Z nadpisu by se mohlo zdát, že je to konečně tady. Konečně jsme šoupli Čeňka na vojenskou školu a nebo přišel pán ve vyžehleným sáčku s visačkou a odvedl Čeňka do pasťáku. Skutečnost je ale trošku jiná. Čeněk se sice stěhuje, ale s ním i já s Natašou, a to do nového a většího bytu. Ptáte se, jak jsem si mohl z platu pijavice sociálního systému, které stát cáluje peníze jenom za to, že se stará o své dítě, dovolit větší byt? Věc se má tak, že jsme získali byt od naší tety z venkova, kterou zavřeli do blázince. Ukázalo se totiž, že teta z venkova nebyla vůbec z venkova. Bydlela v paneláku, byla kleptomanka a schizofrenik. Jedno z jejích alter eg byla hodná teta z venkova a nosila šátek na hlavě, takže tímto nás lehce ošálila (tady je škoda, že nenosila na hlavě šálu, jelikož by nás pak ošálila šálou a to by byla pecka.)
Zde je prostor pro uznalé pokynutí hlavou, jak si mistrně hraji se slovy.
Mimochodem další její alter ego byl nádražák Radim. Teta z venkova, která nebyla z venkova a občas byla nádražák Radim, byla až na svou zálibu v drobných krádežích neškodná. Jednoho dne jí však v tý bedně ruplo definitivně. Pobíhala po baráku omotaná záclonou a hulákala, že za chvíli přijede výtahem z nebe Ježíš, takže nikdo nesmí používat výtah, dokud Ježíš nepřijede.
Její sousedka, která patrně netušila, jaká důležitá návštěva za chvíli přijede z nebe výtahem, tento použila. Teta z venkova z toho dostala záchvat zuřivosti a pokousala sousedce jezevčíka. Zanedlouho už ji ve svěrací kazajce odváželi. Takže tímto způsobem jsme se dostali k novému bytu.
Kdysi jsem byl na brigádě u stěhováků. Pokaždé, když jsme přijeli někoho stěhovat, tak nám během procesu s potutelným úsměvem stěhovaný tvrdil, že lepší je vyhořet, než se stěhovat. Toto pokaždé doplnil idiotským úsměvem, jakože to je děsně vtipný a zároveň hluboký.
Ačkoliv jsem tuhle hlášku slyšel pravidelně několikrát denně od všech lidí, co jsem stěhoval, a každé její další vyslovení mě drásalo na duši a měl jsem chuť dotyčného vzít tyčí, z milosti, aby se už netrápil, musel jsem se vždycky usmát, aby byl zákazník šťastný a spokojený sám se sebou, jaký je to šprýmař a jakou originální hláškou stěhováky uzemnil.
Právě proto snad ani nemůžu uvěřit, co napíšu a to je, že je snad opravdu lepší vyhořet než se stěhovat. Minimálně je lepší vyhořet než se stěhovat s Čeňkem. A aby to bylo ještě napínavější, sehnal jsem nájemníka do té naší malé špeluňky, ale má podmínku, že je třeba to tam vymalovat a hlavně se musí nastěhovat do týdne. Takže a tedy jsme se museli nasáčkovat k rodičům Nataši a souběžně rekonstruovat dva byty.
Stěhování do většího bylo nevyhnutelnou nutností. Čeněk už má celý byt prolezlý skrz naskrz a nic ho tam už nestimuluje. Navíc zjistil, jak obelstít dětské pojistky a vniknout do zásuvek, ve kterých se skrývají lákavé a tajemné léky nebo chutné čisticí přípravky. Je čas změnit lokál a nastolit Čeňkovi nový řád. Navíc pokud bych byl v tom bytě ještě o měsíc déle, tak bych se demonstrativně pořezal střepem v obličeji, jelikož to už fakt nešlo.
Člověk by řekl, že v tak malém bytě nejsou skoro žádné věci. Stačí vzít dvě tašky a všechny naše věci v nich odvezeme. Tak bych si to alespoň představoval já. Bohužel tomu tak nebylo. Co ten byt průběžně vstřebával, nyní nárazově vydal. Věci, které jsem již dávno obrečel, věci, které jsem ani nevěděl, že jsem měl a nebo věci, které určitě nebyly moje ani Nataši. To všechno se nyní nakupilo na obří hromadě uprostřed bytu.
Od brzkého rána jsem veškeré věci pytloval nebo dával do krabic a jak na běžícím pásu odvážel postupně k rodičům Nataši, kde máme dočasně svůj bejvák.
