Patrně nebalancuji každý den mezi sebevraždou, vraždou a nebo celkovým selháním organismu. Jinak by totiž Nataša nemohla jednoho dne k nám domů dotáhnout čokla. Jak mi totiž bylo řečeno, máme veliký byt a v něm spoustu prostoru pro lásku, kterou máme stále komu dávat (několikrát jsem celý byt procházel, ale vyjma hřebíkem vyrytých rýh v nové plovoucí podlaze od Čeňka, jsem žádnou lásku nenašel). Čeněk navíc má velice rád psy, takže je to pro něj ideální parťák, který ho bude rozvíjet, protože já jsem v tomto ohledu podle Nataši jedno velké zklamání. Nataša prý už nějaký čas přemýšlela, že by Čeňka oblažila nějakým hezkým a milý zvířátkem, aby ho mohl Čeněk utrápit k smrti, a náhoda tomu chtěla, že její kamarádka odjela hledat štěstí do Austrálie a psa tu nechala Nataše na hlídání. Když jsem se toto dozvěděl, svitla mi naděje, že to bude jen na pár týdnů. Následně jsem se dozvěděl, že kamarádka si jela do Austrálie hledat manžela.
Kamarádka, která má uhry i na zádech, má chlupatý čelo a když se směje, teče jí krev z nosu. Tím pádem tady je čokl na doživotí.
Nový a zřejmě trvalý člen naší domácnosti je Boloňský psík se jménem Pan Zikmund. Nevím, co přesně má to podivné zvíře znamenat, ale vypadá, jako by se zkřížilo morče s mokrým hadrem. Tahle rasa byla zřejmě primárně vyšlechtěna jako potrava pro lvy, jelikož její jiné využití si nedokážu představit. Panu Zikmundovi je krásných patnáct let, takže tenhle malý potkan skoro nic nevidí, každý druhý den s ním jezdíme na veterinu kvůli různým chorobám a nemá zuby, takže mu musím žrádlo předžvýkávat.
Pan Zikmund se u nás zabydlel celkem rychle a i se mu u nás zřejmě líbí. To je dobře. Celý můj životní smysl směřuje k tomu, abych udělal hezké zázemí cizímu psovi na úkor vlastního pohodlí i zdraví. Nataša se dušovala, že se o psa bude starat převážně ona a pouze pokud bude v práci (v práci je pořád), mám na Pana Zikmunda občas dohlédnout. V praxi to tedy znamená, že mám Pana Zikmunda s Čeňkem na krku pořád já a Nataša psa jenom večer vyvenčí.
Čeněk je ale z Pana Zikmunda přímo nadšený. Je to jeho nový kamarád. Celý den za Panem Zikmundem pobíhá a huláká "babá". To znamená "baf baf", a to tedy znamená "pes". Tedy, abych to tak nějak zakotvil do kontextu, tak Čeněk celý den pobíhá za psem, na kterého ukazuje a oznamuje okolí (tedy nikomu a nebo občas mně), že ten pes je pes. Je to náš malý intelektuál a vkládáme do něj ty největší naděje.
Nehledě na to, že Čeněk celý den oznamuje zcela jasnou skutečnost, tak mě z toho věčného "babá" už začíná hrabat. Navíc Pan Zikmund taktéž nepřispívá ke kvalitní atmosféře. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou napíšu, že Pan Zikmund je debil. Ten čokl vůbec nic neumí. Neumí jednoduchý povel, neposlouchá, dělá bordel a občas na mě zaútočí. Je jako Čeněk, až na to, že Čeňka mám rád. Pana Zikmunda nesnáším, a kdyby nebylo Nataši, šel by rovnou do útulku a nebo bych ho narval do babyboxu. Mně je to jedno. Já na to kašlu, hlavně, že by byl z domu.
