Portfolio mého fotrovského rejstříku je třeba rozšiřovat a neustále flexibilně reagovat na nenadálé situace. Je nasnadě být pořád ve střehu a nebát se měnit plány z minuty na minutu. Měnit plány z minuty na minutu, to Čeněk umí velmi dobře a já se s ním vždy svezu.
Jednou jsme měli v plánu jít dopoledne k doktorovi, ale Čeněk se z ničeho nic uzdravil, takže jsme místo toho šli krmit labutě. Jako ostřílený rodič a šarlatán-amatér mám teorii, že když dítě již není nemocné, není potřeba chodit k doktorovi a Čekat v čekárně narvané cizíma fakanama, který řvou, jsou olezlý, usoplený, nemocný a čekat, až mě nějaké pokouše a já od něj chytím kurděje.
Nataša je však jiný typ rodiče. Je to přehnaně starostlivý rodič a když má Čeněk večer horečku, sýpe a je malátný, hned by mě ráno hnala k doktorovi i přesto, že Čeněk po probuzení na můj přímý dotaz, jestli je zdravý, odpověděl "hmm". Potom sice začal hlasitě kašlat, ale horečku neměl, takže jsme razili na labutě.
Příprava na výpravu byla z počátku spíše rozpačitá, jelikož jsem na stůl připravil rohlík na krmení, který Čeněk hbitě s mohutným přískokem šlohnul a sežral, takže jsme vzali labutím párek a mrkev. Navíc volala Nataša, jestli jsme byli u doktora a jestli ten náš malý miláček dostal spoustu léků a jestli žije a podobně. Zalhal jsem, že doktorka říkala, že je v pořádku a byl klid. Lhát Nataše o zdravotním stavu dítěte ze mě dělá pokrokového partnera a svým způsobem i báječného člověka.
Cíl výpravy byl stanoven na menší řeku za městem, kam se dopravíme autem. Poslední dobou je jízda v autě s Čeňkem o autonehodu. Čeněk vzadu v sedačce chvilku ťuká do okénka, načež začne něco mumlat a dožaduje se mojí reakce. Já mu ale vůbec nerozumím, a ač na něj křičím, že jestli se konečně nenaučí mluvit, nejenom, že mu neodpovím, ale taky ho nevezmou na školu, půjde k lopatě a bude bydlet na ubytovně, kde ho v noci spolubydlící ubodá kvůli cigaretám šroubovákem (jsem zastáncem pozitivní motivace dítěte).
I přes tuto výhružku se Čeněk zatím moc mluvit nenaučil a spíš preferuje vyřvávání několika slov (povětšinou patrně sahá k zahraničnímu dialektu, protože mu je i tak špatně rozumět).
Takže si tak jedem autem, já za volantem šálím mikrospánek (ten šálím v podstatě celý den, akorát za volantem se víc snažím), Čeněk vzadu v sedačce nejdříve něco mumlá, posléze křičí a ve finále, jelikož mu neodpovídám, tak řve. Abych se z toho nezbláznil, tak mu podám, co mám po ruce nebo v příhrádce. On si to chvíli prohlíží, následně to buď sní, zahodí nebo rozbije a začne znovu řvát. Bylo super, když byl sníh. To jsem mu udělal do auta velkou kouli ze sněhu. On byl spokojený, sníh si mačkal, potíral si s ním obličej a byl veselý.
Když jsme pak dojeli na místo, tak sníh roztál, Čeněk byl mokrý a my jsme jeli zpět domů ho převléknout.
Po náročné dvacetiminutové cestě autem jsme se blížili konečně k řece. Sjel jsem z hlavní silnice na zablácenou polní cestu, kousek se projel smykem (to Čeněk zbystřel, začal tleskat a dožadoval se přídavku ve formě převrácení auta na střechu) a zastavil asi sto metrů od místa, kde mělo probíhat krmení labutí.
Čeněk vytušil, že se bude dít něco mimořádného a že do toho budou zapleteny i zvířata, po rozepnutí pásu hbitě vyskočil ze sedačky rovnou na zem do bahna, do kterého za salvy veselého a rozpustilého dětského upřímného smíchu zabořil ruce i s hlavou. Jsou situace, kdy mívám pochybnosti, jestli to ten kluk v životě někam dotáhne a případy, kdy zaboří hlavu do bahna a pak řve, protože jí nemůže vytáhnout, mezi ně určitě patří.
