Není pochyb o tom, že rodičovství skýtá řadu lahůdek, které tříbí charakter a oddělují zrno od plev, jako je například růst zubů, noc, kdy dítě nespí, příjemná třetí hodina ranní, kdy vás dítě vzbudí svým rykem, aby se pochlubilo tím, že svůj náklad z plíny rozpatlalo po zdi a podobně. Toto jsou všechno samozřejmě báječné rodinné okamžiky a stojí minimálně za myšlenku na sebevraždu. Nicméně realita všedního dne je trochu jinde, neboť se skládá ze stále se opakujících malých skutků malého vyvrhela, který byl počat pouze proto, aby mě zlomil. Každý den je taková mozaika drobných a často se opakujících událostí majících jediný účel a tím je, aby mi nakonec hráblo a poté, co bych si v poklidu v temném koutě potichu hlodal vlastní ruku, bych byl převezen do blázince, kde bych naplnil svůj osud.
Například taková obyčejná cesta výtahem. Neznalý a bezdětný ignorant si řekne, že cesta výtahem je něco naprosto běžného, čeho není třeba se nikterak obávat. Já musím říci, že je tomu právě naopak. Jízda s Čeňkem ve výtahu není nic pro slabší povahy. Ač bydlíme ve třináctém patře, tak běžná jízda netrvá ani minutu. Nicméně mnohdy se zdá nekonečná.
Samozřejmostí je, že Čeněk si vyřve, aby si mohl zmáčknout tlačítko. To si prostě vyřve vždycky. Můžu sice udělat ramena, nechat ho vyvztekat a dělat, že jako dítě vychovávám, ale po tom roce na mateřský už na to nemám. Na to vychovávání. Ať si dělá, co chce, mě to je jedno. Hlavně ať neřve.
Takže tedy Čeněk si vyřve to, že si zmáčkne tlačítko. Jelikož je to ale dobrák a myslí to se mnou dobře, zmáčkne jich co nejvíc. Často se mu podaří zmáčknout všechny. Takže potom jedem výtahem půl hodiny, protože jak idioti stavíme v každým patře. Tím jak všude stavíme, je takřka stoprocentní šance, že k nám do výtahu někdo vleze a začne se vybavovat a nebo ještě hůř, začne se zajímat o Čeňka. Opravdu nemám zapotřebí se bavit s cizím člověkem o Čeňkovi. Jedině, že by si tento cizí člověk Čeňka vzal a odešel. To potom jo. To by bylo v pořádku a jistě bych si to sám sobě nějak v té morální rovině zdůvodnil.
Výtah ale skýtá mnohem víc zážitků a příležitostí. Čeněk si v něm například lehá, olizuje podlahu, vzteká se, protože chce jít pá a protože ho to v něm už nebaví. Na můj apel, že kdyby nemačkal všechny ty čudlíky, že bychom byli už dávno doma, nebere zřetel a snaží se vyvolávat ve výtahu napětí.
Jednou to napětí ve výtahu natolik eskalovalo, že Čeněk otevřel výtahová dvířka (taková ta jistící) a výtah se zastavil. To bylo super. Tím to Čeněk celé urychlil. Bylo hezkých půl páté ráno (Čeněk si ten den přivstal, abychom se mohli jít podívat ven na tmu a zimu) a já jsem byl s Čeňkem zaseklý ve výtahu.
Zazvonil jsem tedy na výtahový zvonek (podle instrukcí stačí krátké zazvonění) a očekával instrukce od dispečera, se kterým jsem měl být spojen. Asi po deseti minutách intenzivního zvonění se z interkomu ozvalo chrchlání a následně ospalé: "Co je?". "Dobrý den, já jsem se zasekl ve výtahu", odpověděl jsem s nadějí v hlase. "No tak, to máte blbý". Následné ticho z interkomu ve mně vyvolalo pocit zklamání až jakoby hořkosti a takové životní prohry.
Ještě chvíli jsem bezradně zvonil na zvonek, až to Čeněk zřejmě nemohl vydržet, zavřel dveře a výtah se rozjel. Přemýšlel jsem dlouho, jestli existuje něco, co by mě omluvilo, že mě nenapadlo ty dveře zavřít, aby se výtah rozjel a hlavně, že mi to natřelo batole, ale na nic jsem nepřišel.
A pak tu máme přebalování. Už samotné přebalování není nic, co by ten den nějakým způsobem vylepšovalo. To v žádném případě. Již drahně měsíců věřím, že den, kdy nemusím přebalovat, se do života nepočítá, protože to je natolik silný zážitek, že se v žádném případě neslučuje s mým malým zhrouceným životem plným bolesti, zmaru a Čeňka.
Ani Čeněk během přebalování nejeví známky naprosté blaženosti a fascinace, takže hlasitě protestuje, snaží se vstát a hlavně má tendence se v tom malém peklíčku hrabat rukou a různě to rozmatlávat. Já se mu moc nedivím, protože podle mého názoru je samotné přebalování pro přebalovaného velmi pokořující. Zvlášť, když mu druhá osoba maže zadek mastičkou proti opruzeninám, je v případě, že přebalovaný není Němec s knírkem, velmi znepokojivé. Patrně, aby zmírnil toto trauma, začal Čeněk poslední dobou mastičku proti opruzeninám žrát. Samozřejmě, že této jeho kratochvíli nefandím a mastičku mu odebírám, ale vždy si alespoň stihne řádně přihnout.
