Onehdá jsem se během večeře upřímně a nečekaně samovolně rozbrečel. Byla to taková hezká chvilka sebepoznání a sebeupřímnosti. Nataša mi na mé ustavičné vzlykání řekla, že jsem měkkej a že jsem tak akorát pro ostudu. Když jsem se začal zalykat o to víc, navrhla, abych se na to celý podíval z té lepší stránky (variantu konkrétní lepší stránky mi však nenabídla). Nakonec jsem její návrh vzal v potaz a zamyslel se nad tím. Kdy jindy, než v době, kdy zrovna načínáme druhý poločas stěhovací fáze, je třeba trošku té vzpruhy. Trochu té radosti z toho vyždímat. Rodičovství není přeci jen o přemýšlení, jestli oběsit sebe nebo dítě. Je to i takové to pravé lidské štěstíčko, které pozitiva jistě skýtá, ba možná jimi přímo srší. Přiznám se, že jsem se musel zamyslet dlouze, ale na několik kladných věcí jsem přišel.
V první řadě, ještě než začnu s těmi pozitivy, bych rád vyvrátil jeden mýtus, jenž by neznalý mohl mezi pozitiva zařadit. A to konkrétně domněnku, že na mimino se balí dobře holky. Tento jev jsem nezaznamenal a ani mi nepřijde příliš reálný. Vzhledem k tomu, že mám díky nevyspání pytle pod očima až na zem, jsem konstantně mrzutý, neholím se, protože bych si ve slabé chvilce přeťal krční tepnu, abych to měl za sebou, jsem rozcuchaný, mé oblečení (a to všechno) je buď cítit po blitkách a nebo je rovnou poblitý (v lepším případě poslintaný nebo jinak umolousaný) a nejsem schopen sestavit větu o více než dvou slovech.
S tímto arsenálem bych nikoho nesbalil, ani kdyby se Čeněk přetrhl a například v kočárku žongloval nebo předváděl karetní triky. Navíc mladé a perspektivní ženy o Čeňka nejeví zase takový zájem. Maximálně se občas usmějí (Na něj. Na mě se nikdo nesměje. Na mě se volá sociálka a nebo rovnou exorcista) a tím to hasne. Kde bych možná teoreticky mohl slavit úspěch, jsou seniorky. Ty před Čeňkem doslova jihnou. Tam by ta šance pravděpodobně i byla. Kdybych si ale domů dotáhnul nadrženou veteránku, tak by bylo u Nataši zle, nehledě na to, že i kdybych nebyl šťastně pod pantoflem, má cílová věková skupina se pohybuje o pár dekád jinde.
První opravdové pozitivum, které mi vyvstalo na mysl, je to, že když jdu s kočárkem po přechodu, vždy mi zastaví první auto, abych mohl přejít. Tohle je pro mě nové a neskutečné. Coby bezdětný muž, byla pro mě cesta přes silnici loterie a šílení řidiči se mohli přetrhnout, aby mi aspoň štrejchnuli o lýtko. Vzpomínám si, že nejednou jsem uskakoval před zběsilým řidičem, který neměl co ztratit. Ono je asi něco jiného srazit otce i s dítětem a nebo jen tak pro pobavení sejmout floutka, který se nerozhlídnul. Pokud řidič srazí otce i s dítětem, půjde do peklíčka. V případě, že srazí bezdětného muže, je to v pořádku. To je pak koloběh přírody.
Další dobrá věc, co mě potkala, je to, že jsem si tak nějak osvojil sebekázeň. Dokážu se lépe kontrolovat. Dříve jsem rostl jako dříví v lese, ale nyní jsem jiný. Mám stálý režim s tříhodinovým spánkem denně a dvakrát denně teplou stravu, kterou si sám udělám a která je hnusná a mnohdy se nedá jíst. Když ve čtyři ráno již podesáté Čeněk řve a lomcuje s postýlkou, je sebekázeň velmi důležitá. Kdybych tu sebekázeň neměl, tak vezmu řvoucího Čeňka za nohu a spláchnu ho do záchodu. Já to ale neudělám, jelikož mám tu zmíněnou sebekázeň.
To si taktéž napíšu do životopisu, až odlifruju Čeňka do školky a mě přestane platit stát. Napíšu si tam, že jsem byl dva roky na rodičovský dovolený a že mezi mé vlastnosti patří sebekázeň. Zaměstnavatelé se o mě jistě porvou.
