Pravdou je, že malé děti postrádají pud sebezáchovy (minimálně tedy alespoň Čeněk) a proto, pakliže rodič na chvilku poleví ve své ostražitosti, nikým nehlídané dítě si například prosekne hlavu násadou od krumpáče, vypije lahvičku s kyselinou, která se nám všem jistě běžně válí doma po stolech či na nočních stolcích, anebo si odřízne to jeho malé chodidýlko pilkou na železo. Tato zranění bývají většinou fatální, avšak existují i lehčí zranění, která bývají častější a kterým se dá i zasmát. Není totiž nic vtipnějšího, než dítě ležící v bezvědomí v tratolišti krve poté, co spadlo z postýlky na roh stolu a kolem kroužící hysteričtí rodiče, kteří lomí rukama nevěda, co dělat, zalykají se pláčem a vzájemně se dohadují, čí to je vina. Čeněk absolvoval již tolik zranění, že nezbývá než brát to tak nějak s humorem.
Kdyby mě nějaký dobrák naprášil na sociálce, která by následně na tento popud poslala kontrolu, asi by bylo zle. Čeněk je od hlavy k patě plný různých modřin, podlitin, škrábanců a jiných známek zranění. Kontrolor by se jistě zhrozil, načež bych byl hnán k soudu za násilí na svěřené osobě. Povaha a intenzita veškerých Čeňkových zranění by vedla k tomu, že bych byl označen za nejhoršího rodiče ve vesmíru, Čeněk by mi byl odebrán spolu s mými osobními věcmi a já bych byl pravomocně zbičován a o víkendech lámán v kole na náměstí.
To vše by byl však jeden kolosální a do nebe volající justiční omyl, jelikož já bych ruku na své dítě nevztáhl. Jsem holubičí povahy. Navíc Čeněk nepochopil podstatu tělesných trestů, tedy nemá cenu ho bít. Když ho plácnu přes ruku s tím, že to je "fuj" popřípadě "eee" nedej bože, pokud to ještě zvýrazním slovem "nesmíš", akorát se tomu zasměje, zatleská a zdrhne. Pak to udělá znovu a znovu se po tělesném trestu zasměje. On se totiž vysmívá mně, jako rodiči. Je to do očí bijící výsměch mé autoritě a mému stylu vedení.
Je to malej nevděčník a neřád.
Soudnému člověku musí být jasné, že veškerá zranění si Čeněk přivodil sám svým zhýralým a rabiátským způsobem života. Já razím teorii, kterou jsem už dříve zmiňoval, že je třeba jeho zranění ututlat před Natašou, co to jen jde. Je to podle mě správný směr výchovy a tímto stylem to dotáhnu hodně daleko. Těch zranění není totiž málo.
Nejčastější Čeňkovo bebíčko je poranění hlavy. Boule a různé oděrky a monokly jsou jeho poznávacím znamením. Způsob, jakým získává tyto své šrámy, je velmi jednoduchý a zvládne to každý. Čeněk je totiž velmi živé dítě, jehož bystrost se ještě tak úplně neprodrala na povrch (s Natašou věříme, že jednoho dne se u Čeňka bystrost dostaví), proto tráví své volné chvilky tím, že bezcílně pobíhá po pokoji a mává ručičkama. Občas si zavýská, aby dal okolí vědět, že tomu tady celýmu velí. Jakmile se nabaží pobíhání, postaví se doprostřed místnosti, ukáže na stěnu, řekne "hmm", načež se rozeběhne a vší silou narazí do zdi.
Je otázkou, co tím sleduje. Je možné, že s Natašou nechápeme souvislosti jeho narážení hlavou do zdi a uniká nám kontext. Výsledek je však vždy boule a nebo monokl. V tomto případě se zříkám jakékoliv odpovědnosti, jelikož nikdo mně nemůže dávat za vinu, že mi dítě rádo nabíhá do zdi. Já ho to neučil.
Další kategorií zranění jsou pády. Čeněk padá z malé výšky, takže se mu většinou nic nestává. Horší jsou mé pády. Buďto, že spadnu, když ho mám v náručí a nebo spadnu přímo na něj, když je on na zemi. To je ale opět jeho vina. Zdravý muž v produktivním věku, plný síly, by sám od sebe neupadnul. Já ale nic takovýho nejsem. Já jsem podlomený nevyspalý muž za zenitem, jehož budoucnost je smutná. Právě proto nárazově upadávám. Může se to stát kdykoliv. Většinou ale upadnu, když nesu Čeňka, jelikož jeho váha naruší mou křehkou rovnováhu. Čeněk taktéž straží po bytě různé nášlapné pasti z kostiček, hraček a z nablitých loužiček, které mi v plynulé chůzi příliš nepomáhají, a tedy pád je nasnadě.
Čeňkova bebíčka a sebevražedné pokusy mnohdy narušují hezké a příjemné chvilky. Onehdá jsem po náročném mytí oken žehlil prádlo a se zaujetím sledoval televizi (tuším, že jsem se díval na Sama doma). Byla to taková moje chlapská chvilka a já si ji užíval. Po očku jsem občas sledoval Čeňka, jak s rukama za zády obchází pokoj a tváří se děsně důležitě. Vzal ze země botu, vymotal z ní tkaničku a s touto mlátil Pana Pandu. Vypadalo to neškodně, proto jsem nadále žehlil a pobrukoval si štěstím a slastí.
