Taktéž si vzpomínám, jako by to bylo včera, kdy jsem se naposledy vyspal. Už je tomu rok, co jsem se probudil s pocitem vyspání a radosti. To už ani neznám, jelikož nyní se neprobouzím, nýbrž jsem probouzen a žádný pocit radosti při tom nepociťuji. Na místo pocitu radosti a štěstí přichází pocity zmaru, vzteku a konstantního stavu těsně před kolapsem celého těla. Navíc, aby toho v tomhle ohledu nebylo málo, onehdá, když jsem byl prudce probuzen, něco mi v hlavě prasklo.

 

     Jsem přesvědčen o tom, že to byla nějaká část, která souvisí se spánkem (Nejsem sice doktor, ale troufnu si říci, že mi prasknul centrální spánkový lalok, pokud tedy něco takového existuje.), jelikož od té doby neumím spát. Ne, že bych nechtěl, já to prostě neumím. Asi jako, když po mrtvici člověk neumí mluvit (To mě brzo také čeká. Ta mrtvice). Snažím se usnout, ale nejde to. Sice to vypadá, že spím, mám zavřené oči a tak, ale uvnitř jsem vzhůru a jsem smutný.

 

     Nevypadá to se mnou moc dobře.

     Zato Čeněk je velmi spokojený mladý muž. Sice mu je už rok, ale duchem je stále mlád a svůj rok si nepřipouští. Je to příkladný přístup. Člověk je totiž tak stár, na kolik se cítí. Jako velký mazák má už skoro zarostlou celou fontanelu. Pokud nevíte, co to je fontanela, je to taková ta díra nahoře na lebce, co mají mimina, a kam můžete zapíchnout třeba malou vlaječku. Nyní je již skoro nerozbitný, takže ho můžu klidně vzít za nohu a třísknout s ním o zeď. Já to ale neudělám, jelikož by mi po tomto činu vzali můj hrníček s nápisem "Nejlepší táta na světě", a za to to nestojí.

    Ač je Čeněk teda ten mazák, stále nosí plíny. Už si je ale umí sundat a to je hlavní. Nejdřív si svlékne punčocháče, načež si rozepne plínu a její obsah vysype na zem. Potom je Čeněk šťastný a rozradostnělý. Po tomto činu následně nabíhá táta s mopem a je taktéž šťastný a rozradostnělý.

      V souvislosti s prvními narozeninami bylo potřeba uspořádat Čeňkovu kolosální a velkolepou oslavu s balónky, ohňostrojem a fakírem. Tak nějak vyšla příprava oslavy na mě, což dává tušit, že zase tak kolosální a velkolepá nebude. V první řadě jsem se pokusil zajistit nějaké Čeňkovi vrstevníky. Čeňkovi vrstevníci nechtějí mít s Čeňkem nic společného, takže je to smutné, ale Čeněk bude oslavovat bez kamarádů. Zato ale s rodiči, prarodiči a určitě se vetře i teta z venkova, protože bude mít chlebíčky zadara, a to si nenechá ujít.

      Zahájení párty bude u nás doma, stejně jako její průběh a konec a pevně věřím, že bude co nejkratší. Přípravy jsou děsnej vopruz. Aby mohla Nataša i babičky jihnout, musel jsem ozdobit byt balónky, všude dát Čeňkovy fotky, nakoupit frkačky a tak nějak to tu povznést. Napadlo mě, že bych objednal striptérku, ale to by se asi nehodilo. Zatímco byla Nataša u rodičů a dělala chlebíčky, já s Čeňkem jsme zběsile připravovali dekoraci. Byli jsme s Čeňkem tým. Každý nesl svůj díl na finálním výsledku. Já jsem nafukoval balónky a lepil na nábytek, zatímco Čeněk je strhával z nábytku, olizoval, kousal do nich a občas nějaký prasknul (potom vždycky řval, jak se na pořádného parťáka sluší).

 

      Sehraný tandem dekoratérů byl k nezastavení. Zatímco jsem v rychlém tempu lepil z proužků barevných papírů řetězy, Čeněk celou oblast obcházel s kyblíčkem v ruce a prováděl monitoring. Šlo nám to od ruky. Když potom Čeněk v nestřeženém okamžiku začal můj papírový řetěz pojídat a rozlil lepidlo na podlahu, byl sehraný tandem dekoratérů u konce svého působení a mladý dekoratér Čeněk byl přesunut za soustavného fňukání do klece, kde zůstane do konce zdobení bytu. V kleci posléze Čeněk své dekoratérské ambice pozbyl a na truc hodlal duševně zakrnět.

 

 

 

 

 

 

 

     Poté, co se mi podařilo udělat z bytu na přání Nataši kýčovitě přiteplený kutloch plný barevných balónků, obrázků jednorožců a koťátek, třpytek rozptýlených po zdech a zavěšených papírových řetězů (pouhý jeden další papírový řetěz, který bych musel slepit, chyběl k tomu, abych vedle zavěšených barevných papírových řetězů visel ze stropu na oprátce já s blaženým výrazem slastného konce), mohla párty roku propuknout. Před barákem už se začínaly tvořit kolony aut plných gratulantů a účastníků mejdanu, tedy byl nejvyšší čas připravit malého oslavence na velkou událost.

    Nataša specielně pro tuto příležitost koupila malou košili a malé sáčko, aby Čeněk taky vypadal dostatečně slavnostně a hlavně, aby sekal. Malý sekáč Čeněk však nesdílel s Natašou její entusiasmus pro šik oblečení, a proto během převlékání urval z malé košile všechny knoflíky. Ještě, že jsem zde já. Já mám totiž za ušima. Košili jsem na Čeňkovi oblepil průhlednou izolepou a bylo hotovo. Žádné knoflíky třeba nebyly.

