Jelikož se můj život zúžil do dvou aktivit a to být doma a nebo jít s Čeňkem na procházku, bylo načase s tím něco dělat. Udělat nějaký životní obrat, který by mě posunul někam jinam. Někam výš. Právě z toho důvodu jsem se jednoho dne rozhodnul, že půjdu do sebe a zkusím změnu. Byl to risk, ale mohl vyjít.
Rozhodl jsem se, že spolu s Čeňkem navštívíme obchodní dům, který máme kousek od domu. Slýchával jsem na tento objekt od okolních matek samou chválu, takže z mého pohledu to byla ideální příležitost, jak zabít půl dne. Od té doby, co mám Čeňka, totiž čas nevyužívám. Já ho zabíjím a od chvíle, kdy se Čeněk vzbudí, čekám, až zase usne.
Obchoďák otvírá v devět ráno, a proto jsme vyrazili s mírným předstihem o půl šesté, abych zbytečně dlouho nevyspával a nehýřil aktivitou. Čeněk vytušil, že se bude dít něco velkého, a přivstal si mazácky na čtvrtou, aby něco neprošvihnul. Dokonce si prozíravě vytáhl ze své skříňky sváteční bodýčko a dal ho do ledničky.
Už před pátou netrpělivě přešlapoval přede dveřmi a silácky prohlašoval "pá". Nechal jsem ho, ať má ty své silácké řeči, když tu jsem zaslechl cvaknutí dveří a silácké "pá", které se jakoby vzdalovalo. Zašel jsem se podívat do předsíně a ten malej sígr si otevřel dveře a zdrhnul ven na chodbu. Bos a v trenkách jsem Čeňka po krátkém sprintu z chodby stáhnul zpět a nabyl dojmu, že asi už půjdeme.
Po krátkém hledání jsem našel Čeňkovo bodýčko, které si předpřipravil v lednici a snažil se ho obléknout. Bodýčko bylo takové lehce zmrzlé a byly na něm ulpěny malé krystalky ledu. Navlékl jsem ho na Čeňka, který řval zimou, ale to se nedalo nic dělat. Chtěl to, tak to měl.
Venku byla ještě tma, když jsme dorazili k obchoďáku. Bylo deset minut po půl šesté a obchoďák zatím kupodivu otevřený nebyl. Otevírací doba byla neúprosná a, byť jsem tajně doufal, ani dnes žádná změna nebyla. Chvíli jsme stáli před vchodem v domnění, že se nás někomu zevnitř zželí a pustí nás dovnitř, ale mám pocit, že vevnitř nikdo nebyl. Nedalo se nic dělat a museli jsme s kočárkem skoro dvě a půl hodiny kroužit kolem obchodního domu jak supi, než se ho ráčí otevřít.
A pak to konečně přišlo. Po asi tisícím okruhu kolem obchodního centra ukazovaly hodinky za tři minuty devět, a proto byl čas jít stepovat před vchod.
Bylo celkem překvapivé, že před vchodem již stál dav. Tento shluk osob se dělil na seniory a matky s kočárkama. Nevěděl jsem, k jakému táboru se mám připojit, tak jsem s kočárkem postával opodál a sledoval co se dělo. Bylo to totiž celkem zajímavé:
8:59 - Z tábora seniorů se ozývají názory, že už by mohli otevřít, že by je ta minuta nezabila. Tábor matek mezi sebou klábosí o pedikúře.
9:00 - Tábor seniorů začíná být nervózní. Jeden postarší pán výhrůžně mává nad hlavou holí a dožaduje se vstupu. Tábor matek si navzájem chválí, jak zhubly a jaké mají hezké boty.
9:01 - Mříže u vchodu jsou stále zavřené. Tábor seniorů začíná iniciovat petici za neprodlené otevření obchodního centra. Tábor matek si vyměňuje fotky svých dětí.
9:02 - Z tábora seniorů létají směrem ke vstupu silná slova jako "blamáž", "skandál", "hulvátství" nebo "křivárna". Jedna paní se dušovala, že to by se za komunistů stát nemohlo. Postarší pán vykřikoval, že na tu mříž vyleze a že z ní spadne a zabije se. Že je mu to všechno jedno. Tábor matek pomlouvá své muže.
9:03 - Tábor seniorů je na pokraji války. Někteří se snaží přehryzat mříže, jiní se pokoušejí stavět lidskou pyramidu. Pán, který vyhrožoval, že na mříž vyleze, nyní vyzývá ostatní, aby jej použili jako beranidlo a mříž prorazili. Tábor matek ztichnul a matky zaujaly startovací pozici.
9:04 - Mříž se začíná otevírat. Mezi táborem seinorů proběhlo v návalu euforie několik mexických vln a bylo zaznamenáno pár případů infarktů a matky s kočárky s křikem vběhly dovnitř (některé byly natolik pohlcené atmosférou, že kočárky s dětmi zapomněly venku).
Jakmile dav nepříčetně vniknul do obchoďáku, velmi tiše a spořádaně jsme vešli dovnitř i my s Čeňkem. Až uvnitř mi došlo, proč ty matky byly jak jaté a při sprintu dovnitř se skoro přerazily. V obchoďáku totiž byl jenom jeden dětský vláček a samozřejmě, že kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Jelikož u vláčku byla fronta, která se vinula celým obchoďákem, rozhodl jsem, že najdu Čeňkovi vyžití někde jinde.
