Rodič malého dítěte, který se o toto dítě musí starat, je svým způsobem hendikepovaný a věci běžného života vykonává s obtížemi. Být vlastníkem malého dítěte je něco, co společnost považuje za samozřejmé a hlavně za něco báječného a kouzelného. Realita bývá trošku jinde a mnohdy to má do báječna daleko. Má malá koule na noze se jménem Čeněk, mi život příliš neulehčuje. Je to sice právoplatný člověk, ale je to člověk rozumu mdlého, svěrače uvolněného, motoriky nevalné, jehož světlé momenty v oblasti invence a rozvíjení sebe sama zahrnují převážně soustavné pokusy o zničení předmětů v okolí a nebo rovnou sebe. Prostě a jednoduše život s malým dítětem je obtížnější než bez malého dítěte, což je myšlenka takřka revoluční.
Naprosto jednoduchá věc, jakou je například jít nakoupit, je záležitost na půl dne. Kličkovat s kočárkem mezi regály, kdy Čeněk střídavě celý zarudlý řve a střídavě shazuje předměty z regálů, neulehčují ani naši senioři, kteří mají tendence se svými vozíky ucpat celou uličku a hodinu čumět na tatranku a číst její složení popřípadě se ptát kolemjdoucích, jestli je ve slevě. Často se stává, že nás s Čeňkem obšancují z obou stran, čímž nás v uličce uzavřou a to je potom fajn.
Navíc seniorky často tíhnou k tomu, že se na Čeňka usmívají, dělají na něho budliky budliky a posléze se snaží se mnou navázat kontakt. Na to vůbec nejsem zvědavý.
Jakmile se s kočárkem prodereme k pokladně a zaplatíme, samotné nakupování pro nás nekončí. Čeněk má totiž za ušima, a když se nedívám, rád šlohne nějaký drahý předmět a tento uschová do kočárku. Následně potom po zaplacení a snaze opustit obchod při průchodu turnikety zapípáme, čímž dáváme okolí a hlavně ochrance najevo, že jsme holota a zloději.
Vlastnit Čeňka není nic, co by nějakým způsobem obohatilo můj společenský život a výrazně vylepšilo mou sociální interakci. Ani společensky se moc nevyvíjím.
Jednou během procházky jsme s Čeňkem narazili na černocha sedícího na lavičce. Čeněk kolem něj zvídavě kroužil a občas si na něj sáhnul. Pak přišel ke mně, vzal mě za ruku a dotáhnul k černému pánovi. Když jsme byli až úplně u něho, ukázal na něho prstem a křičel "ee, ee". Tím dal jasně najevo, že pán je fuj. Nakonec mě pustil, chytil ho za ruku a chtěl ho jít hodit do koše. Čeněk je rasista. Černý pán to vzal sportovně, prozradil mi, že fuck you, a odešel.
Jsou ale situace, kdy společenské dusno v návalu prudkého otcovství vytvářím já. To zase jindy jsme opět při procházce narazili s Čeňkem na pána, který čistil kanál. Čeněk se na něho se zalíbením díval, usmíval se a občas zatleskal. Bylo mi jasné, že je potřeba zasadit Čeňkovi tuto situaci do kontextu. Přišel jsem tedy k němu, chytil ho za ruku a povídám: "Tak Čeňku, vidíš tady pána, jak čistí kanály? No, měl se líp učit. Když se budeš dobře učit, nebudeš muset čistit kanály". Mou oduševnělou a dobře míněnou otcovskou radu čistič kanálu zřejmě pochopil špatně, proto mě nazval hajzlem a mrštil po mně šroubovákem. Mám teorii, že jsem to říkal moc nahlas a pán to zaslechl. Zřejmě to bylo tím, že jsme byli asi půl metru od něho a on se na Čeňka zrovna usmíval.
