zlákat tím pozlátkem mohutného bohatství a šel tou klasickou cestou "on to ten chudák za dva roky nějak vyřeší, teď se tím nebudu zabývat". No a teď to ten chudák (já) má.
Svým způsobem je to dobře, protože jsem se přesunul z toho nechutně pokryteckého, snobského a hlavně komerčního směru rodičovství do příjemného udergroundu, kdy to nedělám pro peníze, ale z čiré radosti a potěšení. Od teď je to totiž mým koníčkem. Volnočasovou aktivitou.
Aby mi Čeněk zpříjemnil můj koníček a přichystal snadnější vstup do posledního roku, než ho odvezu do školky a pak ho už nikdy nevyzvednu, naučil se slovíčko "sám". On toho ten kluk sice moc nenamluví a celkově to není ten typ dítěte, které by se rozvíjelo a učilo se novým věcem, ale tohle slovíčko si nemohl nechat ujít se naučit.
Je jisté, že Čeněk s příchodem nového slova získal i ztracenou sebedůvěru v sebe sama a začal si věřit natolik, že hodlá dělat všechno sám. Ale úplně všechno. Tato jeho nová stránka samostatného člena domácnosti mi život příliš neulehčuje a vzhledem k tomu, že Čeněk je malý budižkničemu s volšovýma rukama, citelně zasahuje i do domácí ekonomiky v tom směru, že ničí více věcí, než dříve.
Když už nic, je to velký nápor na mou psychiku a trpělivost. Už jsem byl zvyklý, že kdykoliv někam jdeme, buď přijdeme pozdě a nebo nepřijdeme vůbec, jelikož mladý pán odtušil, že jsem toho dne málo zdrásaný na duši i na těle, proto například ztratil klíče od auta, dostal amok ve svém látkovém domečku v pokojíčku a nebo jsem třeba začal krvácet z nosu nebo podobně. Nyní v období "sám" je to všechno ještě vyšperkováno nekonečným protahováním.
Modelový příklad: Jdeme na nákup. Oznámím tuto skutečnost Čeňkovi. Ten zprvu nesouhlasí a nabídne do diskuze svou variantu řešení problému a řekne rázně "NE". Tím diskuse končí a na mě je, abych se podle toho zařídil. Nicméně mám zde možnost jeho rozhodnutí změnit. Stačí mi použít lež. Nemám problém svému dítěti lhát. Za prvé díky lži se například jednou za čas dostanu na denní světlo, takže neztratím veškerý pigment a nesplynu s bílou zdí a za druhé zalhat dvouletému dítěti je velmi jednoduché. Kdyby to bylo složité, tak to nedělám, jelikož jsem líný a unavený.
Takže teda mu zalžu, že jdeme ven a venku bude Hurvínek (poslední dobou frčíme na Hurvínkovi). Tím pádem Čeněk mění názor a můžeme jít ven. Ono to ale není jen tak, jít ven. To se musí všechno nachystat, připravit a předzásobit. V první řadě je třeba vzít si s sebou pití. Čeněk přinese svou lahvičku, přijde s ní ke mně, natáhne ruce a začne křičet: "sám, sám, sám". To znamená, že si sám lahvičku umyje jarem, vypláchne, naleje do ní šťávu s vodou a pak si jí sám zavře a dá do tašky. Tak by to bylo v ideálním světě. V tom reálném světě je to tak, že Čeněk se nejdřív asi deset minut snaží lahvičku otevřít, což samozřejmě nedokáže, protože na to prostě nemá (to on si nepřizná). Po deseti minutách lahvičku vztekle zahodí a oznámí, že "pá ne", tedy že nikam nejdem.
Potom vezmu lahvičku, otevřu jí a nechám někde, aby jí Čeněk našel (kdybych jí otevřel před ním, tak bych ho tím neuvěřitelně pokořil a ven bychom už nešli nikdy). Čeněk během jedné ze svých obchůzek bytem, kdy hledá, co by zničil a nebo ztratil, tuto otevřenou lahvičku najde, začne vřeštět blahem a běží za mnou s tím, že dělá ramena, jak jí otevřel a jakej to je pašák.
Pak může začít druhé kolo. Vezmu ho nad kuchyňskou linku, kdy do lahvičky naleje jar (když nedávám pozor, tak ten jar i vypije a potom bublá), pak do lahvičky hodí houbičku, jakože tím jí umyl, naleje do ní šťávu (plus samozřejmě naleje šťávu na zem, na mě a někdy, když je rozjetej, tak i na strop), pak to zaleje vodou z kohoutku, přiklopí šroubovací víčko a má pití na půl dne. Voda se šťávou, jarem a houbičkou na mytí nádobí sice může vypadat jako z pod pera gurmánského experimentátora Ládi Hrušky, ale zatím jí mladej nikdy neochutnal, jelikož, když se nedívá, vyleju ten utrejch a udělám mu šťávu sám.
No a pak samozřejmě se musí sám obléknout, což znamená, že se půl hodiny snaží provlíknout hlavou nohavicí tepláků, sám obout, sám zabalit jídlo (jde do lednice, vyndá z ní máslo a toto hodí do tašky. Šťáva s jarem a máslo jsou ideální na zdravý vývoj dítěte) a pak hlavně při odchodu musí sám zamknout. To je průměrně tak na hodinu, kdy ho navíc musím držet, aby na zámek dosáhl. To je asi nejhorší. Na chodbě v zimní bundě a čepici třímajíc patnáctikilové závaží, které s sebou háže a vzteká se ve snaze zamknout, často zbrocen potem ztrácím nervy a zplna hrdla si zařvu: "Tak ale doprdele už jsi tam ten správnej klíč měl zastrčenej, tak proč jsi ho vyndal a cpeš do zámku žeton na košík?"
Potom si ještě musí sám přivolat výtah, sám zmáčknout všechny tlačítka ve výtahu a to včetně zvonku no a pak jsme konečně venku a můžeme jít na nákup. Venku sice Čeněk slibovaného Hurvínka nenachází, takže se cítí podveden, proto je mrzutý, ale to je mi tak nějak jedno. Hlavně, že zase vidím denní světlo.
DOMINIK LANDSMAN
(pokračování co nejdříve)
. Představ si, až s tímhle zbytnělým sebevědomím přijde mezi ostatní děti a zjistí, že je nemehlo ? Bude se muset prosadit jinak, zpravidla silou. A to vám ho, jako násilníka, ze školky vyšoupnou raz-dva. Nechceš doufám strávit zbytek života v domácnosti s Čeňkem ?
Náš zkušený kolega, otec mnoha dětí, radil : "Řezat, řezat, dokud je přeperete !"
mamča, souhlas