Organizace stěhovacího procesu se chopil sám Čeněk, který působil jako supervizor a ze své vyvýšené židličky na stěhování dohlížel a rozdával úkoly. Malý supervizor chvíli spokojeně sledoval, jak dřu jako mezek a odnáším pytle do auta. Posléze mě přeřadil na jinou práci. Dostal jsem za úkol ho vzít a donést malého supervizora k vypínači, aby mohl blikat se světlem. To totiž stěhování uspíší, když budu Čeňka hodinu držet u vypínače, aby si mohl blikat.
Jakmile vedoucí stěhování a manažer logistiky, Čeněk, doblikal světýlkem, dopravil jsem ho zpět na jeho kontrolní stanoviště, odkud pokračoval v monitoringu a pak se posral. Čeněk má asi dvacet tun hraček a džambilion tun oblečení. Já jsem svoje věci zabalil do dvou pytlů a bylo. Čeněk má aktuálně větší majetek, než já kdy mít budu. Přestěhovat jeho majetek do nového bytu, to je fakt za trest. A přitom on tolik věcí nepotřebuje.
Co se týče oblečení, stačí mu dvě bodýčka, dvoje tepláky, mikina a ponožky. Nataša z něj dělá zbytečně metrosexuála. Jedno bodýčko utáhne klidně i celý týden. Stačí jenom kontrolovat, aby ho moc nepoblil a pokud proběhne nějaký průser, tak se to opláchne v umyvadle a zatím, než to uschne, vezme si to druhý bodýčko.
A hračky? S těma si nehraje.
Má pana Pandu a tím to hasne. Hlavně, že má asi patery obří plastový bagry, na který akorát tak v noci šlapu, když jdu na záchod a pak do nich vzteky kopu, což bolí ještě víc, než na ně šlápnout. Jak se stěhuje šest bagrů? Původně jsem je chtěl stěhovat tak, že je naházím do popelnice, ale Nataša řekla, že takhle ne. Svázal jsem tedy šest bagrů provázkem a gumicukem přidělal na zahrádku na autě. Tak trošku jsem jejich přidělání odfláknul a doufal, že cestou za jízdy spadnou pod kola náklaďáku a bude od nich pokoj.
Dál tam má dva plný kýble kostek, který nechápe, tři krabice plyšáků, kterých se bojí, tašku plnou molitanových míčků, který ukusuje, takže je má zakázaný, dvě tašky pěnových puzzle, který akorát rozdělává a dělá z nich bordel, takže je má taky zakázaný a potom děsnou spoustu různých věcí, co hrajou dětský melodie a který mě neskutečně vysíraj.
Jednou jsem myslel, jak jsem na to všechno vyzrál, protože jsem z těch krámů vytahal baterky, aby to nehrálo. Ono to ale stejně hraje. I bez baterek. Pohání to totiž patrně mé utrpení.
Jakmile bylo odstěhováno, mohli jsme přemístit Čeňka do provizorního bydliště - obývací pokoj u rodičů Nataši. Krásně se nám tam žije ve třech v tom jednom pokoji, jen co je pravda. Právě proto je potřeba pohnout s rekonstrukcí, abychom se mohli co nejdříve přestěhovat. Je to velmi krásná životní etapa. Ráno Čeněk vstává za rozbřesku a řve, neboť se budí v pro něj novém prostředí. Pak jde Nataša do práce. Během dne na střídačku usínám a starám se o dítě a po večerech makám na bytech.
Proces rekonstrukce, i přes mou urputnou snahu, neprobíhá podle představ. Jako jo, dávám do toho to srdíčko, dřu jako mezek, ale prostě a jednoduše mám volšový ruce a nemám to tak úplně zažitý. Takže nestíhám.
Nejvíc za vinu však kladu špatné organizaci času. Před samotným malováním mi trvalo dvě hodiny, než se mi podařilo rozdělat a položit na podlahu igelit, aby ani kapička barvy nekápla na mou plovoucí podlahu. Jakmile jsem s velkou slávou zakryl celou podlahu v pokoji, namíchal jsem si profesionálně na balkoně barvu v kyblíku a odnesl tuto do pokoje.
Během přenášení se urvalo ucho kyblíku a celá barva se mi vylila na plovoucí podlahu v jiné místnosti, než byl položen igelit.
To mě stálo cenné minutky samotného finišování a taky jsem musel volat sklenáře, jelikož jsem vzteky mrsknul prázdný kyblík od barvy do okna, které popraskalo. Nataša navrhla, že by bylo lepší najmout si na to hodinového manžela, což mě ranilo. Samozřejmě, že hodinový manžel nebyl vůbec potřeba, jelikož jsem při škrabání omítky ze zdi vyškrábl celý vypínač a přeťal nějaké dráty, takže bylo potřeba rovnou elektrikáře.
Inu, čeká nás ještě spoustu krásných okamžiků v obýváku u tchýně a tchána, a pokud se mi podaří přežít rekonstrukce, budeme v novém bytě, což považuji za krok kupředu.
Komentáře