Opustili jsme hlavní trasu a šli jsme k labutím raději po trávě. Už je to nějaký čas, kdy Čeněk přešel z klasické chůze ke skákání, takže k labutím skákal. Jako jo, byl hodný. Držel mě za ruku, ale místo toho, aby šel, tak skákal. Já nevím, co si mám o tomto jeho vývoji myslet.
Ve vzduchu se potutelně vznáší myšlenka, jestli se tehdá oné vášnivé a zásadní noci s Natašou mezi nás nějakým způsobem nenachomýtnul klokan.
Když jsme konečně došli (Čeněk doskákal) k labutím, kluk pookřál a skákal si je pohladit. V tom jsem mu samozřejmě zabránil, neboť z mé zkušenosti jsou labutě lstivé, nenávistné a rádi škodí (něco jako Čeněk). Přiblížili jsme se k nim na bezpečnou vzdálenost padesáti metrů, vytáhl jsem z kapsy tatranku, kterou Čeněk našel někde v útrobách auta a kterou jsem mu zabavil, když jí chtěl sníst i s obalem, a začalo krmení.
Jelikož jsem s kousky tatranky dohodil tak maximálně deset metrů, tyto dopadaly čtyřicet metrů od vody a labutě nechávaly zcela chladné. Chtě nechtě, museli jsme se přiblížit k labutím na dostřel.
Labutě byly očividně na lidi zvyklé a pro svůj pamlsek si chodily k nám na břeh. Nebudu chodit kolem horké kaše. Labutí se bojím. V minulosti mě jedna labuť napadla a nebylo to nic hezkého. Od té doby jim nevěřím a jsem přesvědčen, že jim nevěřím právem. Právě proto jsem byl z jejich přítomnosti více než nervózní. Labutě na mou nervozitu naprosto kašlaly a pro tatranku si drze přišly až úplně k nám.
V jednu chvíli nás dokonce obklíčily a mě bylo jasné, že je po všem. Že tady končí naše životní pouť. V duchu jsem se loučil s blízkými a spílal jsem osudu, že alespoň to nebohé dítě neušetřil, když tu rozesmáté nebohé dítě chytilo labuť za krk a začalo s ní beze špetky respektu smýkat po zemi.
Labuť, která byla asi tak třikrát větší než Čeněk, byla touto lstí naprosto konsternována a vyjma syčení, nekladla žádný odpor. Já jsem taktéž nekladl žádný odpor a pouze jsem v pomatení mysli v rozrušení a překvapení lapal po dechu a lomil rukama.
Celá tato situace, kdy já a labuť jsme se na nic nezmohli, trvala pár vteřin. Pak se labuť vzpamatovala a jala se odletět. Čeněk se jí nehodlal pustit a tím pádem se jal odletět s ní. Tento jeho plán jsem vyhodnotil jako nežádoucí, dítě jsem chytil, řval jsem na něj, aby labuť pustil, řval jsem na labuť, ať se doprdele nehýbe, že to vyřeším a tak celkově jsem byl docela hysterka.
Nakonec se dobrá věc podařila, labuť mě jenom párkrát klovla do ruky a Čeněk jí pustil. To jsem toho měl už plný zuby a zavelel jsem k odchodu s tím, že už nikdy labutě krmit nepůjdeme. Čeněk celou situaci zvládl bravurně a po pár rychlých skocích směrem k vodě záhy mizí pod hladinou.
Kristova noho! Vylovil jsem dítě z vody a prchal s ním v náručí k autu se zabijáckými labutěmi v patách (labutím jsem byl naprosto ukradený a vůbec o mě nejevily zájem, ale já jsem byl přesvědčen, že po nás jdou)
Byla zima a krásný dva stupně nad nulou. U auta jsem Čeňka vysvlékl z mokrého oblečení do naha, zabalil jsem ho do své mikiny, na ruce mu navlékl svoje ponožky, na nohy dal svoje boty, přikurtoval do autosedačky, hodil na něho svojí bundu, nastartovat auto, zapnul topení a rychle domů.
