Má ubohá snaha vzbudit u Nataši soucit, a tím ji přimět, aby nikam nejela, slavila kolosální neúspěch. Nataša pojede a prý dokonce, pokud s tím budu dělat nadále takový ciráty, tak se nevrátí. Nevím, nakolik byla výhružka brána vážně, ale raději jsem neriskoval. Demonstrativní opaření horkou vodou jsem již nadále provozoval velmi diskrétně a v tichosti spíš jen tak pro radost.

     A pak to přišlo. Nataša se sbalila a na pět dnů opustila mě i Čeňka. Teď už to je jenom na mě. Než Nataša odjela, dostal jsem jasné instrukce. Vynést smetí, vytřít chodbu a nezabít dítě. Pokud se tedy Čeněk například udusí piškotem, ale bude vytřeno a smetí bude vyneseno, plním plán na víc než šedesát pět procent, což není neúspěch. Je potřeba vidět tu skleničku z půlky plnou. Takže zhluboka se nadechnout a jde se na to:

 

 

 

     Nataša odsvištěla pozdě v noci, což jsem ani nepostřehl, takže se budím do krásného rána zcela sám v posteli. Abych byl lehce konkrétnější, tak jsem vzbuzen Čeňkem do krásného rána ještě za tmy. Vstávání za tmy člověka povzbudí a obzvlášť, pokud je tma ještě další tři hodiny. Nicméně i přesto mě obklopila vlna optimismu a nadšení. Uvědomil jsem si, že pět dní nemám dozor, takže nemusím dřít.

 

     Kdybych zašel úplně na dřeň, tak pět dnů nemusím uklízet, mýt nádobí a dokonce nemusím ani přebalovat Čeňka. Všechno to pak doženu poslední den, než se Nataša vrátí. Je to prima.

     Pln radosti začínám tančit po místnosti. V závěsu za mnou tančí Čeněk, který je očividně překvapen mým optimismem. Za celý svůj život mě neviděl veselého, nýbrž konstantně ztrhaného a před kolapsem. První den si opravdu užíváme. Celé dopoledne jsme s Čeňkem jak v transu tančili a veselili se. Čeněk je v tomto ohledu velmi vděčný parťák, jelikož udělá, co budu chtít. Jsem totiž silnější. Když budu chtít, aby tančil, tak bude tančit a bude šťastný a basta.

 

     Po odpoledním tanci následovalo hodování. Vyplundroval jsem celou ledničku a Čeňkovi jsem dopřál asi litr polévky.

     Po obědě byl čas jít na procházku. Až nyní jsem si uvědomil, že v rohu místnosti vůbec nevidím kočárek. Kočárek je totiž složený v kufru auta a s autem je Nataša na služební cestě. Krásná práce. Aspoň nemusíme jít ven a můžeme opět doma tančit.

 

      Večer znovu vyplundrujeme ledničku a jdeme spát. Nejlepší na tom je, že nemusím mýt nádobí ani nic podobnýho.

 

 

 

 

 

 

 

     Ranní plundrování ledničky už bylo o poznání smutnější. Tak nějak jsem zjistil, že jsem včera snědl skoro všechno jídlo, které jsem měl připravené na pět dnů. Inu holt budu mít menší porce, to se nedá nic dělat. Je očividné, že lednička se sama nenaplní, jelikož na nákup chodí Nataša cestou z práce.

     Oproti včerejšku nálada lehce ochladla, leč stále je velmi dobrá. Už sice netančíme, ale Čeněk mi přináší různé věci. Hra na přinášení věci mě moc nebaví, ale Čeněk nedal jinak. Důmyslná hra spočívá v tom, že já sedím v křesle a Čeněk mi přinese nějakou věc, kterou najde (například koš na prádlo, trenýrky nebo kus omítky), já si jí musím převzít, musím udělat "jé to je super, to potřebuju", (jinak je Čeněk nasranej a celý se to musí opakovat), načež se Čeněk zasměje a jde pro další věc, kterou děsně potřebuju, aby mi jí přinesl.