Zrovna mě v televizi zaujalo interview s hostem, který hovořil na téma ženské hygieny, když tu mi přes zorné pole prošla potácející se a sípající malá postava. To jsem přestal sledovat pána mávajícího nad hlavou novým druhem vložky a soustředil se na malou postavu. Malá postava sípala čím dál tím více a začala modrat v obličeji. Ten malej blbec se tou tkaničkou totiž začal škrtit. Když jsem mu tkaničku zabavil, tak začal řvát a na truc opět nabíhal do zdi.
Nataša vypije denně tak tři galony čaje. Proč to píšu? Protože přitom po bytě namátkově pokládá plné, poloplné či prázdné hrníčky. A to je pak voda na Čeňkův mlýn. Kdykoliv zmerčí hrníček, chvátá k němu a převrátí ho na sebe. Je to očividně děsná prdel na sebe lít čaj. Většinou potom mu ještě ten hrníček spadne na hlavu, a to je pak spokojenej a jde zase třeba nabíhat do zdi. Jsem zvědav, jak bude spokojen, až ten čaj bude vařící. Já abych se za ním uběhal a hlídal ho.
Největší klid mám, když ho šoupnu do ohrádky. To se pak ale nesmí dozvědět Nataša, jelikož podle ní a dalších odborníků na děti (podle mě, pokud se někdo prohlásí za odborníka na děti, je tento podezřelý a měl by být v hledáčku policie), dítě v ohrádce strádá a nerozvíjí se. Já s tím názorem nesouhlasím, jelikož Čeněk se chová v kleci úplně stejně, jako když v ní není. Prostě chodí do kolečka, občas pozoruje strop, a když projdu kolem, tak mi nadává a hrozí pěstičkou.
Naopak já v tom vidím pouze pozitiva. V kleci se totiž nemůže zranit. Tento můj postřeh už však poslední dobou není tak úplně pravda. Čeněk si do klece občas propašuje různé předměty. Onehdá, když byl Čeněk v kleci nějak podezřele hodný, zavolal jsem na něj, abych se ubezpečil, že nezemřel nedostatkem rozvíjení. Následně klec zavrzala a na mě vykoukla hlava se zaraženými pastelkami v uších. Kristova noho. Takže je hluchej. Vyndal jsem mu pastelky z uší (fakt nevím, jak se do ohrádky dostaly) a hulákal jsem na to dítě, jestli mě slyší. Čeňkovi bylo moje hulákání ukradený a ukazoval na vypínač, že chce rozsvěcet světlo. Dokud se nedozvím, že není hluchej, žádný světlo se rozsvěcovat nebude. Naštěstí záhy někdo zazvonil a Čeněk se dral ke dveřím v domnění, že přišla máma z práce (jakmile přijde Nataša, tak Čeňka nezajímám. Je to nevděčník a potáhne na internát).
Do výčtu bych také rád přiřadil Čeňkovu havárii s kočárkem.
Když jsme venku na procházce s kočárkem, tak po chvíli začne řvát, že v kočárku už být nechce a chce se aktivně zapojit do dění všedního světa venku. Jeho aktivní zapojení spočívá v tom, že chvilku chodí do kolečka, načež začne jíst kytky nebo vajgly a pak řve, že chce jít zpátky do kočárku. V rámci aktivního rodičovství jsem vymyslel, že ho lze zabavit, když tlačí kočárek. To si přijde užitečný a nepostradatelný. Navíc to je docela vtipný, jelikož dře jako otrok.
Stačí ho postavit před kočárek. To se ihned zapře za madla, nadechne se a tlačí jak barevnej. Nic ho nezastaví. Pro své pobavení mu sem tam kočárek lehce zabrzdím, aby to měl těžší. Čeněk pak funí, je zpocenej a rudej jako malej vepřík, ale maká dál.
Občas ho využívám jako nezničitelného rikšu, když jdeme z nákupu. To mu pak naložím na kočárek celý nákup, ať se chlapec pořádně nadře. Jemu to je jedno a pořád dře jako kůň. Kdyby existovalo takový to kolečko, ve kterým v terárku běhá křeček, ve větším provedení, aby v něm mohl Čeněk celý den tlačit kočárek, mohl by nám vyrábět elektřinu. Nevýhodou je, že neumí zatáčet. Jede pořád rovně. Proto se jednou přihodilo to, že jsem se lehce zapomněl, a Čeněk sjel s celým kočárkem i nákupem do příkopu. To pak bylo bebíček. Kočárek i s nákupem jsem vrátil zpět na cestu, Čeňkovi pofoukal bolístky a už zase mohl jít tlačit.
Seznam Čeňkových zranění a nehod by patrně nebral konce a na všechny si vzpomenout nelze. Ať už vezme své dětské kladívko a mlátí se s ním do břicha a nebo dělá hustopřísný saltíčka z postele na zem na hlavu, stále nemá dost a rád si přidává.
Říká se, že děti jsou gumové a mně nezbývá, než souhlasit. Když spadnu například z postele já, je z toho aféra na celý týden, všechno mě bolí, sleduju si puls každou hodinu a jsem přesvědčen, že bych vnitřně krvácel. Děti to mají holt hozený jinak.
