Před lety jsem vyšívala a vyšívala, nejprve předtištěné vzory - gobelínky, ale protože obrázky se dají rozdávat nebo věšet na vlastní zdi omezeně, vynalezla jsem použití obrázku k ozdobení kabelek. Takže jsem si vyzkoušela, že kabelky ozdobené výšivkou jsou zajímavé, ale když jsem chtěla na kabelku motiv, co nebyl na gobelínu k mání, musela jsem najít nové řešení.
Napadlo mne vytisknout na kanavu obrázek, který se mi líbí, pomocí tiskárny. Látka se tiskárnou úspěšně protáhla a pak jsem obrázek vyšila.
Pak jsem šla ve "vynalézání" ještě o kousek dál. Vzala jsem tentokrát kus panamy (menší křížky) a vytiskla na ni zajímavou fotografii svého poníka, hřebce jménem Pico. Ale to jsem si tedy dala! Na tkanině rozlišit, který čtvereček bude ještě vyšit tímto odstínem a který už jiným, bylo dost těžké, mžourala jsem na to, pomáhala si kontrolní fotografií, a nakonec usoudila, že tohle mockrát opakovat nebudu!
Naštěstí se kabelka velikosti větší kapsy docela povedla a nosím ji vždy, když sebou nepotřebuji nic jiného, než peněženku, mobil, klíče, doklady, šitíčko a papírové kapesníčky, nebo ji využívám jako kabelku doplňkovou, třeba k batohu na zádech. Má totiž kromě krátkého popruhu i dlouhý k nošení křížem přes rameno. Oba popruhy jsou odepínací, což umožňuje kabelku připnout v autobuse k opěradlu a pod.
Málem jsem o ni přišla během dovolené v Anglii. V ten den jsem zažila největší hrůzu a největší úlevu celé dovolené!
Vypravily jsme se s Eliškou (dcera) do British musea sice spolu, ale po příchodu do rozlehlé haly jsme se s rozešly, abychom si každá prohlédly co nás zajímá, s tím, že se sejdeme až v hotelu.
A pak jsem - cizinec v cizí zemi, se znalostí několika frází (dobré dopoledne, dobré odpoledne, dobrou chuť, prosím, děkuji, promiňte, a vrcholem byla skutečná fráze: Jsem z České republiky - nerozumím anglicky ), musela sama vyřešit ztracenou kabelku, ve které jsem měla peníze, platební kartu, doklady, telefon, slovník, kartu na metro, adresu hotelu a klíč od pokoje… Takže jsem se cítila jako malé dítě, které se ztratí mamince, a neví ani, kde (v Londýně) bydlí…Katastrofa. Co teď?
Když kabelka není, kde jsem ji já nána před 10 minutami zapomněla?, protože jsem si myslela, že jsem ji strčila do batůžku (je malinkatá, asi 17x17 cm), třeba ji našel poctivý občan Anglie a dal kam? Na informace? Tak jsem zamířila tam a snažila se gesty i malůvkami na papír vysvětlit přítomné slečně, co mám za problém. Slečna pochopila a chtěla se mnou vyplnit jakýsi tiskopis, jenže jsme si moc nerozuměly.
Slečně došlo, že se se mnou anglicky nedomluví a nabídla mi „russiš“. Spásný nápad mě zachránil, slečna si zavolala vysílačkou na pomoc kolegu. Ten začal větou, že umí „nemnožko parusky“, a tak jsme nakonec konverzovali každý po svém - on polsky a já česky. A vypsali požadovaný protokol o ztrátě s popisem kabelky.
Čas utíkal a nic. Říkala jsem si, že když kabelka nebyla tam, kde jsem ji nechala a na informacích o ní nevědí, nezbývá už nic jiného, než se smířit se ztrátou a zahájit aktivitu směřující k získání nějakých dokladů umožňujících odcestování domů. Tedy navštívit policii, poté ambasádu (mapa Londýna zůstala v batůžku), nakonec pěšky dojít do hotelu… Na informacích mi dokonce vytiskli mapku s cestou k nejbližší policejní stanici.
Lilo přesně tak, jak jsem se cítila. Děsně. Na policii jsem opět chtěla pomoct, a neuměla jsem nic víc, než vyjádřit rukama nohama, že jejich pomoc potřebuji. Trapas, jenže nahlásit ztrátu dokladů bylo nutné. Policie patrně neřeší podobný problém poprvé, dostala jsem do ruky sluchátko, policista druhé a na drátě jsme měli tlumočnici, a mohli jsme vyplnit protokol. Ani jsme ho celý nedokončili a přišla zpráva, že se kabelka našla! Poslali mě zpátky do musea. Cesta nebyla o mnoho veselejší, protože jsem si říkala, že když se kabelka po hodině a půl „našla“, může jít i o zahozenou prázdnou kabelku.