 

     Na izolepou zalepenou košili jsem Čeňkovi oblékl sáčko a i malého motýlka jsem mu připnul. Malý džentlmen, jak vyšitý. Následně si malý džentlmen malé sáčko poblil a motýlka snědl, takže šel zpátky do méně slavnostního bodýčka s medvídkama a bylo po imidž.

     Jako první gratulanti přišli naši. Jako tradičně otec vběhl do bytu s kamerou a zběsile natáčel. Moje máma říkala, že nemohl dospat a těšil se, jak zase bude natáčet Čeňka na kameru. Dokonce prý celou noc ležel v posteli a natáčel strop, aby se nažhavil a prověřil své kameramanské schopnosti. Přiznám se, že otec byl v transu a vypadal, že vůbec nepatří do tohoto světa. Posadil Čeňka na zem a sám si vlezl do koše na prádlo, ze kterého natáčel. Podle jeho slov je tak více maskovaný a podaří se mu zachytit přirozenější záběry, jelikož lidé si ho ani nevšimnou a budou se chovat, jako by tu nebyl.

 

     Inu, nevím, jestli dospělý chlap s kamerou narvaný v koši na prádlo bude působit na lidi, jako by tu nebyl a nikdo si ho nebude všímat, obzvlášť, když mu z koše na prádlo čouhá půlka těla a přitom kňučí patrně bolestí, ale já tomu nerozumím. Asi po pěti minutách zběsilého natáčení došla v kameře baterka. Zřejmě proto, že s ní otec celou noc natáčel strop.

 

    Je to neštěstí. Otec proto okamžitě spěchá z bytu ven a zuřivě shání po baráku u sousedů kameru na půjčení. Když neuspěje, vybíhá do ulic se stejným záměrem. Tolik tedy k účasti mého otce na oslavě, jelikož ho nikdo až do večera už neviděl.

     Nakonec dorazili všichni pozvaní a mohlo se začít. S počtem účastníků jsme lehce zaváhali a naše malá garsonka doslova praskala ve švech. Drtivá většina gratulantů musela stát, jelikož vše, na co se dalo sednout, bylo obsazeno. Moje babička, která je chabrus na nohy, se chystala si sednout na televizi, což jsem jí rozmluvil a důstojně jí usadil do koupelny na záchodovou mísu. Po organizační stránce to vypadalo z mé strany na jeden velký propadák .

    Když všichni zaujali svá místa (někdo stál v rohu, někdo byl na balkóně a Natašin strejda dokonce sledoval oslavu online přes notebook venku z auta, jelikož se do bytu už nevešel), mohla propuknout konečně párty v plné síle. Čeněk seděl uprostřed místnosti v malé židličce za malým stolečkem a tvářit se důležitě. Byl si vědom toho, že všichni jsou tu kvůli němu a že on je ústřední postavou.

 

     Vyžadoval stoprocentní pozornost, a pokud si ho někdo nevšímal, byl zuřivý a dotyčného pokáral hlasitým řevem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      Následoval narozeninový dort a sfouknutí svíčky. Nataša položila na stůl před oslavence dort se zapálenou svíčkou. Čeněk nejdříve se zaujetím sledoval svíčku a vykazoval tendence uchopit její plamen. Raději jsem proto rychle svíčku sfouknul, aby se nespálil, a to bylo zřejmě špatně. Čeněk, vědom si toho, že přišel o plamen, začal řvát a dožadoval se návratu požáru.

 

      On totiž Čeněk nemá rád změny, a když si zvykne, že něco je, a ono to v zápětí není, je z toho nervózní a domáhá se uvedení věcí do původního stavu. Jakmile jsem slavnostně sfouknutou svíčku opět zapálil, Čeněk se začal usmívat a svět byl už v pořádku. Proto v poklidu mohl plamen konečně uchopit. Poté, co uchopil plamen a začal řvát, byl čas jet na pohotovost, jelikož si popálil dlaň. Konec párty.

 

     Zatímco Nataša připravovala Čeňka na cestu na pohotovost, já jsem vyháněl rozbujařelé hosty z bytu. Slavnostní nálada již nebyla tolik slavnostní. Vzduchem létala slova typu skandál nebo blamáž a Natašin strejda, kterému se podařilo nějak propašovat z auta do našeho bytu, mě dokonce se šroubovákem v ruce zval ven, že si to tam vyřídíme jako chlapi. Teta z venkova, která nám tím pádem nestihla vyžrat ledničku, vyřvávala, že to tak nenechá a při odchodu mi šlohla pantofle, které jsem měl před dveřmi.

 

     Nakonec jsem všechny účastníky párty dostal z bytu a my mohli jet s malým oslavencem na pohotovost. Naštěstí to nebylo nic vážného a dostali jsme na to mastičku. Po návratu domů jsem objevil chudáka babičku, jak pokorně stále sedí na záchodové míse a čeká, až jí někdo přinese sklenku šampaňského.

     Tolik tedy k oslavě. Čeněk zakončil svůj první rok ve velkém stylu a s velkou pompou vstoupil do svého druhého roku. Co říci závěrem? Byl to velmi divoký rok a očividně mě čeká ještě dalších sedmnáct (víc naštěstí ne, jelikož v osmnácti jde Čeněk z domu) a vyhlídky proto nejsou příliš slastné.