Samozřejmě, že by to vlastně měla být úleva. Tím pádem jsem totiž volný člověk a můžu si odpočinout a jít dělat ty svoje ryze chlapácké věci jako je praní, vaření, žehlení, lakování nehtů a mám i dostatek prostoru na důkladnou a poctivou ženskou hygienu. Když mám dobrou náladu, tak si ještě v koupelnu udělám hezký melír. Jen tak pro radost.

     I přesto ve mně cosi hlodá. Takový ten pocit méněcennosti. To mám za svou péči? Když Nataša není doma, tak mi Čeněk říká "máma" (tady už se nabízí ta možnost toho, že jsem v podstatě jenom náhradník), a když Nataša přijde, už mi neříká nijak. Je třeba si přiznat, že na poli rodičovství zřejmě nedosahuju takových kvalit, jako Nataša. Ono se možná ani není čemu divit. Nějaké náznaky toho, že Nataša průběžně mírně vede, už zde byly.

     Začnu tou nejdůležitější věcí. Když se Čeněk posere a Nataša ho přebaluje, tento klidně leží, usmívá se a hlavně, co nemůžu pochopit, na utření jeho zdevastovaného zadku, jí stačí jeden, maximálně dva vlhčené ubrousky.

     Pokud se Čeněk posere v době, kdy Nataša není doma (to je jeho oblíbená a pravidelná doba. Tedy kdykoliv jsem s ním sám), tak já takové úspěchy jako Nataša nemám. V tom případě se u mě projeví klasických pět fází smutku:

 

 

Odmítám tuto skutečnost přijmout. Namlouvám si, že situace nenastala a chovám se podle toho. Snažím se řeč převést na jiné téma a nebo s Čeňkem dělám paci paci

 

 

Tato fáze je nevyhnutelná. Většinou přichází až po nějakém čase po fázi popírání. Nastává v okamžiku, kdy Čeněk již notně zasmrádá a přitahuje hmyz a divou zvěř. Je to klasické sebelitování a občas si i popláču

 

 

Tady už totiž přituhuje. Snažím se ukecat Čeňka, že se vlastně neposral. Když to nezabere, tak se ho alespoň pokusím přesvědčit, že to, že se posral, je vlastně báječná věc a není proto třeba na této situaci něco měnit

 

 

Smlouvání nepomohlo, takže jsem smutný. Jsem smutný, že ho musím přebalit. Jsem smutný, jak jsem dopadnul.

 

 

Nedá se nic dělat. Čeněk je opravdu posraný a já ho musím přebalit. Jelikož jsem toto dvě hodiny popíral, smlouval jsem s ním, zlobil se a pak hodinu lítostně vzlykal, aniž bych ho přebalil, je nyní Čeněk posraný úplně všude, a to v několika dávkách. Jako bonus je to rozmatlaný různě po bytě.

 

 

 

 

 

 

     Při přebalování Čeněk v klidu neleží a ani se neusmívá. Kope nohama a chce zdrhat. To je paráda. Dokonce mi nestačí ani jeden maximálně dva vlhčené ubrousky. Abych mu očistil zadek, plus celý zbytek Čeňka, je třeba půl balení ubrousků, prostěradlo a ještě libovolná jakákoliv věc, která je v dosahu (mobil, peněženka, hrnec….)

     Když už jsem načal tohle téma, tak je zajímavé, že Čeněk udělá bobek na nočník jenom, když je poblíž Nataša. Aby bylo jasno, on ten bobek na nočník neudělá sám od sebe, nebo že by si o to řekl. Je potřeba ho pravidelně dávat na nočník a modlit se. Když ho dám na nočník já, tak tam chvíli sedí, tleská, pak se zvedne a běží se vydělat do pokojíčku na koberec. To jenom, když ho na nočník ráno posadí Nataša, tak je úspěch zaručen.

