I na Čeňka jednoho dne došlo. Usoudil jsem, že je dostatečně vyzrálý na tak velký krok, jakým návštěva dětského hřiště bezesporu je. Po obědě šel spinkat, aby nabral dostatečné množství sil a po desetiminutovém zběsilém spánku již pln energie a optimismu lomcoval s postýlkou, aby v dobré víře, s úsměvem ve tváři a za válečně laděného křiku dal okolí vědět, že se posral, a tím tedy je připraven na výpravu na dětské hřiště. Po přebalení vyfasoval oblečení a jeho první venkovní botičky.

      Čeňkovy první venkovní botičky jsem mu nazouval asi půl hodiny. Nazout botu dítěti, které běhá po bytě, a když je odchytnuto, kouše, není kupodivu nic jednoduchého. Čeněk dával na odiv, že jemu jsou nějaký boty naprosto ukradený a že on by spíš mlátil lžičkou do topení. V tom totiž vidí svůj potenciál. Jakmile se mi podařilo za hlasitých protestů narvat mu první botu na chodidlo, cítil jsem takový ten hřejivý pocit u srdíčka. Během nandávání druhé boty, mě hřejivý pocit u srdíčka přešel, jelikož si Čeněk tu první botu sundal a blaženě si zatleskal.

 

     Asi po čtvrt hodině, kdy já jsem Čeňkovi nazul botu a on si jí zase vyzul a kdy se mi zaskvěly na čele krůpěje potu, jež mi kanuly po naběhnuté žíle, jsem zapřemýšlel, že bych vlastně Čeňka mohl zastlat do postele a jít na hřiště sám. Nakonec se však zadařilo a Čeněk byl obut. I když ze začátku dělal děsné scény, nyní se mu boty zalíbily a zálibně do mě s nimi kopal. Každopádně vše je připraveno a mohlo se vyrazit.

     Ač máme dětské hřiště asi padesát metrů za domem, cesta nám trvala skoro hodinu. Čeněk neovládá základní navigační příkazy a na povel: "Čeňku, jdeme támhle" se rozběhne na úplně jinou stranu, popřípadě se posadí na chodník a začne tleskat. Samozřejmě, že bych ho mohl popadnout a na hřiště donést, ale co bych to byl za otce, kdybych svého syna nehonil po trávě a s hrůzou ho nestahoval na poslední chvíli z krajnice silnice, kam se malý sprinter hrdinsky rozeběhl v touze vyzkoušet si skok plavmo pod jedoucí auto.

     Sice se nám po chvíli svižné chůze na hřiště, toto hřiště ztrácelo za obzorem, ale to nebylo nic proti dalším překážkám na cestě. Tím nemyslím nic jiného, než důchodkyně s čoklama. Venčící důchodkyně mají totiž hromadu času a taktéž si rády povídají a o to víc, když má člověk s sebou malé dítě. To je přesně to, na co nejsem vůbec, ale vůbec zvědavej. První nás odchytla hned záhy. Čeněk jí přišel děsně roztomilý a byla naprosto ohromena tím, že já jsem s Čeňkem doma, zatímco si Nataša válí šunky v práci. To za jejích časů (Rakousko-Uhersko, nebo Sámova říše, fakt nevím) nebylo zvykem. Posléze začala na Čeňka sahat a následně mi začala vyprávět něco o svém mrtvém manželovi. To je totiž téma, které mě děsně zajímá. Naštěstí Čeněk spadnul na šutr, začal řvát, takže jsem se paní omluvil a šel kluka povzbudit.

     Bohužel jsme za chvilku narazili na další pejskařku v letech. Tato byla však jiná. Taková introvertka. Akorát stála, koukala na Čeňka a mávaje rukou říkala pořád dokola: "Udělej pápá, udělej pápá…". Nevím, jestli to říkala Čeňkovi, nebo to říkala sobě, ale asi po pěti minutách jsem od ní Čeňka odnesl. Smutný na tom je, že ona tam pořád stála, mávala a dělala "pápá" i když už jsme byli dávno pryč.

     Když už jsme byli na dohled od hřiště a myslel jsem, že máme vyhráno, vynořila se zpoza rohu stará paní s hnusným jezevčíkem. A zase se vše opakovalo. Opět jsem si vyslechl, jak je Čeněk roztomilý a já jak jsem odvážný a jak je to všechno nezvyklé. Následoval nekonečný monolog, kdy jsem pouze přikyvoval, zatímco ten její opelichaný jezevčík kolem mě kroužil a čekal na správný okamžik k útoku. Naštěstí otěže okamžiku převzal Čeněk. Něco zabrblal, zatleskal, přiběhl k čoklovi, chytil ho za ocas a smýkaje s ním o zem zdrhal pryč. Čokl zmateně kňučel, Čeněk utíkal a smál se, baba byla hysterická a já měl dobrý pocit.

 

     Doufám, že se tento incident mezi komunitou důchodkyň s čoklama roznese, a už nám dají pokoj.