Prosím, ať jsou v ní aspoň doklady, modlila jsem se. Na informacích byla nová obsluha a chtěla se mnou znova sepsat už jednou vyplněný protokol o ztrátě. Nakonec měla nejgeniálnější nápad - otočila ke mně obrazovku počítače, do ruky mi strčila klávesnici a přes překladač Gogole jsme se dobře dorozuměly. Jenže vše znamenalo znovu vyčkat, kabelku prý přinesou.
Přinesl ji jakýsi pán, a mě k prvotní úlevě stačilo potěžkání kabelčičky v ruce, prázdná rozhodně nebyla. Ovšem stejně mne velice překvapilo, že jsem v ní nalezla úplně vše, včetně peněz. Obsah byl na první pohled přerovnaný, a já začala trochu chápat, proč tak dlouho trvalo, než se mi kabelka vrátila…možná ji nejen prošacovali, ale předtím možná i rentgenovali, poplašení všemi těmi teroristickými útoky?
Podepsala jsem převzetí svého majetku, a snažila se poděkovat jak jsem uměla. A v úlevě, že jsem znova solventní, jsem se „rozšoupla“ v místním shopu se suvenýry, abych se aspoň tak museu revanžovala. Hlavně jsem byla ráda, že mé nadšení ze sbírek British musea nic nepokazilo, mohla jsem dokončit jeho prohlídku a neměla jsem vlastní nepozorností dovolenou pokaženou.
A kabelka mne provází další rok a půl po mých cestách...
Nevím jestli uvěříte, ale já jsem skutečně nepolepšitelná. Dnes se mi podařilo kabelku ztratit podruhé. Když jsem nastupovala v garáži Plazy Plzeň k manželovi do auta, rvala jsem v úzké mezeře mezi auty pootevřenými dveřmi do auta batůžek ze zad a zapomněla na kabelku přes rameno, kterou jsem si nechtíc srazila na zem - a nevšimla si... přišla jsem na to cca o 20 minut později, kdy jsme dojeli na kraj Plzně do Globusu a já se začala shánět po penízu na vozík.
Zašmátrám po kabelce, o které jsem si myslela, že mám na sobě - a ona nikde. Rychle jsme prohledali auto a obratem frčeli přes půl Plzně zpět do Plazy. S malou nadějí, že kabelka třeba zapadla pod vedle stojící auto a to dosud neodjelo... Samozřejmě jsem cestou myslela na zážitek z Anglie s toutéž kabelkou a na to, že historie se nemůže opakovat, jsme v Česku... Tentokrát jsem "zachránila" mobil (byl v kapse bundy), ale peněženka s dost velkým obnosem (už si přesně nepamatuji, ale bylo to víc jak 5000 Kč), klíče od domu a občanka s dalšími doklady (karta pojištěnce, průkazka do knihovny, karta do bankomatu...) a samotná oblíbená kabelka - to k pokažení dne plně stačí.
Dojeli jsme do garáží, lezu pod auty - nic, nic. Jsem blbá, blbá, blbá - někdo si díky mé nepozornosti dost pomohl. Ale ještě jsem se nevzdala a zkusila se zeptat dole v myčce, jestli přece jen někdo neodevzdal aspoň kabelku s doklady... Naděje umírá poslední.
V boxu nějaká slečna luxuje auto, neslyší mne, tak jdu blíž - a nevěřím očím. U zdi leží moje kabelka. Jásám - a děkuji slečně, ptám se na poctivého nálezce, ale slečna říká, že to sem donesla nějaká paní, kontakt nenechala - není komu poděkovat...
Z kabelky se nic neztratilo. Neuvěřitelné. Určitě se někomu povedlo mít jako já štěstí na poctivého nálezce, ale ztratit kabelku znovu po cca 2 letech a opět mít štígro, tomu skoro sama nevěřím!
GIOTA
P.S. co z vás kdo ztratil, případně našel?
Je fajn, že poctivci nevymřeli.
Doma jsem chtěla nákup vyndat a uložit a on jaksi nebyl
takže zpátky 12 km, po celou dobu jsem si samozřejmě nadávala a děsila se anabáze s blokováním platební karty, zařizováním nové občanky řidičáku atakdál. Všechno včetně neporušené peněženky bylo u jedné z pokladních, kam to prý donesl nějaký pán.
A druhá story z hlubokého dávnověku. kdy jsem byla na mateřské se dvěma staršími kluky - takže jsme byli zcela závislí na mužově platu - a manžel v den výplaty (to se ještě vyplácelo v hotovosti) cestou z práce ztratil někde na ulici peněženku. A ještě než vůbec dojel domů, zjevil se u nás doma pán a peněženku s měsíční vejplatou mi předal.
A jindy nám zas jiní lidi ukradli auto, vykradli firmu,... ale člověk myslí radši na ty dobrý poctivce a pořád věří, že jich je víc.