     S Natašou máme rozdílný pohled na Čeňkovu hygienu. Já si nemyslím, že je třeba to dítě mýt dvakrát denně, mydlit ho, česat mu vlasy a podobně. Podle mě by měl každý malý kluk pořádně smrdět, měl by být špinavý a mít minimálně vši. Je ale třeba dbát na to, aby nebyla překročena hranice toho, kdy by nám ho už zabavila sociálka. Smrdět, být špinavý a mít vši, lze i s grácií a notnou dávkou elegance. Jo a taky, když už jsem u toho, tak Čeněk už má vzadu na hlavě dredy. Nataša mi kladla na srdce, abych mu česal vlasy, avšak já jsem tak dlouho tápal, až má dredy. Máme rasta dítě.

     To ale Nataša odmítá a chce mít z něho malého vymydlinkovaného blonďatého andělíčka s kudrnatými lokýnkami, se kterým se bude chlubit a bude ho nosit v kabelce jako doplněk. Ona celkově se Nataša, co se týče hygieny a pořádku přestává ovládat. Jakmile někde, kdekoliv, zanechám kus oblečení, tento během chvilky zmizí v pračce. Člověk si ani nemůže večer na zem odložit ponožky, aniž by je tam ráno už nenašel.

     Mám podezření, že pokulhávám i v Čeňkových volnočasových aktivitách. Když je Nataša doma, hází si s ním s míčem, čte mu knížky, říká mu básničky, dělá kolo kolo mlýnský a podobně. Když doma není a jsem tu jenom já, tak mu dávám volnost po bytě a pozornost mu věnuju, až když přiběhne celý od krve, něco rozbije a nebo ho po hodině, kdy neslyším z bytu žádný ryk ani řev, naleznu utopeného v záchodové míse.

     Ani v rozvíjení dítěte nejsem žádný přeborník. Naučil jsem ho asi pět slov, z toho tři používá špatně. Naučil jsem ho číslovku "tři", kterou označuje jakékoliv množství, umí povel "přines" (neumí však sedni a ani nedává "pac"), na mé zvolání "kristova noha, okamžitě toho nech, chceš se zabít?", reaguje tak, že pokračuje v činnosti a taktéž ještě jsem ho naučil pít ze skleničky. To ale bylo omylem. Jednou totiž pořád otravoval, tahal mě za nohu a huhlal "pi, pi, pi". "Ano Čeňku, táta má tři nohy", odbyl jsem ho v domnění, že opět provozuje svou zběsilou matematiku. On totiž "tři" vyslovuje tak trochu jako "pi". Tak dlouho mě tahal za nohu a vykřikoval "pi", až se na to vykašlal a šel do kuchyně, přistavil si k lince krabici, aby tam dosáhl a vzal si vodu s pitím. Takže ono "pi" znamenalo, že chce pít.

     Kdežto Nataša, to je jiný kalibr. Jakmile se do něho pustí, tak dítě se rozvíjí, až se byt třese v základech. Má ho úplně na povel a cokoliv mu řekne, to udělá. Reaguje na básničky a na "vezmeme si hoblík, pilku", kluk sedí a opravdu dělá, že řeže. Vypadá to, že bude všestrannější než jeho neumětel táta, jelikož já například vůbec nemám ponětí, co to je ten hoblík a on s ním už i s pilkou s přehledem předvádí imaginární řezání.

     Za klesající trend mých rodičovských dovedností však může Čeněk. Kdyby mě nechal pořádně vyspat, byl by schopen třeba hodinu v kuse si sám hrát v pokojíčku aniž by každých deset minut přiběhl s řevem a něco mi tou svou hatmatilkou vysvětloval, a kdyby taky občas vypral, vyžehlil a nebo aspoň vynesl smetí, určitě by ta již dávno vyhaslá jiskra mého rodičovství zažehla plamen, který by vzplál natolik, že bych Natašu s přehledem převálcoval a on jí začal oslovovat "táta".

 

      Pokud to však půjde dál stejným tempem, tak nejenomže bude Nataša lepší, ale ona i nakonec to rodičovství vyhraje. A tím to je smutnější.