 

 

 

 

 

 

     Konečně jsme dorazili na dětské hřiště. Bylo tam plno dětí s matkami (kupodivu žádný otec), takže se může Čeněk zdokonalovat v sociálních dovednostech. Dětská hřiště mají přísnou hierarchii a na úplném vrcholu je samozvaný král hřiště. Samozvaný král hřiště se pozná tak, že má malé plastové hrabičky a důležitě to tam obchází. Ani toto hřiště není výjimkou. Jakmile jsme přišli, ihned si to k nám namířil malý kluk s hrabičkami, aby Čeňka prověřil, jestli je v pořádku. Čeněk nemá tyhle věci ještě tak úplně zajetý, takže nebylo jasný, co se bude dít. Jakmile se k nám malý chlapec dokymácel, Čeněk, nevěda nic o žádné hierarchii, vzal klacík a chlapečka sešvihal. Je zcela očividné, že to Čeněk dělal v dobré víře a to jsem se taktéž snažil vysvětlit chlapcově matce, která s řevem přiklusala a vynadala mi do kreténů. Vypadá to, že tady nám pšenka nepokvete.

     Jakmile Čeněk vyřídil krále hřiště (ten byl za hlasitého řevu odnesen maminkou domů, kde dostane mlíčko a půjde spinkat), šel se seznamovat s dalšími dětmi. Bylo potřeba si přiznat, že Čeněk nevstoupil na hřiště správnou nohou, ale zároveň nic ještě není ztraceno. Čeněk byl velmi zvídavý a všechno ho zajímalo. Bylo na něm vidět, že se mu tu líbí a má chuť se kamarádit. Chvilku se rozhlížel, načež přispěchal na pískoviště k partě starších dětí, které dělaly bábovičky. Tady si asi vzal Čeněk příliš velké sousto a parta dětí jej mezi sebe nepřijala. Možná to bylo tím, že jim bábovičky soustavně boural a bral jim hračky. Nakonec se parta z pískoviště odebrala s maminkami rovněž pryč s hřiště. Jsme tu teprve pět minut a Čeněk už vyhnal pět dětí. Super skóre.

     Když Čeněk skončil s partou z pískoviště, šel šířit radost o dům dál. V rohu hřiště se motal malý chlapec zhruba v Čeňkově věku. Zřejmě začal chodit teprve nedávno, jelikož se přidržoval plotu a pořád padal. A tady to vypadalo na pravé přátelství. Pro sichr jsem Čeňkovi sebral klacík, aby nebyly zase nějaké nepříjemnosti. Kluci stáli asi půl metru od sebe, koukali na sebe a smáli se. První Čeňkův chlapskej pokec. Čeněk pak z ničeho nic k chlapci přispěchal a začal mu sundávat bundičku. Tu jsem zpozorněl. Není úplně zřejmé, jestli Čeněk pochopil, jak to chodí nebo je prostě zmatený. Ač nejsem homofob, vzpomněl jsem si, jak jsem Čeňka nutil nosit přihřáté mikinky s žirafou a nebo, jak jsem mu navlékl růžové punčocháče a napadlo mě, zda taktéž nenesu já ten kousek viny.

 

     Bylo potřeba Čeňkovi vysvětlit, že chlapečci se nesvlékají a že se svlékají holčičky.

      Čeněk o chlapce záhy ztratil zájem a radši si kleknul a jedl písek. Na druhé straně hřiště jsem zahlédl malou holčičku, což byla ideální příležitost pro Čeňka vylepšit balící techniky. Byla to šance jak hrom, jelikož holčička byla podle vyzývavé růžové bundičky s koníkama koketa a dávačka. Vyndal jsem Čeňkovi z pusy asi kilo písku a dopravil jsem ho k holčičce a držel mu palce. Čeněk se chvilku ostýchal, ale pak šel tvrdě na to. Spadnul na zem a začal se opět ládovat pískem. To jsem ho opět zvednul, napomenul ho a přistrčil blíž k holčičce. Ta, vědoma si pozornosti, jaké jí je věnováno, začala špulit rty a i si lehce ublinkla.

 

     Čeněk se k ní přiblížil a dal jí hrst plnou písku. Ta jej s chutí převzala a začala se jím ládovat. Bral jsem to jako takovou romantickou večeři a dětem jsem to přál. Pak se chvilku nic nedělo. Čeněk se na ni koukal a bylo vidět, že si neví rady. Situace volala po mém zásahu. Vzal jsem tedy Čeňka za ruku a holčičku s ní pohladil a udělal "malá". Čeněk chvilku dělal holčičce "malá", pak jí dal facku, a když spadla, házel po ní písek. Tím tedy romantická večeře skončila a další dítě bylo matkou odneseno z Čeňkova dosahu.

 

     Začínal jsem se cítit na hřišti nepatřičně. O to víc, že jsem doma zjistil, že jsem měl celou dobu rozepnutý poklopec. Chlap s očividně rozepnutým poklopcem, který se prochází mezi dětmi po dětském hřišti a dělá "malá" malé holčičce, je totiž ideálním partnerem pro vaší odpolední rodinnou chvilku.

     K dalším dětem jsem Čeňka již nepustil (ono jich už tu beztak moc nezbylo) a tak jsme se radši vrhli na prozkoumání výbavy hřiště. Bez dětí to už Čeňka tolik nebavilo. Byl takový netečný a pouze občas si zobnul trochu toho písku. Z houpacího tygra mi spadnul, takže řval, a když jsem ho dával na klouzačku, aby se sklouznul, tak mi něco prasklo v zádech a bolelo to strašně. Bylo tedy načase odejít.

 

     Doma půjde Čeněk rovnou spát, jelikož je už po jídle (snědl asi deset kilo písku). Navíc si do kapes schoval trochu toho písku na večer. Než dojdeme domů, vyjde to tak akorát, jelikož při cestě ze hřiště si to směrem k nám s úsměvem štráduje zase nějaká stará baba s čoklem a zásobou historek...

 

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

 

(pokračování co nejdříve)