On to ale Pan Zikmund taky nemá úplně jednoduchý. Čeněk se na něj přisál jako pijavice, nechce se od něj hnout a radostně ho týrá. Tahá ho za končetiny, šťouchá do očí, pokládá na něj nádobí a nebo ho zalévá konvičkou. Pan Zikmund se ho bojí, takže s tím nic neudělá. Já osobně jsem rád, že Čeněk nepolévá konvičkou mě a nebo televizi, takže do těchto jejich taškařic moc nezasahuju.
Nataša pořád tvrdí, že pes Čeňka stimuluje k lepším výsledkům. Já s tímto nemůžu tak úplně souhlasit a podle mě Pan Zikmund není pro Čeňka adekvátním vzorem.
Pan Zikmund má dvě misky. Jednu na vodu a druhou na jídlo. Čeněk pár dnů psa pozoroval, jak z misky pije a jí, a následně, podle svého velkého vzoru, poklekl na všechny čtyři, připotácel se k misce, zabořil do ní hlavu a začal pít. Normálně bych řekl, že to je velká legrace dívat se na dítě, jak napodobuje psa. Posléze však si člověk uvědomí, že to je jeho dítě, které se na všech čtyřech se zabořenou hlavou v misce pro psa plné vody topí.
Přítomnost Pana Zikmunda neblaze ovlivnila náš zajetý spací režim. Tedy režim, kdy nikdo nespí, a když náhodou usne, je záhy probuzen. Nicméně na tento režim, byť měl své mouchy, jsme byli zvyklí a byli jsme s ním smíření. Teď je celý režim v troskách. Pokud se mi podaří s boží pomocí Čeňka uspat, začne Pan Zikmund štěkat radostí a Čeňka vzbudí. Takže nyní musím uspat nejen Čeňka, ale i Pana Zikmunda. Nemám tušení, jak se uspává pes, jelikož na jasný povel "spi" nic nedělá, ale v záloze mám nějaké tlumící prášky, které jsem si šetřil pro Čeňka, když by bylo nejhůř.
Pokud se Čeněk v noci vzbudí a začne řvát, nastoupí Pan Zikmund s tklivým vytím, aby všem oznámil, že dítě je vzhůru. Ještě, že toho Pana Zikmunda máme, jinak bychom podle mohutného řevu nepoznali, že Čeněk už nespí. Pokud člověka vzbudí čtyřikrát za noc řvoucí dítě a pes, který pomateně střídavě vyje a štěká, dost ho to změní. Ta původní radost ze života se pomalu vytrácí a je nahrazena sebelítostí.
Nataša se v úvodu kasala, jak se bude o psa starat. Pche. Dalo se čekat, že to bude na mně. Když totiž Pan Zikmund v pět ráno hlasitý štěkotem oznámí, že dítě je vzhůru a že nám řve v postýlce, oznámí mi Nataša, že Čeněk je beztak vzhůru, tak jí ho můžu přenést do postele, aby se s ním pomazlila, a já můžu jít vyvenčit psa.
Když už jsem načal to mazlení, tak Čeněk je vyloženě mazlící typ. Pokud ho někdo uchopí a začne s ním provozovat mazlení, tento malý mazel vztekle kope, kouše a dere se z obětí pryč. Pokud se mu to podaří, zdrhá. Až takový to je mazel.
Ale to jsem odbočil. Řvoucího Čeňka přenesu Nataše do postele na "pomazlení" a začnu si připravovat oblečení, abych tu malou zbytečnou krysu mohl jít vyvenčit. Ještě nejsem ani úplně dooblečen, když mi Nataša přináší stále řvoucího Čeňka, ať ho vezmu taky s sebou na vzduch.
Takže tedy jsem v pět ráno ještě za tmy venku. Dítě v kočárku řve, protože řvát může a protože ho to baví, já jsem nevyspalý s kruhy pod očima, je mi zima. Sotva se plazím a Pan Zikmund mi v dobré víře s radostí ojíždí nohu, protože chytil druhou mízu.
Přiznám se, že Nataša měla pravdu. Opravdu ve mně je spousty lásky na rozdávání.