 

     Když tohle trvá třeba tři hodiny, začíná to být trochu na palici. Hra na přinášení většinou končí, když už mi Čeněk nemá co přinýst a nebo, když mi přinese třeba urvaný otočný tlačítko od pračky (který urval) nebo přinese něco podobnýho, co zrovna urval (napadá mě ještě kryt od zásuvky). To pak celá hra okamžitě končí a malý hráč dostává na prdel. I tentokrát byla hra ukončena o něco dříve, jelikož mi Čeněk donesl rozcupovaný noviny. Za rozcupování novin jsem Čeńka okřiknul, ten se urazil, odběhl do kouta a začal řvát s pocitem, jak mi to natřel.

     Odpoledne jdeme na krátkou procházku kolem baráku (která trvala dvě hodiny) a tím to hasne. V repertoáru už moc nemám, co bych Čeňkovi nabídnul, takže se najíme a jde se spát. Čeněk si lehce ublinkul na podlahu, ale já to utírat nemusím, jelikož tady Nataša není. Super. Taky se nemusím sprchovat a ani Čeněk se nemusí koupat. Sice už nám hoch lehce zasmrádá, ale to je v pořádku.

 

 

     Ráno volala Nataša, že dnes máme jít s Čeňkem k doktorce na prohlídku. To se mi vůbec nelíbí. Odvezla nám kočárek a ještě nás honí po doktorech. To budeme muset jet autobusem a navíc doktory nesnáším. Pokaždý, když jdeme s Čeňkem k doktorovi, tak buď čekám s nemocnejma faganama v čekárně a nebo jen tak okouním na parkovišti.

 

     Tentokrát je to však celé na mně.

     Ráno jsem si dal ke snídani citron (nic lepšího v lednici už nebylo) a suchar a byl jsem připraven.

 

     Po vydatné snídani vyrážíme směr lékař. Autobusem to bude děsnej vopruz. Ani nevím, jestli mám Čeňkovi koupit jízdenku a nebo to mají tihle malí lidé zadara. Nakonec mu ji nekoupím (jelikož jsem kolenovrt). Místo lístku jsem mu na záda přidělal pásek jako takový velký ucho a kdyby přišel revizor, tak je Čeněk zavazadlo. Na to musí mít člověk fištróna.

 

 

     U doktorky to bylo šílený. Nemocný haranti pobíhali po čekárně, řvali a tropili výtržnosti. Když jsem Čeňkovi v předklonu sundával bundičku, přispěchal ke mně cizí malý chlapec, který byl celý flekatý a z očí mu teklo něco žlutýho, aby mi kýchnul do ksichtu. Takže super. Teď to od toho ksindla chytnu a umřu.

     V čekárně jsme byli nějak podezřele dlouho. Sestra vyšla ze dveří, vyvolala jméno dítěte a bylo. Čeňkovo jméno ne a ne vyvolat, takže i děti, co přišly po nás, byly už dávno uzdravené. Záhadu se mi po zralé úvaze a pozorování podařilo rozluštit. Bylo potřeba totiž sestře dát očkovací průkaz, aby věděla, že dítě je v Čekárně. Zajímavý systém toto. Nakonec se vše povedlo a Čeněk vniknul spolu se mnou do ordinace.

     Sestra si vyžádala nejprve předložit kartičku pojištěnce. Má kartička pojištěnce, kterou jsem jí předložil, ji nikterak neuspokojila a dožadovala se Čeňkovy. Vůbec jsem netušil, že tak malej člověk má už kartičku pojištěnce. Naštěstí byla založená v očkovacím průkazu, takže mohl být Čeněk ošetřen, a zkontrolován.

     Ještě před samotným vyšetřením nás s Čeňkem postihlo menší faux pas. Nevěda, že Čeněk bude vyšetřen nahatý (jak to mám vědět? Já když jdu k doktorovi, udělám "ááá", poklepe mi na hrudník a hotovo, vymalováno. Nahatej nejsem ani zdaleka), jsem ho tak nějak dnes ještě nepřebaloval. Tedy byl posraný. Sestřička hartusila, že takovou nekázeň ještě nezažila a Čeněk se smál a byl šťastný. Faux pas ho nějak moc netankovalo.