Výhoda takovýho malýho dítěte je, že si ho můžete odečíst z daní. Je to byznys jak hrom. Já sice žádný daně neplatím, ale Nataša si Čeňka odečítá z daní o sto šest. Pak si za vrácený přeplatek koupí něco hezkého, a to mě hřeje u srdíčka. Odečítání Čeňka z daní je stavební kámen ekonomiky naší domácnosti. Kdybychom měli víc Čeňků, mohli bychom si odečítat z daní ještě víc. Sice bych byl v tom případě dávno už mrtvý a nebo aspoň v blázinci, ale zase by si Nataša těch hezkých věcí mohla koupit o to víc. Skutečnost, že si Čeňka Nataša odečítá z daně, jsem tomu klukovi dokonce i vysvětloval. Vzal sem si ho stranou a řekl jsem mu, že je šikovnej, že díky němu mamka dá míň peněz pápá než když ještě nebyl. Čeněk se tvářil spokojeně a byl si vědom toho, že je tím pádem důležitějším členem rodiny než já.
Záhy si to celé nechal projít hlavou, a aby zachoval rodinnou rovnováhu, převrhnul plasmovou televizi na zem. Tím pádem za přeplatek kupujem novou televizi.
Čeněk se hodí taky na úřadu. Když jsem byl na zdravotní pojišťovně jim oznámit, že už jsem půl roku na rodičovský dovolený a že jsem jim to zapomněl říct dřív, takže ať se podle toho zaříděj, byla tam děsná fronta. Měli tam takovej ubohej dětskej koutek s malým plastovým stolečkem a pastelkami, a to bylo celý. Čeněk to byl očíhnout, cože to tam jako všechno je za bezva věci. Ty asi tři pastelky, co tam byly, zlomil o zeď, načež vzal židličku a s křikem pobíhal po celé pojišťovně, mávaje touto židličkou nad hlavou. Vzpomínám si, jak vždycky, když někde bylo takové uřvané a hyperaktivní dítě, byl jsem nevrlý a měl jsem sto chutí po jeho rodiči něco hodit. Nyní jsem byl v roli toho rodiče a nikdo po mě nic nehodil. Místo toho mě pustili všichni před sebe, abychom s Čeňkem co nejdřív vypadli.
A to výčet výhod v pojišťovně nekončí. Pokaždý na pojišťovně vyfasuju na přepážce nepříjemnou ženskou s knírkem, která si na nic nehraje a řekne mi rovnou místo pozdravu, že takový typy jako já, nemá ráda. S takovou ženskou se pak hned lépe jedná. Jednou, když jsem si tam jenom měnil pár údajů, skoro mě probodla pohledem a tak nějak působila nepřístupně. Tentokrát jsem tam šel s tím, že jsem nebyl schopen půl roku jim oznámit, že už teda nejsem na pracáku, ale že jsem na rodičovský dovolený (jsem tahounem naší ekonomiky).
Počítal jsem s tím, že tentokrát paní vstane, vyrve ze země přepážku a vší silou mě s ní praští přes hřbet. Opak byl však pravdou. Jakmile uviděla Čeňka, hned se usmála a začala vyprávět něco o svém vnukovi. Sice mě ten její vnuk vůbec nezajímal, ale radostně jsem přikyvoval, že to je teda zlatíčko ten její vnuk, a byl jsem rád, že je vše kladně vyřízeno.
Během sestavování tohoto seznamu výhod jsem byl nucen zapojit i Natašu, aby přispěchala s nějakou výhodou. Po asi čtvrthodinové odmlce z ní vypadlo, že nespornou výhodou je přeci bezvýhradná Čeňkova láska ke svým rodičům. Až mi z toho zvlhlo oko. Zatímco píšu tento odstavec, Čeněk, hnán bezvýhradnou láskou ke mně, mi prošacoval kalhoty, vytáhl z nich peněženku a v nestřeženém okamžiku roztrhal pětistovku na malé kousky (některé kousky pravděpodobně snědl). Krása.
Taktéž bude takový romantický moment plný toho rodičovského naplnění, až mě Čeněk láskyplně za pár let šoupne do domova důchodců, byť mi bude třeba jenom padesát. To bude taky fajn. To pak Nataše připomenu tu bezvýhradnou lásku.
A to je všechno. To jsou všechny výhody, na které jsem si vzpomněl. Je možné, že jich časem bude více a nebo naopak méně, ale momentálně v tuto dobu pozoruju pouze tyto.
