Bez falešné skromnosti můžu prohlásit, že jsem jeden z nejlepších otců minimálně v Evropě. Dokonce se šíří zvěsti (tyto zvěsti šířím převážně já), že jsem v top desítce. Jsem přesvědčen, že jednou přijde den, kdy se v této prestižní anketě umístím na prvním místě a vyhraju zlatý řemen. K tomu, abych se dostal na úplný vrchol, však musím ještě zamakat, protože ve svých výkonech v otcovství mám občas i méně světlé momenty. Není to nic zásadního, ale tyto mé výpadky brzdí mou cestu na vrchol. Jsou to občasná klopýtnutí, která hází stín na mou výjimečnost. Základ celé mé strategie, jak se dostat na úplný vrchol je, neříkat o těchto neúspěších Nataše. Když se to Nataša nedozví, tak se vlastně nestaly. Pokud se nestaly, jsem tedy příkladný rodič. Nehledě na to, že pokud by se něco z toho, co jsem zapříčinil, doneslo k Nataše, byl bych potrestán. Nyní tedy bude následovat výčet neúspěchů:
Nehoda s kočárkem
Čeněk je výjimečné dítě, které je otevřené novým věcem. Právě proto je třeba jeho vývoj stimulovat a nabízet mu neustále nové a nové podněty a radovánky. Coby jeho průvodce životem jsem vymyslel, že ho v kočárku vytlačím na kopec, těsně před kopcem ho i s kočárkem strčím na vrchol, on pak sjede směrem ke mně a já ho v poslední chvíli zachytím za stříšku boudičky.
Byla to velmi edukativní záležitost. Posílal jsem Čeňka z kopce, a když projížděl kolem mě, zachytil jsem ho. Jemu se to velmi líbilo a v kočárku vykazoval znaky skotačení až bujarosti. V atmosféře rodičovské pohody jsem z kopce postupně sestupoval níž a níž, tedy Čeněk nabíral čím dál tím větší rychlost. V tomto mém přístupu k volnočasové aktivitě "sjíždění v kočárku z kopce" pravděpodobně někde v samotném procesu nastala chyba, která nebyla stoprocentně mou vinou.
Stalo se to, že jsem Čeňka i s kočárkem strčil na kopec s větší razancí, než běžně. Čeněk dosáhl vrcholu kopce a místo toho, aby kočárek opět sjel z kopce směrem ke mně, namířil si to na druhou stranu kopce. Tedy na opačnou stranu, než kde jsem stál. Zajímavé a překvapivé. Čeněk tedy za hlasité salvy smíchu a radostného tleskání zmizel i s kočárkem za horizontem a já s hysterickým řevem pelášil za ním. Třemi hbitými skoky jsem dosáhl vrcholu a na něm jsem zjistil, že kočárek si to suverénně namířil dolů do řeky. Čeněk byl se svým stavem očividně smířený a s úsměvem během jízdy směr řeka dělal tátovi pápá.
Naštěstí jsem byl ten den o deset minut více vyspalý než obvykle (spal jsem krásné tři hodiny a deset minut), takže jsem v sobě našel dostatečné množství sil k tomu, abych životním sprintem kočárek dostihnul a zastavil pár metrů před řekou.
Nehoda s kočárkem č.2
Běžný otec bez ambicí by po té, co své dítě poslal ze stráně do řeky, pravděpodobně šel domů. Já však ne a s Čeňkem jsme pokračovali ve sjíždění kopce. Vzal jsem si z toho ponaučení a tedy, že kopec má více cest dolů a ne jen tu jednu, na které zrovna stojím. Sešli jsme proto mírně dolů, asi do poloviny kopce a zde již nehrozilo, že bych Čeňka vypálil přes vrchol na druhou stranu.
Pokračovali jsme v zábavné volnočasové aktivitě. Strčil jsem Čeňka před sebe směrem nahoru, on kus popojel, zastavil se a vlivem přitažlivosti se rozjel z kopce směrem ke mně. Když projížděl kolem mě, zachytil jsem kočárek za madlo na boudičce a všechno bylo sluníčkové.
Během našeho skotačení se navzdory všem předpokladům stala další nehoda. Poslal jsem standardně Čeňka do kopce, a když v kočárku projížděl kolem mě, chytil jsem kočárek za madlo. Tady bylo ještě vše v pořádku, nicméně madlo mi zůstalo v ruce a kočárek i s Čeňkem pokračoval směrem dolů, kde se překlopil a Čeněk si odřel čelo. Abych zakryl stopy mé neschopnosti, zalepil jsem madlo i Čeňka izolepou a šli jsme domů. Nataše jsme o tom neřekli a asi jí to ani nepovíme.
Incident s alkoholem
V rámci zachování příčetnosti si během výkonu svého rodičovského práva občas dám trochu vína, aby ten svět byl lepší. Není to často a toho vína není moc (to kdyby chtěl nějaký dobrák na mě volat sociálku). Jednou jsem si nalil do sklenky víno a v dobré víře ho položil na stůl. Čeněk zrovna seděl na zemi a mlátil hlavou do zdi, takže byl čas skočit si na záchod. Když jsem se vrátil a chtěl jsem si dát víno, zjistil jsem, že sklenička byla prázdná. Napadlo mě, že jsem asi natolik vyřízenej, že jsem si ji nenalil, a proto jsem si řekl, že v tomto stavu mysli chlastat radši nebudu, a víno jsem uklidil.