     Když jsme dorazili domů, bylo už odpoledne. Říkal jsem si, že se cestou od doktorky stavíme na nákup, aby bylo co jíst. Na to jsem samozřejmě zapomněl, takže teď to je doma takový smutný. Čeněk už smrdí celkem dost, ale ještě ne tolik, abych kvůli němu napouštěl vanu.

 

     Nádobí se v kuchyni přestalo kupit, jelikož není co jíst, takže je aspoň tohle v pořádku. Podlahu jsem předvytřel chodidlem, takže samotný finální úklid deset minut před příjezdem Nataši jsem si tím ulehčil. Čeněk dostane Sunar, já si dám pár lžic hořčice a může se jít spát.

 

 

 

 

     Mám hlad. V lednici není už nic. Nedá se nic dělat, je potřeba jít na nákup. Odehnal jsem roj much, které kroužily kolem Čeňka, toho jsem převlékl, s odporem přebalil, nasadil botičky a mohlo se vyrazit.

     Cesta do supermarketu byla sice zdlouhavá, avšak o to více nudná. Jelikož Čeněk váží děsně moc kilo a já už nejsem žádnej mladej vlčák na vrcholu sil, chvíli jsem ho poponášel a chvíli Čeněk šel po svých. Co bych jakože vypíchnul jako děsně super, bylo to, že jsem Čeňka poponesl, a když jsem ho dal na zem, aby šel, rozeběhl se směrem zpátky, takže jsme se tak nějak motali na jednom místě. I přes Čeňkovu jasnou sabotáž, jsme se po nějakém čase do supermarketu opravdu dopotáceli.

 

 

     Poměrně zlomový zážitek, bylo umístění Čeňka do košíku. Dřív jsem děti v těch košíkách vídával zaklíněné, ale nedával sem pozor, na jaké bázi to celé funguje. Postupoval jsem tedy logicky. Odklopil jsem z vozíku ten drátěný plát směrem dovnitř vozíku. Uchopil Čeňka a vsunul ho do prostoru, který se po odklopení plátu vytvořil, čelem ve směru jízdy a bylo. Čeněk se mi zdál takový zlomený a nepřirozeně ohnutý, což mi potvrdila kolemjdoucí paní, která mi s hrůzou v očích vysvětlila, že takhle ne, že ho do toho sedáku musím dát obráceně. Tedy čelem k sobě.

 

      Sjednal jsem tedy nápravu a vše bylo posléze mnohem lepší.

     Nakoupil jsem vše potřebné a spolu s Čeňkem vyrazil směrem domů. Tady se však naskytl malý zádrhel. Nést Čeňka spolu s nákupem, nebylo fyzicky možné, a když jsem nesl pouze nákup a Čeňka vedl za ruku, tento si sednul a odmítal pochodovat. To byla jasná vzpoura a nůž do zad. Tohle jsem si nezasloužil.

 

     Pokusil jsem se tedy Čeňka sunout skluzem po zadku, ale to řval. Ještě, že Nataša odjela s autem i kočárkem, to je dobrá věc a to se nyní hodí. S vypětím všech sil jsem Čeňka strčil do tašky s nákupem a celý tento "balíček štěstí" jsem poponesl asi sto metrů za obchod, kde jsem padnul vyčerpáním. 

 

     Je to jasný mrtvý bod, jelikož nyní už se z místa za stávajícího stavu nepohnu. Nyní existují tři varianty. První varianta je, že se spolu s Čeňkem usadíme na místě, kde budeme žít, dokud nás smrt nerozdělí. Další varianta je, že zde Čeňka zanechám samotného (dokud ho smrt nerozdělí) a s nákupem odejdu domů, kde se konečně najím a vyčkám příjezdu Nataši, která mě nejspíš zmrzačí a pak mě ani smrt nerozdělí.

