Když je člověk na mateřské a z ničeho nic přijde zima, lze to brát jako takovou sabotáž. Možná bych to nazval i skandálem. Třeskutá zima totiž značně zahýbe zajetými činnostmi a to je pak záležitost, kterou nelze nazvat jinak, než smutnou. Jedna z mých oblíbených činností, respektive jediná činnost na mateřské, která ve mně neevokuje pocit marnosti, nudy a bezradnosti byla totiž vyvézt Čeňka v kočárku na nějaký rozlehlý palouk, tam ho vypustit, aby se napásl, zaběhal si, zaskotačil, načež ho unaveného odtáhnout domů, vyhřebelcovat ho a s chutí ho uspat. To pak spal natolik důrazně, že blaženě poslintával a neotravoval klidně i dvě hodiny. Jo, to byly časy.
Pak přišla zima a všechno bylo jinak. Ona to tedy zas taková mocná zima nebyla. Spíš to bylo něco na způsob jara, ale pořád pršelo, všude bylo bahno a krátkosrstí čoklové začali nosit oblečky.
Venku to tedy na žádnou parádu moc nebylo, takže jsem musel improvizovat. Pokusil jsem se zaimprovizovat, že budeme s Čeňkem celý den doma, ale tato improvizace vedla pouze k počmárané zdi rtěnkou (Byla to moje rtěnka. Už jsem přes rok na mateřské, takže jsem to na poli mužství zabalil a jsem žena.), rozbití několika špatně rozbitných bytových doplňků, vyřvání mých hlasivek po soustavném řvaní "Ne, nech to!" a krůčku blíže k tomu, že to tady všechno jednoho krásného dne podpálím.
Improvizace se tedy neosvědčila, takže další den jsme razili do dětské herny.
Ve své podstatě je dětská herna takové menší rodičovské vykoupení. Za pár šupů na hodinu tady může dítě beztrestně ničit cizí hračky, aniž by z toho pro mě plynula nějaká negativa. Navíc hned u vstupu je cedulka, že maminky si za své děti ručí, takže vše v pořádku. Čeněk rozfláká půlku věcí a ukope nějaké cizí dítě, ale k odpovědnosti bude hnána Nataša, která je v práci. Sice po té době na mateřské, kdy můj intelekt stagnoval, nejsem žádný lumen, ale tohle bych ještě zvládl uhádat.
Čeněk je v dětském koutku jako doma, takže koná. Pobíhá od klouzaček k bazénkům přes domečky a je šťastný. To je základ všeho. Aby byl šťastný. Já mezitím odpadám v deliriu do rohu na matračku (zjevně určena k těmto účelům) a jsem maximálně spokojený. Být ještě o trošku více spokojený, měl bych erekci, ale ta se do dětské herny moc nehodí.
Ale to bych nebyl já a to by nebylo v pořádku, kdybych vydržel být spokojený déle jak pět minut.
Už u příchodu jsem pozoroval uprostřed herny chlapečka, který jezdil po zemi s knížkou a tušil, že se mi to všechno vymstí. A měl jsem pravdu. Zatímco Čeněk šířil radost napříč celou hernou, divný chlapeček se přibližoval. Čím byl blíže, tím víc byl divný.
Nemám ponětí, kolik mu mohlo být, ale tipoval bych ho tak na šest let. Zatímco jsem nedůvěřivě polehával na matraci, tento čipera kolem mě kroužil, mával rukama, občas si sednul a dřel si hlavu o koberec. Nakonec se osmělil, vstal, přišel za mnou a bylo: "Dobrý den". "No nazdar", pravil jsem otráveně a věděl jsem, že je po všem.
"Já jsem Patrik", pravil hrdě. Já jsem mu uznale pokynul, jakože to je fakt pecka a pak se chvíli nic nedělo. Patrik stál asi půl metru ode mě a koukal na mě. Ani se nehnul. Bylo to nekonečný. Pohledem jsem zoufale hledal po herně Patrikovi rodiče, kteří by ho zatáhli někam do ústraní a šetrně ho uspali, ale zřejmě tu byl sám.
Necítil jsem se úplně parádně, takže jsem asi po pěti minutách, kdy Páťa stál a čuměl na mě, převzal otěže a abych prolomil ledy, tak jsem se ho zeptal: "Takže ty jsi tedy Patrik jo?". "Áno" odpověděl táhle a já jsem musel konstatovat, že jsme se z místa moc nehnuli. Konverzační špílmachr zřejmě opravdu nejsem, takže jsme se s Patrikem dostali do mrtvého bodu.
Po dalších pěti minutách ticha Patrik přišel ke mně a sednul si mi do klína. Bylo mi to maximálně nepříjemné a cítil jsem se jako znásilněný. Co to je za dítě tohle? V životě by mě nenapadlo, že bych si něco takového myslel, ale zlatej Čeněk.