Asi po dvou metrech zběsilé jízdy jsem s autem zapadnul do bahna. To už jsem byl nejen hysterický, ale i sprostý a dalo by se říci i nepříčetný. Promrzlý mokrý dítě mi řvalo na zadním sedadle a já jsem jenom v tričku v riflích a bos pobíhal zmateně v bahně kolem auta. Když jsem asi podesáté oběhl s lamentováním kolem auta a situace se nezměnila, napadlo mě, že samo se to neudělá.
V návalu nedostatku lepších nápadů jsem se pokusil auto zvednout a přenést. Kupodivu jsem s tunovým autem ani nehnul.
Naštěstí ležela opodál stará paleta. Šutrem jsem jí v rychlosti rozmlátil, vzal dvě prkýnka, narval je pod kola, nasedl do auta a tůroval jsem plyn tak dlouho, že nakonec se zadařilo a vyjeli jsme.
To jsem děkoval úplně všem bohům, kteří mi přišli na mysl. Auto bylo sice celé pokryté celistvou vrstvou bahna, ale topení již topilo, dítě bylo vzadu šťastné, jelikož táta je nervní a nedaří se mu, takže se začalo blýskat na lepší časy.
Po pár minutách jízdy Čeněk zezadu zahlásil, že "e e" a pak tiše seděl a byl spokojený. Takže se Čeněk posral přímo do mé mikiny, do které jsem ho zabalil a zcela určitě znečistil i autosedačku. Parádní výlet. Protože Nataša mi zakázala krmit Čeňka pouze moukou a tedy je jeho strava vyvážená a protože jsem nemohl otevřít okénka, aby Čeněk nenastydnul, byl po zbytek cesty domů v autě nelidský zápach.
Večer, když jsme jeli i s Natašou na nákup, jsem jí musel vysvětlovat, proč, když jsme jeli jenom k doktorovi, máme auto celý od bahna a proč je posraná autosedačka. Výlet na krmení labutí bych tedy ohodnotil jako takový slabší průměr a jelikož všichni přežili, není vyloučeno, že výlet zopakujeme.
Je třeba aby se tyto vztahy narovnaly a aby i muži se starali o rodinu, jako kdyby muži byli ženy.
Je to zkrátka super a jsem rád, že jsem tuto dobu nezažil a natáhnu brka jako muž.
.
nezlob se na mě,
.
nechciTě nějak urazit, přípdně kdo Tebe čte a fadí Ti,
.
ani toho nechci nijak urazit,
.
ty postupné omluvné úvody se týkají choulostivé otázky, na kterou bych se Tě rád poptal,
.
stále se stydím Ti to napsat na rovinu Fotříku,
.
je to tak, Tvé články jsou tak dlouhé, že je nedokáži celé přečíst,
.
je to na obsáhlé, ale to je má chyba, prosím, ne Tvá,
.
tak se stále otužuji aodvažuji se Tě poptat,
.
velice Tě prosím, mě to zajímá lidsky,
.
zajímá mi to z hlediska mezilidského rozhledu,
.
nezlob se na mě a nezlobte se ani Vy další co to tady čtete,
.
omlouvám se za vše předem a uznávám, že jsem primitiv - nebo cokoliv dalšího.
.
1. proč píšeš tak složité podrobné články, že je obtížné je dočíst do koce ?
.
budiž po bodě 1. ad hoc, ale po bodě 2., abych nebyl předhozen psům...
.
2. jsi brat starší sestry a vychovávala Tě babička ? si myslím na 99 %,
.
já to prosím nemyslí nějak ve špatném, je to O.K., já to tipuju, jako praktický životně zkušený psycholog od posezení u piva a vína s kámoši a kámoškami,
.
3. mám otázku, ale neodvažuji se na ni zeptat, všechno je paráda ! Playboy !
Sportovní postavo, to Ty píšeš předlouhé příspěvky, které mne nebaví číst a přitom tu straší a nedá se jim vyhnout.Fotříka tu známe už dlouho, na rozdíl od Tebe umí psát opravdu vtipně, dokonce mu vyšla kniha, pro kterou si poběžím..