Nikde žádná kratochvíle pro dítě nebyla. Všude samé obchody. Až záhy jsem zjistil, proč je obchodní dům pro matky s dětmi tak oblíben. Vysedávají totiž ve všudypřítomných kavárnách, klábosí o ženských věcech jako je kadeřník, podprsenky nebo tampóny a děti buď pobíhají kolem a nebo řvou v koutě, kde si jich nikdo nevšímá. To nebylo nic pro testosteronem nabytou partu, jakou jsem já a Čeněk....
Chvilku jsem bezradně bloumal mezi obchody, když tu jsem v rohu objevil zastrčené houpací autíčko. S velkou slávou jsem do něj Čeňka posadil. Ten byl jak jatej a s výskotem vykřikoval "brm brm". Vhodil jsem do autíčka požadovanou dvacetikorunu a očekával velké věci. Autíčku se rozsvítilo jedno světlo, popojelo asi o dva centimetry směrem nahoru, chvilku setrvalo v této poloze a následně sjelo opět o dva centimetry dolů. To bylo celé, co to umělo. Čeňkovi byla sice ubohost autíčka ukradená, protože se zahryznul do volantu a blaženě uslintával, ale já jsem byl rozčarován. To auto v podstatě nic nedělalo.
Asi po pěti minutách jsem zjistil, že jízda před čtyřmi minutami skončila (nešlo moc dobře rozpoznat, jestli autíčko ještě jede a nebo už ne), proto jsem Čeňka odtrhnul od volantu, a umístil jej zpět do kočárku.
Během přesunu Čeňka z autíčka do kočárku jsem si povšimnul, že Čeněk značně zasmrádá. Vyhlásil jsem proto situaci "posránek" a pídil jsem se po místě, kde bych ho mohl přebalit. Intuitivně jsem zamířil směrem k záchodkům, kde jsem hodlal tento problém vyřešit. Zde jsem narazil na celkem zajímavou věc. Na dveřích dámských toalet vedle figurky paní v sukni byla i figurka, která přebalovala dítě. Na dveřích pánských toalet byla pouze figurka pána bez sukně a fixem napsáno "Paroubek je píča". Žádná figurka, která přebaluje dítě, zde nebyla. To mi přišlo nefér. Bylo načase si přiznat, že fotrové to nemají v dnešní matriarchální době lehké a tak nějak s nimi nikdo nepočítá.
Nakouknul jsem tedy nesměle na dámské toalety, zda je vzduch čistý. Sice jsem po očku zahlédl přebalovací pult, ale taktéž jsem zahlédl něco, co jsem zahlédnout nechtěl a už to nechci nikdy vidět. Dost se tím změnil můj pohled na ženy a podle mě už nikdy nebudu stejný. Každopádně jsem to s dámskými záchody vzdal a šel s Čeňkem na pány. Tam jsem ho v klidu přebalil v umyvadle a bylo.
Přebalené a voňavé dítě (místo mastičky jsem mu mezi půlky vymačkal několik decek tekutého mýdla z nádoby nad umyvadlem) jsem umístil do kočárku a šli jsme omrknout vláček. U vláčku už fronta nebyla. Akorát v něm seděl tlustý chlapeček, který zběsile kroutil volantem. Ani nejel. Od pohledu prosťáček. Chvilku jsem tedy čekal, až chlapečka přestane jeho činnost bavit a já bych mohl do vláčku umístit Čeňka, který začínal být v kočárku nervózní a dožadoval se jízdy.
Po chvíli číše mé trpělivosti přetekla. Chlapeček blaženě kroutil volantem a z mého pohledu úplně zbytečně tuto jedinou kloudnou atrakci zablokoval. Usoudil jsem, že hoch si užil dost, podíval jsem se, jestli nemá někde poblíž rodiče a toho malého špekounka z vláčku násilím odstranil. Tak se podle mě pozná dobrý rodič. Vytáhne řvoucí cizí dítě z vláčku, aby se mohlo svézt jeho dítě. Cizího chlapečka jsem řvoucího odnesl do přilehlého obchodu s botama, aby nebudil rozruch a Čeněk se mohl konečně svézt.
Mašinfíra Čeňek byl ve vláčku velmi šťastný. Atrakci jsem napumpoval drobnýma za dvě kila, aby se kluk taky trochu poměl. Kroutil volantem, pištěl, troubil, vyskakoval za jízdy z jedoucího vlaku. No prostě byl šťastný. Světlou rodinnou chvilku však záhy narušil opět ten malý otylý kluk, který se vehementně dral zpět do vláčku. Tak to ne. Vzal jsem znovu malého hocha a jal jsem se ho někam zamknout, když tu z přilehlé kavárny na mě zařval asi dvěstěkilový dvoumetrový chlap: "hele, nech mýho kluka!". Viděl jsem, jak rozbil láhev o stůl a pomalu se na mě šine se střepem. Usoudil jsem, že tady není čas na hrdinství. Cizího kluka jsem odhodil, popadl malého mašinfíru Čeňka, narval ho do kočárku a úprkem jsem si zachránil holý život.
Tak já fakt nevím. Obchodní dům nás s Čeňkem příliš neoslovil. Všude jenom samý obchody, kavárny narvaný klábosícími paničkami, pár ubohých atrakcí pro děti a agresivní fotrové. To není nic pro nás.
Příště se půjdeme mrknout třeba do železářství nebo do pojišťovny. Tam aspoň dávaj bonbóny zadara, a když budu předstírat, že mě zajímá pojištění, můžu tam být klidně i půl dne.
DOMINIK LANDSMAN
(pokračování co nejdříve)