Čeněk už nemlátil hlavou o zeď, nýbrž za mnou pořád chodil, otravoval mě a následně si začal zpívat. Působil rozjařeně. Posléze začal tancovat a skákat a ve finále běhal pořád dokola kolem stolu, což mu přišlo vtipné, protože se smál. Nechal jsem Čeňka, ať si běhá kolem stolu, a šel jsem žehlit. U žehlení jsem se nějak moc rozvášnil (domácí práce mě totiž děsně berou), že jsem zapomněl na čas. Když jsem si uvědomil, že žehlím už hodinu, šel jsem se podívat, co dělá Čeněk.
Ten pořád běhal dokola kolem stolu a smál se. Celkem při běhu vrávoral a často padal. To mi tak nějak docvaklo, že víno jsem si nalil a Čeněk ho na tajňáka vychlastal. Vzal jsem tedy Čeňka a odtáhl ho dál od stolu. V tu ráno začal být agresivní a chtěl se se mnou prát. Zaťal pěstičky a vyzýval mě na souboj. Položil jsem ho na zem, kde se chvíli motal, načež spadnul. Pak se ještě chvíli motal po pokoji, poblil se a usnul. Tuhle příhodu Nataše říkat taktéž nebudeme.
Incident s botami
Nevím proč, ale Nataša je ujetá na boty. Já mám jedny boty na lepší a jedny na horší. Tím to hasne. Nataša má narvanou celou skříň botama a pořád jich má, podle jejích slov, málo. Z mého pohledu toto zavání fetišem, ale podle ní to je v pořádku. Navíc jsem přesvědčen, že své boty má mnohem radši než mě a dokonce i než Čeňka. Skříň s botama pečlivě zamyká a klade mi na srdce, aby se Čeněk k té skříni ani nepřiblížil. Samozřejmě mě napadlo, že v té skříni schovává milence, proto jsem, když nebyla doma, zámek vylomil a hledal v ní ukrytého chlapa a nebo alespoň jeho ostatky.
Byly tam jenom boty. Nevím, jestli to je dobře a nebo ne. Každopádně v úplně vrchní polici v samostatné přihrádce byli takové lesklé lodičky. Vypadaly, že byly drahé i proto, že na nich byla ještě cenovka s hroznou částkou. Za ty prachy jsme si mohli klidně koupit nějaké nové a lepší dítě. Ani jsem nevěděl, že lze koupit boty za cenu ojetého auta.
Každopádně v rámci zběsilého hledání Natašinina milence, jsem tyto boty omylem shodil na zem. To byla Čeňkova šance. Boty se leskly, a jelikož Čeňka blyštivé předměty přitahují, okamžitě je zabavil a odběhl s nimi stranou.
Asi za deset minut ke mně Čeněk přišel a podávaje mi okousanou botu, tvrdil, že "ne". To znamená, že mu to nechutnalo. Aby potvrdil, svá silná slova, začal odplivávat zbytky bot. Tak a je to oficiální. Čeněk je pes. Rozkousal boty, které stály hrozný peníze a navíc mu nechutnaly. Pro mě to je však něco horšího než gurmánské zklamání. Vloupal jsem se Nataše do skříně a navíc jsem nechal Čeňka sežrat jí botu (Čeněk mi přinesl jenom jednu. Druhou už jsem nikdy nenašel, takže jí musel sníst).
Vybruslil jsem z celého incidentu nakonec celkem dobře. Vylomený zámek jsem svépomocí opravil a okousanou botu jsem venku zakopal. Mně tedy nikdo nic nedokáže. Až se bude Nataša shánět po botách, není nic jednoduššího, než říct, že nikdy žádné neměla. Základ je však jí nic neříkat.
Incident v obchodě
Poslední dobou to jde s mou pozorností a pamětí tak nějak z kopce. Začátek potíží se datuje do doby, kdy se narodil Čeněk, takže buď u mě propukl Alzheimer a nebo jsem prostě nevyspalej a vyřízenej.
Snížená činnost mozku se projevila, mimo jiné, i onehdá, když jsem jel s Čeňkem na nákup. Samotné nakupování probíhalo bez větších problémů, jelikož jsem měl seznam věcí, co mám koupit a Čeněk byl přivázaný v nákupním vozíku motouzem, aby neměl tendence vyskakovat. Jakmile jsme nakoupili, dal jsem nákup do auta, Čeňka do sedačky a jelo se domů. Celý tento proces jsem prováděl tak nějak intuitivně a možná, že jsem si během toho i občas schrupnul. Když jsem zaparkoval před barákem, obešel auto a jal se vyndat Čeňka z autosedačky, učinil jsem celkem překvapivé zjištění. V autosedačce byla místo Čeňka připoutaná nákupní taška s nákupem.
Samozřejmě, že mě napadlo, že Čeněk bude v kufru mezi nákupem, což vypadlo celkem logicky. Čeněk tam nebyl. Takže panika, hysterie a okamžitě jsem jel zpátky na parkoviště k obchoďáku. Čeněk tam klečel a byl úplně v klidu. V pohodě jedl mravence ze země a vůbec ho nezajímalo, že ho tam táta nechal.
Každopádně tohle Nataše rozhodně říkat nebudeme.