 

     Poslední varianta byla, že zde zanechám podstatnou část nákupu a odnesu aspoň Čeňka a zbytek, co poberu. Smutná varianta, leč morálně jediná správná. Chvíli jsem přemítal, jestli jsem morální člověk, a nebo spíš prospěchář, načež jsem zaujal pozici morálního blbečka, který bude o hladu a nákup nechal na chodníku. Jistě pomůže hladovějícím kolemjdoucím.

     Doma posléze panovala tichá domácnost. Čeněk tušil, že chyboval, tak kolem mě chodil po špičkách.

     Na sklonku čtvrtého dne propukla ponorková nemoc. Cokoliv Čeněk udělal, neskutečně mě to vytáčelo. Věřím, že on to měl podobně se mnou. Navíc jsem čtyři dny s nikým nemluvil. Pominu-li duchapřítomné diskuse s Čeňkem jako "udělej paci paci, Ne, nesmíš, mazej od toho topení, kdopak se nám tu posral?, udělej hami hami" a podobně, nevedl jsem žádnou jinou smysluplnou konverzaci. Začínám duševně strádat. Čeněk se nemohl dívat, jak se trápím duševním strádáním, tak dřevěnou kostkou rozflákal zrcadlo v koupelně.

     V tempu radosti a dobré nálady jsme šťastně doklopýtali až k večeru a byl čas jít spinkat. Čeněk byl již pátým dnem nemytý. Smrděl celkem echtovně a navíc ten smrad začínal být vidět a i se dal nahmatat. Takový vyšší level smradu. Zítra ho musím uvést do původního stavu. Ostatně musím uvést do původního stavu celou domácnost, která je poměrně nechutná. K večeři si dám s Čeňkem napůl broskvovou přesnídávku a hurá na kutě.

 

 

     Tak a je to tu. Dnes přijede Nataša. Nemám ponětí, kdy přijede, ale bylo by potřeba tak hoďku před jejím příjezdem začít s úklidem. Pevně doufám, že přiveze jídlo, potažmo, že bude najedená, jelikož doma nic nemáme. Ke snídani jsem mladýmu šlohnul trochu Sunaru a je to fakt nechutná věc. Dal jsem si dvě hrsti a pak jsem se začal dávit. Navíc mi to úplně lepilo pusu a špatně se mi dýchalo. Nejsem si jistý, jestli tato potrava je vhodná pro malé děti.

 

     Šoupnul jsem Čeňka do klece a pomalu se chystal na úklid. Domácnost není příliš vábná. Všude bordel, špinavý prádlo poházený po nábytku, nádobí neumytý, v kuchyni poletují mouchy a jsem přesvědčen, že nám tu po bytě pobíhá mýval. Zrovna jsem se nadechoval k velkým činům, když tu v zámku zacinkaly klíče a dveře se rozletěly. Nataša.

 

     Ještě ne. Ještě je moc brzo. Kristova noho.

 

     Nataša vnikla do bytu a přísným pohledem vše zkontrolovala. Hned z první její zrak spočinul na upoceném a ušmudlaném Čeňkovi, který rotoval v kleci, smrděl a měl olezlý obličej. To varovně zdvihla ukazováček a mírným poklusem si to namířila ke mně. Naštěstí cestou zakopla o hradbu z posraných bodýček, které byly pohozeny na zemi. Tím jsem získal trochu času. Bohužel sem získaný čas nevyužil k tomu, že bych uniknul oknem ven a zmizel v temných uličkách. Místo toho jsem stál, čuměl a koktal.

     Prostě a jednoduše to nebyl zřejmě návrat, jaký si Nataša představovala. Čeňka mi zabavila, vzala ho do koupelny, kde ho hodinu dávala do kupy. Mě zavřela do kuchyně, kde jsem musel umýt nádobí a přemýšlet o tom, co jsem udělal. Tak jako tak z toho kápnul týden bez sexu a dostal jsem zaracha.

 

 

     A co jsem si z toho všeho vzal? Když Nataša někam odjede, je maximálně důležité zjistit, kdy přijede, jinak z toho budou akorát problémy.

 

 

 

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

 

(pokračování co nejdříve)