Mastička proti opruzeninám mu ale natolik zachutnala, že si ji pokaždé nějak obstará. Nevím, jak je to možné, ale ať ji uklidím kamkoliv, v nestřeženém okamžiku zahlédnu Čeňka, jak s mastičkou v puse zdrhá z mého dosahu. Ví totiž, že mu jí hned seberu.
Jednou nějak splašil fungl novou mastičku (pro představu ta tuba je zhruba ve velikosti zubní pasty) a v tichosti se s ní zašil do pokojíčku. Když jsem ho šel jako zodpovědný otec do pokojíčku po hodině fotrování (vymyslel jsem výraz pro výkon rodičovství) v trenkách na gauči u televize zkontrolovat, bylo to pro mě velké překvapení. Celý Čeněk byl mastný. Byla popatlaná půlka zdi. Na zemi ležela úplně prázdná tuba od mastičky a Čeněk se poblil a jako velké finále i posral.
Tím pádem jsem byl zhrozen, jelikož jsem nevěděl, jestli se třeba neotrávil. Abych celou situaci zachránil a měl vše pod kontrolou, za průběžného dávení jsem do sebe nasoukal celou novou mastičku, abych mohl na sobě pozorovat případné příznaky otravy. Nakonec jsme se ani jeden neotrávili, ale i já jsem se poblil a měl jsem, stejně jako Čeněk, i velké finále.
V naší kuchyni existuje 365 věcí, se kterými se dá demolovat zeď včetně kuchyně i zdi samotné. Čeněk na to přišel a každý den využije minimálně jednu. Ať už třeba lžičkou hloubí do zdi tunel pro svůj připravovaný velký úprk z kuchyně do obýváku a nebo odrývá naběračkou omítku, popřípadě jen tak s drátěnkou šolichá něco v rohu, znamená to, že čerstvě vymalovaný byt začíná pomalu volat po přemalování. Já na to ale kašlu, protože to nemá cenu.
Jakmile bych to přemaloval, Čeněk by to opět zničil. To nemá cenu. Spíš počkáme, až Čeněk náš byt vybydlí a potom půjdem do jiného bytu, který rovněž zničí. Čeněk je totiž jak kobylky.
Zřejmě to je moje vina, ale naučil jsem Čeňka usínat s námi v posteli. Původně jsem chtěl být velmi důsledný a Čeněk měl usínat v pokojíčku v postýlce. Jakmile jsem ho tam v pyžamu odnášel, jevil známky chmuru, a když jsme dorazili k postýlce, začal se vztekat, zaťal mi drápy do ramen, pevně se mi zakousnul do klíční kosti a nešel sundat. Ani přivolaná Nataša, která ho ze mě páčila předem připravenou tyčí, nepochodila a Čeněk se prostě nedal ode mě odlepit. Když už se však malého nespavce podařilo ode mě odtrhnout a uložit ho do postýlky, ihned vstal a s řevem se snažil z postýlky vylézt.
Tím pádem jsem ho musel silou přimáčknout k matraci (samozřejmě jsem ho přimačkával s láskou) a držet a držet, dokud neusnul. Dvě hodiny sedět vedle postýlky a přimačkávat řvoucí dítě ke dnu postýlky mě záhy omrzelo. Byl to vopruz. Nuda. Seděl jsem na židličce, držel Čeňka, poslouchal jeho řev a dvě hodiny čuměl před sebe na zeď, kde má Čeněk obrázek krtečka.
Po hodině uspávání jsem krtečka začal nesnášet, po hodině a půl jsem se ho bál a po dvou hodinách jsem ho nenávistně serval ze zdi, abych ho tam druhý den ráno s pokorou a nadávající Natašou za zády opět instaloval zpět.
Proto jsem se vydal raději cestou menšího odporu a Čeňka uspávám v leže v posteli při puštěné televizi. Čeněk zkoukne pár svých oblíbených reklam a celkem bez většího povyku usíná. Jakmile usne, vyvstává otázka, co s ním. Čeněk je velký asi jako středně velký mrtvý tučňák a i přesto zabere tři čtvrtiny postele pro dvě osoby. Je to totiž rebel, který neakceptuje zajeté standardy v ležení, a proto rád lehává na štorc s roztaženýma nohama i rukama. Navíc jen tak z plezíru kolem sebe kope a často se převaluje. Spát s ním v jedné posteli není proto v lidských silách.
Z toho důvodu ho musím každý večer přenášet do postýlky. Je to taková loterie. Musím ho velmi šetrně uchopit, abych ho nevzbudil a opatrně ho přenést. V celém bytě nesmí být ani za mák světla, jelikož je Čeněk něco na bázi upíra a světlo ho vzbudí a pak řve, což si těsně před tím, než jdu spát, nemůžu dovolit.
Právě z důvodu globálního bytového zatemnění během přenášení tu zakopnu a spadnu, tu křápnu s Čeňkem o futra a podobně. To vše má za následek, že se vzbudí, začne prohlašovat "pa, pa", což znamená, že chce urychleně zpět k nám do postele a s Natašou si pak házíme mincí, kdo bude spát v pokojíčku na zemi a kdo si lehne do postýlky.
Rodičovství není o těch legendárních velkolepých příhodách, kterým se všichni jednoho dne, až dítě vysmahne na internát, zasmějí. Je to o tom každodenním vopruzu a o těch drobnostech, které se pravidelně opakují. Jo a taky o nevyspání. Hlavně o nevyspání.