Nakonec už jsem to nevydržel, Patrika jsem odložil vedle matrace a šel za Čeňkem, že si tedy budeme spolu hrát. Čeněk si našel svou partu mladších dětí, kterým bylo potřeba zřejmě vysvětlit, jak to v životě chodí a naučit je nějaké vychytávky. Vypadalo to, jako by měl Čeněk přednášku, jelikož plameně gestikuloval před třemi dětmi, které seděly na zemi a hltaly každé jeho "slovo". Jakmile jsem dorazil na přednášku, Čeněk mě se slovy "pá" a ukazováčkem, který směřoval zpět na smutnou matračku s Patrikem, vyrazil. Už dospěl do věku, kdy se za fotra stydí.
Sednul jsem si tedy opět k maximálně divnému Patrikovi, který mi při příchodu oznámil, že se jmenuje Patrik, a když mi ještě jako bonus nějaký fakan přejel velkou žlutou Tatrou nohu, bylo potřeba si přiznat, že se mi v dětské herně nelíbí.
Dětská herna byla jen taková náplast na současný stav počasí. Jednoho dne se mi mělo ulevit. Konečně totiž dorazila pravá zima. Přes noc napadlo s velkou slávou pět vloček sněhu, takže jsme ráno s Čeňkem vyrazili bobovat.
Protože ve městě není na každém rohu sjezdovka nebo aspoň kopeček, museli jsme se táhnout asi kilák sídlištěm na jediný kopeček v okolí. Celou cestou jsem Čeňka táhnul na bobech po lehce od sněhu zaprášeném bahně, protože toho sněhu zase tolik nebylo.
Cestou jsem vyprávěl Čeňkovi, jak si báječně zabobujem, a jak to bude parádní, zatímco on si za jízdy z bobů nabíral rukou bahno se sněhem a strkal si ho do pusy.
Asi po hodině nesvižného ploužení jsem naprosto udřený dotáhnul to dítě na bobech až ke kopečku. Ten nebyl tak zasněžen, jak jsem předpokládal a spíš se zde jezdilo po bahně. Jelikož je to jediný vyvýšenina ve městě, byl kopec obsypán nadšenými dětmi a nasranými rodiči. Půl hodinu jsme stáli frontu na kopec (v životě by mě nenapadlo, že budu stát někdy frontu na kopec), načež jsme se dostali na řadu. S chutí jsem si ho vyšlápnul s Čeňkem v jedné ruce a boby v druhé, nahoře jsme nasedli a s výskotem a radostí ve tváři sjeli dolů. Čeněk řval jak tur, dostával záchvaty a zadrhával se, takže jsem ho posadil na boby a táhnul jsem ho ten kilák po bahně zase domů. Zimní radovánky ho neoslovily.
Zima sice nezačala úplně nejlépe, ale to hlavní nás čekalo. Vánoce. Každoroční komedie, kdy si lidé užívají klidu a rodinné pohody v narvaných obchodech a v honbě za dárky se nebojí sáhnout k násilí, tu byla znovu.
Naštěstí jsem letos vydal knihu, takže dárky jsem měl vyřešený. Dal jsem všem knihu a bylo. Čeněk se na ní sice moc netvářil, ale to měl blbý.
Z mého pohledu to opravdu byly svátky pohody a klidu, jelikož Nataša měla dovolenou, takže ve dvou se to dílo Satanovo dalo lépe zvládnout. Dokonce jsem měl i možnost jít sám někam ven. To se mi nestalo ani nepamatuju. Sice jsem neměl kam jít, takže jsem chodil půl dne kolem baráku, ale cítil jsem se svobodný.
Třetího dne dovolené Nataša oznámila, že na to nemá, že to nejde a že chce zase do práce. Pokusila se vloupat zpět do zavřené kanceláře, ale to se jí naštěstí nepodařilo, takže jí nezbylo nic, než s Čeňkem vydržet až do ledna.
Samotný Štědrý den byl nabitý vánoční atmosférou, která rezonovala při každém úderu Čeňka vařečkou do komody, na které byl umístěn Vánoční stromeček. Ten byl umístěn co nejdále od okraje, protože v tento sváteční den nebyl prostor pro nějakou chybu. Stačí maličkost a ten sígr zničí Vánoce.
Jako již tradičně na štědrovečerní tabuli nesměla chybět ryba. Coby vášnivý rybář jsem opět nechytil kapra, kterého jsem dokonce i zapomněl koupit, takže k večeři byly zavináče.
Čeněk byl z nějakého důvodu letos považován za hodného, takže dostal spoustu dárků. Za všechny bych vypíchnul především pískoviště s pískem. To je dárek roku. Od té chvíle u nás nastala nová doba. Doba písková. Písek je všude. Pod postelí, v botách, v ledničce, v troubě, v posteli, v Čeňkovi, no fakt úplně všude.
I přes písek v zavináčích bych tyto Vánoce uzavřel s tím, že ušly. Nikdo se nezranil, nikomu neruplo v kouli, a to je tak nějak poslední dobou základ všeho. Vánoce skončily a nám nezbývá než se vrátit do všedního zimního dne, který nabízí buď dětskou hernu se stálým inventářem Patrikem a nebo kopeček s frontou. Kdy už bude to jaro?