Čeněk je taktéž práskač a donašeč. Neudrží tajemství. Právě proto musím být vždy na pozoru a chovat se obezřetně. Ještě než se posunu trochu dál, je potřeba vysvětlit, že ač jsem opravdovým macho mužem, kterému smrdí nohy, neholí se a pyšní se všeobecnou autoritou, Nataša mi zakázala chodit si vsázet na sportovní utkání. Pravila, že nevydělávám, a proto peníze nemůžu utrácet. Zkušeně jsem kontroval tím, že peníze neutrácím, ale vydělávám a jako příklad jsem uvedl nedávnou výhru padesáti korun, čímž jsem ji tedy příliš neohromil.
Jednou na procházce, kdy s námi šla i Nataša (ty zpropadené procházky bývají mnohdy velmi rizikové), jsme míjeli sázkovou kancelář. Před jejím vchodem Čeněk zpozorněl, ukázal na vchod a křičel: "táta, táta". Nataša se ho zeptala, jestli sem táta chodí, Čeněk jí to odkýval a Nataša mi následně zkrouhla kapesné. Je to dobrák to dítě.
Když už jsem u té obezřetnosti, tak si musím dávat pozor skoro na všechno. Čeněk totiž není sto vymyslet si něco vlastního, nějak obohatit sám sebe, a proto všechno napodobuje. Když jdu třeba na záchod na malou, tak Čeněk hodí do mísy celou roli toaleťáku, protože to viděl u Nataši (ta tam nehází celou roli, pouze si kousek odmotá. Čeněk odmotávat neumí, takže háže celou roli). Jindy mi vytáhnul z kapsy cigarety, jednu si dal do pusy, zbytek rozmačkal a šel takto přivítat návštěvu, protože tak se to podle něj má. Taky leze do trouby s vidličkou a převrací imaginární hranolky, protože to prostě jednou viděl. Ten chlapec není příliš bystrý.
Od té doby, co s námi Čeněk bydlí, není v mých silách někam přijít včas. Prostě to není možné. Postupně se sice rapidně snižují důvody, proč někam vlastně přijít včas, protože mě nikdo nikam nezve, ale když se naskytne příležitost k tomu být dochvilný, tuto příležitost vždy s úspěchem nevyužijeme.
Ať si dám jakýkoliv náskok, vždycky přijdeme pozdě. I když Čeněk už hodinu před plánovaným odchodem oblečen stepuje před dveřmi, vždycky se to nějak zvrhne. Někdy si sundá botu a tuto někam schová, takže ji pak půl dne hledám, jindy mbě schová botu, a jindy si tak dlouho čteme pořád dokola leporelo s Budulínkem, že dočasně zešílím a jdu si uvařit trochu hrášku, aby mě liška povozila na ocásku.
Jak už jsem psal, tak mít malé dítě je svým způsobem hendikep. Mělo by se to všeobecně vědět a podle toho by se mělo i zasáhnout. Začal bych například s univerzální parkovací kartičkou, která opravňuje řidiče parkovat kdekoliv. Když přijedu s Čeňkem z nákupu, často se mi stává, že nemám kde zaparkovat, a proto musím auto odstavit mnohdy i několik set metrů od vchodu do domu. Takový luxus, že bych vzal nákup z kufru a nechal Čeňka ať v poklidu cupitá vedle mě, si nemůžu dovolit, protože Čeněk v klidu necupitá, nýbrž mi zdrhne. Pokud na něj zařvu, že takhle se to nedělá a ať okamžitě poslouchá, začne se smát a pokračuje v úniku.
Takže tedy to dělám tak, že Čeňka vezmu do náruče, nákup si zavěsím na volné části údů a pod tíhou nákladu, zpocený a nevrlý, se plížím směrem domů. Čeněk situaci ulehčuje tím, že mě kope, kouše a chce jít na zem. Na mou výchovnou radu, ať počká domů, že ho tam seřežu, nebere zřetel a vůbec se podle toho nehodlá zařídit.
Právě proto by se mi ta kartička hodila, abych mohl parkovat například rovnou u nás v paneláku ve sklepě.
Život s malým dítětem není žádný med. I ty nejobyčejnější úkony se stávají mnohdy nemožnými. I přes tuto krutou realitu mě hřeje u srdíčka jedna věc, na kterou se upínám a kam směřují všechny mé naděje a vyhlídky.
Ještě necelých sedmnáct let a Čeněk jde z domu.
